ECLI:CZ:NS:2024:33.CDO.2515.2023.1
sp. zn. 33 Cdo 2515/2023-808
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce Jiřího Pavelky, podnikatele sídlem v Nových Heřminovech 129, identifikační číslo 13609033, zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 4, proti žalovanému Lesy České republiky, s. p. , sídlem v Novém Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, identifikační číslo 42196451, zastoupenému JUDr. Romanem Poláškem, advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 2022/12, o zaplacení 2 591 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 21 Cm 107/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 2. 2023, č. j. 4 Cmo 110/2022-758, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 36 106 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Romana Poláška, advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 5 301 268 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která mu vznikla tím, že žalovaný zavinil, že uzavřeli smlouvy v rozporu se zákonem, resp. mimo režim zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění účinném od 1. 5. 2004 do 1. 7. 2006 (dále jen „ZVZ“), které jsou absolutně neplatné. Škoda spočívá v marně vynaložených nákladech na rozvoj firmy, na lidské zdroje a za ušlý zisk v pěstební činnosti, těžební činnosti a obchodu s dřívím.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 3. 2022, č. j. 21 Cm 107/2009-662, zamítl žalobu o zaplacení 5 301 268 Kč spolu s úroky z prodlení z částky 4 342 000 Kč od 1. 1. 2009 do zaplacení a z částky 959 268 Kč od 1. 1. 2011 do zaplacení a uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 766 118,71 Kč a státu náklady na znalečném ve výši 50 419 Kč.
Vyšel ze zjištění, že 7. 4. 2003 žalobce získal certifikát C-o-C (systém ověřování spotřebitelského řetězce dřeva) a do 31. 12. 2004 vykonával pro žalovaného lesnické činnosti na SÚJ Oskava, do 31. 12. 2005 na SÚJ Nové Heřminovy. Dne 15. 12. 2004 vyhlásil žalovaný I. kolo výběrových řízení na SÚJ Oskava. V reakci na to podal žalobce 11. 2. 2005 nabídku, která byla akceptována a dne 31. 3. 2005 uzavřeli účastníci rámcovou smlouvu č. 104/03/2005 na dodávky komplexních lesnických činností a poté i navazující smlouvy o provádění pěstebních činností č. D-1/104/03/2005, o provádění těžebních činností č. D-2/104/03/2005 a o prodeji dříví č. PD/104/03/2005 (dále souhrnně „lesnické smlouvy Oskava“). Dne 22. 6. 2005 žalovaný vyhlásil II. kolo výběrových řízení na SÚJ Karlovice. Žalobce v reakci na to podal 24. 8. 2005 nabídku, která byla akceptována a dne 24. 10. 2005 uzavřeli účastníci rámcovou smlouvu č. 102/01/2006 na dodávky komplexních lesnických činností a navazující smlouvy o provádění pěstebních činností č. D-1/102/01/2006, o provádění těžebních činností č. D-2/102/01/2006 a o prodeji dříví č. PD/102/01/2006 (dále souhrnně „lesnické smlouvy Karlovice“). Obě kola výběrových řízení se konala mimo režim ZVZ. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „ÚOHS“) žalovanému na žádost o stanovisko dne 7. 2. 2005, resp. 2. 3. 2005 sdělil, že plnění lesnických smluv není veřejnou zakázkou. Česká asociace podnikatelů v lesním hospodářství 8. 3. 2005 uvedla na svých internetových stránkách a v dubnovém čísle odborného časopisu „Lesní práce“ mimo jiné, že zadáním výběrových řízení mimo ZVZ byly umožněny nestandardní postupy při zadávání a vyhodnocování nabídek. V rozhodnutích ze dne 21. 7. 2005, č. j. VZ/S110/05-151/3121/05-MO, a č. j. VZ/S111/05-151/3122/05-MO, ÚOHS odůvodnil zastavení obou řízení tím, že žalovaný není veřejným zadavatelem, a 2. 8. 2005 sdělil tentýž právní názor právnímu zástupci žalovaného. Na základě podnětu neúspěšných uchazečů se ÚOHS opětovně zabýval přezkumem postupu žalovaného při uzavírání lesnických smluv a v rozhodnutí ze 27. 1. 2006 se odklonil od své dosavadní praxe a rozhodl, že žalovaný je veřejným zadavatelem ve smyslu ZVZ. V reakci na rozhodnutí ze dne 27. 1. 2006, kterým ÚOHS změnil svou rozhodovací praxi (a uzavřel, že žalovaný je veřejným zadavatelem a měl tudíž povinnost uzavírat lesnické smlouvy podle ZVZ), žalovaný žalobce 4. 10. 2006 vyzval, aby ke dni 31. 12. 2006 ukončil svou činnost plynoucí z lesnických smluv Oskava a Karlovice, jelikož jsou (absolutně) neplatné. Ke konci roku 2006 přistoupil žalovaný ke zrušení vypsaného výběrového řízení a následně zahájil nová výběrová řízení; tato byla již vypsána v režimu zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění účinném od 1. 7. 2006 do 1. 10. 2016 (dále jen „ZVZ 2006“). Počátkem roku 2007 byl žalobce žalovaným osloven k podání nabídky na SÚJ Oskava a SÚJ Karlovice. Žalobce podal nabídku až v rámci II. fáze výběrového řízení, a to pouze na SÚJ Karlovice. Ve vztahu k SÚJ Oskava neprojevil zájem; nezájem odůvodnil záporným hospodářským výsledkem SÚJ Oskava za rok 2006 v těžební činnosti a značnou vzdáleností této oblasti od jeho sídla (cca 50 km). Na základě nabídky žalobce pro SÚJ Karlovice uzavřeli účastníci 14. 3. 2007 smlouvu o dílo v těžební činnosti (č. 102/18/2007), smlouvu o dílo v pěstební činnosti (č. 102/18/2007) a dne 5. 4. 2007 smlouvu o prodeji dříví (č. PD/102/18/2007). Dne 6. 4. 2007 vypsal žalovaný otevřená výběrová řízení v režimu ZVZ 2006 na provedení pěstebních a těžebních činností na období 1. 7. 2007 - 31. 12. 2007 mimo jiné i pro SÚJ Oskava a SÚJ Karlovice. Žalobce nepodal nabídku ani do jednoho z těchto výběrových řízení, ale ve vztahu k SÚJ Karlovice v období 24. 7. 2007 do 31. 12. 2007 vykonával lesnické činnosti jako subdodavatel pro vítězného uchazeče Pradědský lesní závod, a. s. Žádnou nabídku ve vztahu k SÚJ Oskava a SÚJ Karlovice nepodal ani ve výběrových řízeních vypsaných žalovaným ve dnech 14. 7. 2007 až 7. 8. 2007 pro období 1. 1. 2008 - 31. 12. 2010. V rámci těchto výběrových řízení, které byly vypsány celkem pro 257 SÚJ, podal žalobce nabídky pro jiné SÚJ, ale nebyl vybrán. I nadále (v období 20. 1. 2008 - 31. 12. 2010) měl žalobce zájem ve vztahu k SÚJ Karlovice vykonávat lesnické práce jako subdodavatel pro vítězného uchazeče Pradědský lesní závod, a.s. a uzavřel s ním smlouvu o výkonu lesnické činnosti na SÚJ Karlovice na zmíněné období; dne 30. 9. 2008 tento smluvní vztah smlouvou o ukončení spolupráce skončil. K 31. 1. 2007 žalobce ukončil výpovědí pracovní poměr se zaměstnankyní L. V. a k 30. 9. 2008 ukončil pracovní poměr se zaměstnancem J. T.
Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně po právní stránce uzavřel, že žalovaný není za škodu odpovědný, protože neexistuje příčinná souvislost mezi žalobcem namítaným porušením povinnosti a tvrzenou škodou, a dále z důvodu naplnění liberačního důvodu podle §268 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“). Vzal přitom v úvahu, že původně prosazovaný názor Nejvyššího soudu (např. v rozhodnutích ze dne 27. 9. 2011, č. j. 23 Cdo 3473/2009, ze dne 28. 1. 2014, č. j. 23 Cdo 3189/2012, ze dne 21. 3. 2014, č. j. 23 Cdo 1458/2013, a ze dne 30. 11. 2011, č. j. 23 Cdo 2408/2010), že: „Za situace, kdy Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, jako orgán dohledu nad zadáváním veřejných zakázek, veřejnému zadavateli sdělil, že při uzavírání smluv na dodávky komplexních lesnických činností nemá postupovat podle zákona č. 40/2004 Sb., o zadávání veřejných zakázek, a veřejný zadavatel proto podle citovaného zákona nepostupoval, ač postupovat měl, nelze dospět k závěru, že způsobil neplatnost smluv uzavřených postupem nesouladným se zákonem č. 40/2004 Sb. a že druhé smluvní straně podle ustanovení §268 obch. zák. odpovídá za škodu.“, byl překonán nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017 II. ÚS 2370/14 (kterým byl zrušen rozsudek Nejvyššího soudu ze dne č. j. 23 Cdo 1458/2013) a nová rozhodovací praxe byla nastolena rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, č. j. 31 Cdo 38/2021; v něm Nejvyšší soud dovodil, že: „Sdělil-li Úřad pro ochranu hospodářské soutěže jako orgán dohledu nad zadáváním veřejných zakázek, veřejnému zadavateli, že nemá při uzavírání smluv postupovat podle ZVZ 2004 a veřejný zadavatel proto podle citovaného zákona nepostupoval, ač jako veřejný zadavatel postupovat měl, nerespektoval veřejný zadavatel princip minimalizace škod, a způsobil tím neplatnost smluv uzavřených postupem nesouladným se ZVZ 2004 a druhé smluvní straně podle ustanovení §268 ObchZ odpovídá za škodu. Pro posouzení, zda je dán důvod liberace, je třeba zkoumat konkrétní skutkové okolnosti, o nichž poškozený případně věděl jako o možném důvodu neplatnosti.“ Protože soud prvního stupně shledal skutkový stav zjištěný v jím posuzované věci obdobným, uzavřel, že nerespektováním principu minimalizace škod (konkrétně tím, že jako veřejný zadavatel postupoval při zadávání zakázky v rozporu s §90 odst. 1 zákona č. 40/2004 Sb.) žalovaný způsobil absolutní neplatnost lesnických smluv podle §268 věty první ObchZ.
Požadavek žalobce na náhradu škody neshledal důvodným proto, že mezi porušením povinnosti žalovaného uzavírat smlouvy zákonem předepsaným postupem a tvrzenou škodou není příčinná souvislost. Pokud jde o zbytečně vynaložené náklady na rozvoj firmy (náklady na získání a udržování certifikátu zabezpečení kontroly a řízení jakosti dle ČSN ISO 9001 a certifikátu ověřování spotřebitelského řetězce dřeva) akcentoval, že žalobce získal certifikaci ještě před vyhlášením výběrového řízení (7. 4. 2003) a využíval ji i po 31. 12. 2006. Nadto certifikace představuje konkurenční výhodu ve veřejné soutěži a zároveň necenový tržní nástroj pro dosažení a udržení konkurenční výhody na trhu. Pokud jde o zbytečně vynaložené náklady do lidských zdrojů v podobě vyplaceného odstupného dvěma zaměstnancům, a to L. V. (41 626 Kč) a J. T. (64 664 Kč) zohlednil, že pracovní poměr s J. T. byl ukončen až k 30. 9. 2008, tj. ke dni ukončení dodávek subdodavatelských služeb pro Pradědský lesní závod, a.s. a důvod výpovědi z pracovního poměru L. V. nebyl spolehlivě prokázán. Pokud jde o ušlý zisk v pěstební činnosti, těžební činnosti a obchodu s dřívím za období 1. 1. 2007 - 31. 12. 2008, soud prvního stupně uzavřel, že jelikož se žalobce po 1. 1. 2007 neúčastnil žádného z jednacích řízení bez uveřejnění (navzdory výzvám k účasti ze strany žalovaného) a žádného z vyhlášených výběrových řízení žalovaného na SÚJ Oskava a SÚJ Karlovice, na jejichž základě by mu mohla být přidělena zakázka pro toto časové období, byla příčinná souvislost přerušena. K aplikaci §268 ObchZ, podle něhož kdo způsobil neplatnost právního úkonu, je povinen nahradit škodu osobě, které byl právní úkon určen, ledaže tato osob o neplatnosti právního úkonu věděla, soud přejal právní závěry dovozené v nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. II. ÚS 2370/14, a respektoval rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, č. j. 31 Cdo 38/2021, v němž bylo dovozeno, že aby byl naplněn liberační důvod dle §268 ObchZ, je rozhodující skutečná vědomost o neplatnosti právního úkonu (jednání), tedy vědomost o tom, že nastala skutečnost způsobilá založit (mít za následek) neplatnost právního úkonu, přičemž postačí, aby skutkové okolnosti, o nichž ví jako o možném důvodu neplatnosti, byly způsobilé závěr o neplatnosti právního úkonu učinit. V daném případě žalobce věděl o skutkových okolnostech, které byly způsobilé závěr o neplatnosti právního úkonu založit, konkrétně o tom, že žalovaný je státní podnik, vykonává správu k lesům, které jsou ve vlastnictví státu a že zajišťuje provádění činností zabezpečujících optimální plnění všech funkcí lesů. Věděl také, že na otevřené výběrové řízení budou využita pravidla PRAG a nebude postupováno podle ZVZ, měl znát §2 odst. 1 písm. a) bod 4 ZVZ, ve kterém je definován veřejný zadavatel. Jeho vědomost o daných okolnostech podporuje dopis ze dne 21. 1. 2005, ve kterém hovořil o trvajícím nesouladu mezi právními výklady týkajícími se platnosti lesnických smluv Oskava a Karlovice. Stejně jako žalovaného, ani žalobce neznalost zákona neomlouvá.
K odvolání žalobce směřujícímu proti té části rozsudku, jíž soud prvního stupně rozhodl v rozsahu částky 2 591 000 Kč s příslušenstvím, Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 2. 2023, č. j. 4 Cmo 110/2022-758, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu potvrdil a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 70.264,70 Kč. Ztotožnil se zcela se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a odkázal na ně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z přesvědčení, že rozhodnutí „ závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, která v podstatném rozsahu dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a zčásti se odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu “. Konkrétně namítá, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, č. j. 31 Cdo 38/2021, při výkladu zákonné podmínky liberace škůdce z odpovědnosti za škodu podle §268 ObchZ, konkrétně té části ustanovení dovozující že „osoba, (které byl právní úkon určen,) o neplatnosti právního úkonu věděla“. Jeho příliš extenzivním výkladem a výkladem v rozporu s principy dobrých mravů a spravedlnosti, se odvolací soud podle názoru dovolatele odchýlil také od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3324/2011. Ve vztahu k liberaci formuluje dovolatel řadu otázek, které zřejmě považuje za otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené (zda je při posuzování podmínek liberace rozhodný vzájemný poměr a postavení škůdce a poškozeného z hlediska tržní síly, tzn. zda se uplatní princip ochrany slabšího, zda je rozhodné postavení subjektů /veřejný zadavatel x soukromý podnikatel/, zda dobrá víra poškozeného v názor ÚOHS vylučuje možnost liberace škůdce, popř. jak se do řešené problematiky promítá princip ochrany legitimního očekávání v tom smyslu, že žalobce vložil důvěru v legální postup ÚOHS a Lesy ČR s. p.). Respektován v tomto směru podle něho nebyl ani nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2370/14. Dále žalobce polemizuje se závěry odvolacího soudu ve vztahu k otázce, kdo nese důkazní břemeno ohledně naplnění podmínek liberace; připomíná protichůdnost rozhodnutí vydaných ve skutkově obdobných věcech různými odvolacími soudy (konkrétně uvádí rozsudek odvolacího soudu a rozsudky Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2022, č. j. 13 Cm 138/2009-1191, a ze dne 4. 1. 2023. č. j. 6 Cmo 150/2022). Srozuměn není dovolatel ani s posouzením příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti žalovaného uzavírat smlouvy zákonem předepsaným postupem a tvrzenou škodou a v této souvislosti formuluje otázku, „ zda může nastat přerušení příčinné souvislosti mezi jednáním škůdce a škodou vzniklou poškozenému v důsledku toho, že se poškozený nezúčastnil výběrových řízení vyhlášených škůdcem “. V závěru dovolání vytýká odvolacímu soudu, že nedostál své poučovací povinnosti podle 118 odst. 1 a 2 o. s. ř. poté, kdy změnil svůj právní názor na (ne)existenci příčinné souvislosti. Ze všech uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl dovolání odmítnout, jelikož není přípustné podle §237 o. s. ř. Při řešení žádné z nastolených právních otázek se totiž odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nadto žalobce v dovolání polemizuje primárně se skutkovými, nikoli právními závěry, uvádí nesprávná a místy i nepravdivá tvrzení a nové skutečnosti. Pro případ, že by Nejvyšší soud dovolání neodmítl, navrhl jeho zamítnutí.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Výtka žalobce, že se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 38/2021 a sp. zn. 22 Cdo 3324/2011 při výkladu části ustanovení §268 ObchZ vyjádřeného slovy „osoba, které byl právní úkon určen, o neplatnosti právního úkonu věděla“, je lichá. V řízení totiž byla spolehlivě prokázána vědomost žalobce o tom, že nastala skutečnost způsobilá mít za následek neplatnost „lesnických smluv“. Řečeno jinak, žalobce věděl o existenci skutkových okolností jako o možném důvodu neplatnosti lesnických smluv (srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 210/2003), resp. měl reálné pochybnosti o platnosti smluv, které vůči žalovanému projevil písemně v lednu 2005. Text ustanovení §268 ObchZ nevzbuzuje žádné pochyby o tom, jaké důsledky má prokázání vědomosti osoby, které byl právní úkon určen, že tento právní úkon je neplatný. Odvolací soud se tak při aplikaci citovaného ustanovení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, ani od principů spravedlnosti a dobrých mravů. Prosazuje-li žalobce názor, že postup žalovaného, který musel vědět o porušení zákona o veřejných zakázkách, neobstojí z hlediska poměření korektivem dobrých mravů, neboť neznalost zákona ho neomlouvalo, nepřipouští možnou existenci dobré víry žalovaného v tehdy opačné stanovisko ÚOHS a především pomíjí, že stejně tak neznalost zákona neomlouvá ani jeho. Nelze akceptovat, že žalobce neznalost stejného zákona omlouvala – a měl by těžit z dobré víry ve stanovisko ÚOHS a legitimního očekávání s ním spojeného, zatímco žalovaného nikoli (obdobně Ústavní soud v nálezu ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 244/12). Oba subjekty se nacházely ve stejné situaci minimálně z hlediska množství dostupných informací. Důvodná není výtka žalobce, že se odvolací soud odchýlil od nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2370/14, dospěl-li k závěru, že by připadala v úvahu liberace žalovaného.
Relevantní není v posuzovaném případě otázka, zda by se do posuzování liberace měla promítnout ochrana slabší strany; takový požadavek nemá oporu v zákoně. Nadto, přestože postavení stran v rámci kontraktace při zadávání veřejných zakázek není totožné (jak tomu ostatně není nikdy), v řízení nebylo tvrzeno a ani prokázáno, že by žalobce byl ve smluvním vztahu s žalovaným slabší smluvní stranou. To, do jaké míry mohly strany ovlivnit tvorbu smluvních podmínek, se odvíjelo od samotné povahy veřejné nabídky jako formy iniciace uzavření smlouvy. Žádná ze stran ale nebyla následně nucena do smluvního vztahu vstupovat, ani nebyla na druhé straně závislá. Byl to žalobce, kdo z vlastní vůle podal konkrétní nabídku, na jejímž základě pak byly lesnické smlouvy Oskava a Karlovice uzavřeny.
K polemice žalobce nad tím, koho tíží důkazní břemeno prokázání naplnění liberačního důvodu, lze uzavřít, že v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 431/2010, tížilo důkazní břemeno žalovaného, který však existenci liberačního důvodu prokázal.
Z hlediska přípustnosti dovolání není relevantní požadavek dovolatele na sjednocení kontradiktorní judikatury soudů nižších stupňů, jelikož obě jím zmiňovaná rozhodnutí (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2022, č. j. 13 Cm 138/2009-1191, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2023. č. j. 6 Cmo 150/2022), která měla vyznít protichůdně ve vztahu k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, byla zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2023, č. j. 24 Cdo 732/2023-1393.
Argumentace k jím formulované otázce přerušení příčinné souvislosti ve skutečnosti nesměřuje proti právnímu posouzení věci, nýbrž dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávnost skutkových zjištění, na nichž je právní posouzení věci založeno. Oproti odvolacímu soudu prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle níž škoda vznikla jako důsledek přirozeného běhu událostí následujících po prohlášení absolutní neplatnosti smluv s tím, že skutečnost, že se nepřihlásil do výběrových řízení, nemělo za následek přerušení tohoto běhu událostí. Pokud dovolatel argumentuje nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by soudy vyšly ze správně zjištěného skutkového stavu věci (z jím prosazované skutkové verze), musely by dospět k závěru, že k přerušení příčinné souvislosti nedošlo. Platí však, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze úspěšně v dovolacím řízení zpochybnit. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. Žalobce zjevně uvedený předpoklad pomíjí, neboť kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem staví na skutkové verzi, kterou v dovolání prosazuje.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že nesplnil svou poučovací povinnost podle §118 odst. 1 a 2 o. s. ř., nezpochybňuje žádný právní závěr, na němž je napadené rozhodnutí založeno, nýbrž viní odvolací soud z toho, že zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí. K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, či ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014); o takový případ se nejedná.
Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti nákladovému výroku napadeného rozhodnutí není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 24. 4. 2024
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu