ECLI:CZ:NS:2024:33.CDO.1168.2023.1
sp. zn. 33 Cdo 1168/2023-394
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy v právní věci žalobkyně DYSTAN, s. r. o. , se sídlem Kladno, Náměstí Sítná 3127, identifikační číslo osoby 27212599, zastoupené Mgr. Janem Burešem, advokátem se sídlem Praha, Na Příkopě 859/22, proti žalované Odborová rada POLDI Kladno , se sídlem Kladno, Huťská 1496, identifikační číslo osoby 14450534, zastoupené Mgr. Lenku Kolačkovskou, advokátkou se sídlem Vinařice, VI. ulice 175, o nahrazení prohlášení vůle, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 17 C 14/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2022, č. j. 21 Co 171/2022-343, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky Mgr. Lenky Kolačkovské.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 4. 2022, č. j. 17 C 14/2021-305, zamítl žalobu, aby soud nahradil projev vůle žalované k uzavření kupní smlouvy s žalobkyní, kterou dojde k prodeji nemovité věci – budovy č. p. 3127 – stavby občanského vybavení, stojící na pozemku 5836 – zastavěná plocha a nádvoří, oboje v k. ú. Kročehlavy obec Kladno, za kupní cenu 21 157 798 Kč, v konkrétním znění (výrok I.), zamítl žalobu, aby soud nahradil projev vůle žalované k uzavření kupní smlouvy s žalobkyní, kterou dojde k prodeji nemovité věci – pozemku parc. č. 5836 – zastavěná plocha a nádvoří, v k. ú. Kročehlavy obec Kladno, za kupní cenu 6 824 965 Kč, v konkrétním znění (výrok II.), zamítl žalobu, aby soud nahradil projev vůle žalované k uzavření dvou dodatků č. 5 ke smlouvám o uzavření budoucích smluv kupních uzavřených mezi žalobkyní a žalovanou dne 29. 10. 2009 konkrétního znění (výroky III. a IV.), a rozhodl o nákladech řízení a o vrácení soudního poplatku spolu se zrušením části usnesení ze dne 24. 5. 2021, č. j. 17 C 14/2021-136 (výroky V. a VI.).
2. Krajský soud v Praze (dále je „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 11. 2022, č. j. 21 Co 171/2022-343, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
3. Soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení prohlášení projevu vůle žalované uzavřít kupní smlouvy o prodeji (výše specifikovaných) pozemku a budovy, a dále dodatky č. 5 ke smlouvám o smlouvách budoucích kupních uzavřených dne 29. 10. 2009.
4. Vyšly ze zjištění, že žalobkyně jako budoucí kupující a žalovaná jako budoucí prodávající uzavřely dvě smlouvy o budoucí kupní smlouvě, v nichž sjednaly oboustranný závazek uzavřít kupní smlouvu o prodeji výše specifikovaných nemovitostí (pozemku a budovy) do 31. 3. 2012. Písemnými dodatky č. 1 až 3 k uvedeným smlouvám strany sjednaly prodloužení lhůty pro uzavření budoucích smluv do 31. 3. 2019. Dne 1. 4. 2019 (den po uplynutí lhůty k uzavření kupních smluv) strany uzavřely dodatky č. 4.
5. Po právní stránce oba soudy shodně dovodily, že účastnice uzavřely platné smlouvy o smlouvách budoucích kupních (předmětem budoucí koupě byl výše specifikovaný pozemek a budova) podle §289 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), písemně uzavřenými dodatky č. 1 až 3 prodloužily lhůtu pro uzavření budoucích smluv do 31. 3. 2019. K dalšímu prodloužení lhůty nedošlo, neboť dodatky č. 4 byly uzavřeny (dne 1. 4. 2019) až poté, co smlouvy o budoucích smlouvách kupních zanikly uplynutím času (§292 odst. 3 obch. zák.). Prodloužení trvání již zaniklých smluv o budoucích kupních smlouvách není právně možné; vyzvala-li žalobkyně žalovanou k uzavření kupních smluv na budovu a pozemek až dopisem ze dne 18. 2. 2021, nebyla žalovaná smluvně zavázána kupní smlouvy uzavřít. Ze stejného důvodu (zánik smluv o smlouvách budoucích kupních ke dni 31. 3. 2019) není žalovaná povinna uzavřít ani požadované dodatky č. 5, jimiž mělo dojít k dalšímu prodloužení lhůty pro uzavření kupních smluv, navíc žalovaná zákonnou ani smluvní povinnost tyto dodatky uzavřít neměla. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který výkladem dodatků č. 4 dovodil, že nešlo o nově uzavírané smlouvy, ale o změnu původně uzavřených smluv ze dne 29. 10. 2009 ve znění dodatků č. 1 až 3, a nebyly ani splněny podmínky konverze neplatného právního jednání.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) včas dovolání, které Nejvyšší soud posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
7. Žalovaná dovolání považuje za nedůvodné.
8. Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
10. Žalobkyně k přípustnosti dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny a též na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž rozhodování se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu:
a. Jaké náležitosti (podstatné) má mít právní jednání, jímž je nahrazeno konvertované právní jednání (zde budoucí smlouva kupní) a zda lze tyto náležitosti určit odkazem na jinou listinu – obchodní podmínky, obsažené v konvertovaném jednání.
b. Zda lze posoudit neplatnou dohodu o změně závazku jako vznik nového závazku, je-li konverzí právního jednání dosaženo stejného (nebo velice podobného) právního následku, tedy hospodářského cíle, který strany sledovaly.
c. Na základě jakých skutečností má být usuzováno, že právní jednání vyjadřuje vůli jednající osoby.
d. Od ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud odchýlil při posouzení právních následků ústních dohod ze dne 19. 6. 2019 mezi žalovanou a žalobkyní (jež měl za neplatné) v souvislosti s uzavřením dodatků č. 5.
e. Zda je právně významnou skutečností (pro dokazování) – podstatnou okolností pro naplnění zákonných podmínek konverze právního jednání – zjištění, zda by strany učinily nové právní jednání pro případ, že by věděly o neplatnosti konvertovaného právního jednání.
11. Žalobkyně dále považuje za nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem ve vztahu k následujícím otázkám:
a. Posouzení nemožnosti konverze právního jednání z důvodu neplatnosti právního jednání pro domnělou absenci podstatných náležitostí smlouvy o smlouvě budoucí kupní.
b. Posouzení dohody o změně závazku jako vznik nového závazku, je-li touto konverzí právního jednání dosaženo stejného, nebo velice podobného právního následku, tedy hospodářského cíle.
c. Posouzení platnosti ústní dohody z 19. 6. 2019 a jejích právních následků.
d. Právního závěru o právně významných skutečnostech, jež měly být předmětem dokazování pro zjištění skutkového stavu rozhodného pro posouzení možnosti konverze právního jednání.
12. Za nesprávný považuje dovolatelka právní názor odvolacího soudu, který odmítl její tvrzení o konverzi právního jednání z důvodu chybějících podstatných náležitostí smlouvy o smlouvě budoucí kupní. S odkazem na §1751 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších přepisů (dále jen „o. z.“), prosazuje, že podstatné náležitosti smlouvy lze určit odkazem na obchodní podmínky, tudíž dodatky č. 4 ke smlouvám o smlouvách budoucích jsou dohodami o změně práv a povinností, původní „měněné“ závazky jsou imanentní součástí dohod o změně práv a povinností a jsou vymezeny dostatečně a jednoznačně vymezenými odkazy, takže není důvod pro pochybnosti o podstatných náležitostech obsažených v těchto obchodních podmínkách, jež se staly součástí právního jednání nahrazujícího neplatné právní jednání. Jinak řečeno - obsah původního závazku, který byl oběma stranám znám, je součástí nového právního jednání, které nahrazuje neplatné právní jednání. Se zřetelem k uvedenému měly být dodatky č. 4 posouzeny jako nové smlouvy o smlouvách budoucích.
13. Žalobkyně dále oponuje závěru odvolacího soudu o nenaplnění předpokladů o konverzi právního jednání z důvodu, že vůlí stran nebylo uzavřít novou smlouvu. Uvedené podle dovolatelky nemůže být odůvodněním „nenaplnění“ předpokladu konverze, neboť je samo jejím předpokladem – otázka pro aplikaci konverze právního jednání totiž zní, zda by strany 1. 4. 2019 uzavřely nové budoucí smlouvy, pokud by věděly o neplatnosti dodatku č. 4 coby dohod o změně práv a povinností. Poukazuje na to, že smluvní strany jednaly s úmyslem vyvolat určité právní následky a dosáhnout tím zamýšleného hospodářského cíle – tím bylo závazek žalované uzavřít kupní smlouvy na výzvu žalobkyně ve sjednané lhůtě a podle sjednaných podmínek. „Použitý prostředek“ (dodatky či nové smlouvy) byl pro strany až druhotný. Z provedeného dokazování plyne, že žalovaná navrhovala prodloužení lhůt k učinění výzvy na odkup nemovitostí, neboť prodloužení lhůt bylo - vzhledem k pravidelným příjmům z pronájmu - v jejím zájmu. O sjednání dohody o prodloužení lhůty pro uzavření smluv svědčí e-mail ze dne 19. 3. 2019, jímž žalovaná žalobkyni zaslala návrh dodatku č. 4 s výzvou, aby dala vědět, kdy bude mít žalobkyně čas na podepsání a ověření podpisu. Podle žalobkyně je nepochybné, že se strany dohodly na uzavření dodatků č. 4 ještě před uplynutím lhůty, před zánikem závazku z budoucích smluv ve znění pozdějších dodatků a dodatek č. 4 i přesto uzavřely, neboť takový postup odpovídal ujednání čl. II odstavec 4 budoucí smlouvy ve znění dodatku č. 3. Z uvedeného plyne, že by strany nové budoucí smlouvy jistě uzavřely, pokud by věděly o neplatnosti dodatků č. 4. Dovolatelka rovněž odvolacímu soudu vytýká, že odmítl provést navrhované výslechy osob. Podle dovolatelky je nerozhodné, jak je označeno právní jednání, smyslem je zachování projevu vůle jednajících stra, kterou je nutné posuzovat podle právního následku – hospodářského důvodu, který strany zamýšlely. Žalobkyně je proto přesvědčena, že dodatky č. 4 k budoucím smlouvám ve znění dodatků č. 1 až 3 jsou novými budoucími smlouvami uzavřenými dne 1. 4. 2019, neboť zákonné předpoklady pro konverzi právního jednání byly naplněny. Odvolacímu soudu dále žalobkyně vytýká, že nesprávně dovodil, že nedošlo k uzavření dodatků č. 5, neboť zde k jejich uzavření neexistovala žádná povinnost a že jednání jednatele žalobkyně s předsedou žalované žalovanou nezavazovalo, přičemž taková dohoda musela být odsouhlasena jak předsedou, tak místopředsedou, maje za to, že žalovaná uvedenou „závaznou“ dohodu nestvrdila dodatky, porušila tím závazek vyplývající z ujednání čl. II odst. 4 „nové budoucí smlouvy“. Poukazuje na průběh komunikace a okolnosti předcházející uzavření dodatků ze dne 1. 4. 2019, odvolacímu soudu vytýká, že pominul §162 o. z. Na jednání statutárního orgánu nelze aplikovat §166 odst. 2 o. z., jež upravuje zástupčí oprávnění členů právnické osoby, resp. členů jiného orgánu nezapsaného do veřejného rejstříku, kteří však žádnou dohodu nesjednávali. Žalovaná má v rejstříku zapsáno neplatné ujednání o způsobu jednání za žalovanou. Dovolatelka upozorňuje, že zastupování právnické osoby navenek je jednou ze základních působností statutárního orgánu, kterou nelze odebrat ani ujednáním v zakladatelském právním jednání; omezující ujednání porušující statusovou úpravu způsobu zastupování právnické osoby členy jejího statutárního orgánu, je absolutně neplatné. Ujednání porušující právo týkající se postavení (fyzických i právnických) osob, tedy i úpravu způsobu, jakým členové statutárního orgánu jednají za právnickou osobu, zakazuje výslovně a přímo §1 odst. 2 část věty za středníkem o. z. Takové ujednání je v rozporu s §164 odst. 1 o. z., přičemž podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 387/2016, nelze zástupčí oprávnění členů statutárního orgánu vázat na společné jednání dalších osob, které nejsou jeho členy. Ze zapsaného způsobu jednání mohla žalobkyně určit toliko generální zástupčí oprávnění jediného člena statutárního orgánu, jímž byl Jiří Vinkl. Bylo (čestným prohlášením Jiřího Vinkla, jehož výslech odvolací soud nepřipustil) prokázáno, že žalobkyně se žalovanou (jednající statutárním orgánem Jiřím Vinklem) dne 19. 6. 2019 uzavřela ústní dohody o nových lhůtách pro výzvy k uzavření kupních smluv, jež nepochybně žalovanou zavazují. Z jejich obsahu vyplývá, že se žalovaná s žalobkyní dohodla na prodloužení lhůt pro výzvy k uzavření kupních smluv do 31. 3. 2021, přičemž vzhledem k bezformálnosti právního jednání lze tuto dohodu posoudit jako novou budoucí smlouvu. Rovněž – míní dovolatelka – lze ústní dohodu kvalifikovat jako dohodu o změně „nových budoucích smluv“ ze dne 1. 4. 2019; ústní forma takové změny je přípustná podle §564 o. z. a i zde dochází ze zákona ke konverzi právního jednání. Ústní dohoda z 19. 6. 2019 bez ohledu na její právní kvalifikaci zakládá povinnost žalované uzavřít kupní smlouvy a dodatky na výzvu, jak se také stalo dne 18. 2. 2021. Právní posouzení těchto ústních dohod coby neplatných žalobkyně považuje za nesprávné, neboť odvolací soud se zjevně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Dále žalobkyně namítá porušení jejího práva spravedlivý proces a odvolacímu soudu vytýká nedostatečné odůvodnění jeho rozhodnutí.
14. Dovolání není přípustné.
15. Předně je třeba uvést, že byť dovolatelka na přípustnost dovolání usuzuje z toho, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, jež nebyly řešeny, resp. otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, není ve vztahu k formulovaným (celkem devíti) otázkám uvedeno, o který případ přípustnosti ve vztahu k té které otázce jde.
16. Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelka zpochybňuje správnost závěrů odvolacího soudu, oproti nimž prosazuje, že původní smlouva ve znění dodatků byla nahrazena novou smlouvou uzavřenou dne 1. 4. 2019, k níž strany sjednaly dne 19. 6. 2019 ústní dodatek, kterým došlo k prodloužení doby pro výzvu k uzavření budoucí smlouvy do 31. 3. 2021. K dovolacímu přezkumu předložené otázky se týkají a) posouzení otázky konverze neplatného právního jednání, b) posouzení platnosti a právních následků dodatků č. 4 uzavřených dne 1. 4. 2019, a c) otázky posouzení ústní dohody ze dne 19. 6. 2019.
K závěru odvolacího soudu ohledně neplatnosti dodatků č. 4 uzavřených dne 1. 4. 2019:
17. Odvolací soud na straně jedné - vzhledem k obsahu dodatků č. 4 a i s přihlédnutím k tomu, co jejich uzavření předcházelo, jakož i z toho, co poté následovalo - dovodil, že vůle stran při jejich uzavírání směřovala ke změně původní smlouvy z roku 2009 (ve znění následně uzavřených dodatků). Na straně druhé však odvolací soud (vzhledem k tomu, že smluvní vztah založený původní smlouvou v den podpisu zmíněných dodatků již neexistoval) dovodil, že je jednání stran směřující k uzavření dohody o změně původní smlouvy právně nemožné a tudíž neplatné. Oba uvedené závěry však vedle sebe nemohou obstát, neboť směřovala-li vůle stran k tomu, aby nadále trvaly jejich závazky z původně uzavřené smlouvy, nelze s odvoláním na tutéž vůli stran (bez dalšího) uzavřít, že uzavřením dodatků č. 4 žádný smluvní závazek nevznikl, nebo že netrvá závazek původní.
18. Uvedený dílčí závěr odvolacího soudu navíc koliduje s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, který v rozsudku ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3033/2005, uvedl, že ústavněprávní princip zákazu zpětné účinnosti zavazuje zákonodárce v legislativním procesu; smluvní retroaktivita je však v oblasti občanského práva nejen známá, ale i přípustná. Jde o důsledek plynoucí ze zásady smluvní autonomie. Je totiž na účastnících smlouvy, aby posoudili a rozhodli, od kterého okamžiku založí účinnost smlouvy. Tak je tomu typicky v případech, kdy smlouva podle výslovného a nepochybného projevu vůle účastníků má vstoupit do účinnosti po datu uzavření smlouvy. Nelze však vyloučit, aby účastníci založili účinnost smlouvy přede dnem jejího uzavření. Uvedený postup je přípustný tehdy, nestanoví-li zákon jako podmínku vzniku a účinnosti další okolnost (tak typicky souhlas určitého orgánu, který nutně musí přistupovat k smluvnímu projevu účastníků). V případě závazku k uzavření budoucí smlouvy (jde o jeden z mála případů, kdy závazek zaniká v důsledku neprovedení úkonu nutného k zachování práva) podle §290 obchodního zákoníku jde o dispozitivní ustanovení - strany tak mají možnost se případně od něj dohodou odchýlit, tedy odejmout lhůtě pro tento úkon prekluzivní charakter (srov. TOMSA, Miloš. §292 [Určení obsahu smlouvy a zánik závazku]. In: ŠTENGLOVÁ, Ivana, PLÍVA, Stanislav, TOMSA, Miloš a kol. Obchodní zákoník. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 943.).
19. Lze shrnout, že (dílčí) závěr odvolacího soudu, že dodatky č. 4 jsou neplatné, není správný, což však samo o sobě důvodem pro kasaci napadeného rozhodnutí býti nemůže, neboť odvolací soud neopodstatněnost žalobou uplatněných nároků vyvodil i pro případ, pokud by dotyčné dodatky č. 4 byly platné.
20. Vzhledem k výše řečenému odpadá potřeba zabývat se otázkou konverze neplatného právního jednání.
K tvrzené ústní dohodě ze dne 19. 6. 2019 a k uzavření dodatků č. 5:
21. Kromě zpochybnění závěru týkajícího se dodatků č. 4 (viz výše) žalobkyně tvrdí, že strany se k povinnosti uzavřít dodatek č. 5 zavázaly ujednáním čl. II odst. 4, podle něhož „V případě, že se budoucí prodávající s budoucím kupujícím dohodnou na změně termínů, obě smluvní strany se zavazují, že tuto smlouvu upraví dodatkem, ve kterém budou nově dohodnuté termíny specifikovány. Totéž se týká termínu pro dobu trvání předkupního práva“, přičemž dne 19. 6. 2019 uzavřely ústní dohodu o prodloužení termínu pro uzavření budoucích kupních smluv.
22. Zde je třeba nejprve poznamenat, že pokud by skutečně platilo tvrzení dovolatelky, že uzavřením ústní dohody dne 19. 6. 2019 jsou strany (bez dalšího) vázány, pak by požadavek na nahrazení vůle k uzavření dodatků č. 5 nemělo žádného opodstatnění, což by nutně vedlo k zamítnutí žaloby v této části.
23. Dovolatelka se rovněž mýlí v tom, že by - se zřetelem k citovanému ujednání čl. II odst. 4 - ústní dohoda, k níž měl dospět jednatel žalobkyně a Jiří Vinkl, sama o sobě zakládala povinnost žalované uzavřít písemné dodatky č. 5. Takový závěr z dotyčného ujednání nevyplývá, neboť (pro případ dohody na změně termínů) pouze deklaruje závazek stran případnou dohodu o změně termínu učinit formou dodatku, v němž budou nově dohodnuté termíny specifikovány; jedná se o závazek týkající se formy případné změny termínu, nikoliv o závazek, jehož obsahem je povinnost ho uzavřít. Dovolatelka navíc přehlíží, že odvolací soud nezpochybnil právní závěr soudu prvního stupně o obligatorní písemné formě případných dodatků ke smlouvám. Odpadá tudíž relevance námitek týkajících se uzavření ústní dohody dne 19. 6. 2019 včetně s tím souvisejícího přezkumu otázek týkajících se zástupčího oprávnění.
24. Argumentace, že vůlí smluvních stran bylo uzavřít nové budoucí smlouvy, nevystihuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., neboť je jí vytýkána nesprávnost skutkových zjištění, na nichž odvolací soud právní závěr založil. Zjišťuje-li totiž soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit, je pro dovolací soud závazný. Namítá-li dovolatelka v tomto směru nesprávné právní posouzení věci, pak pouze tak, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (z její skutkové verze, že vůlí smluvních stran v souvislosti s uzavíráním „dodatků č. 4“ nebylo pouze změnit termín pro uzavření budoucích smluv, nýbrž uzavřít nové smlouvy o smlouvách budoucích), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že dodatky č. 4 jsou novými uzavřenými smlouvami o smlouvách budoucích.
25. Námitkou týkající se nedostatečného odůvodnění rozhodnutí dovolatelka nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, ale vytýká soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě dovolací soud ovšem přihlíží jen v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není.
26. Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud její dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
27. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 24. 4. 2024
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu