ECLI:CZ:NS:2024:33.CDO.2895.2023.1
sp. zn. 33 Cdo 2895/2023-180
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Harmony Czech s.r.o., se sídlem v Praze 9, Pešlova 133/10, identifikační číslo 2715598, zastoupené JUDr. Dominikem Fojtů, advokátem se sídlem v Praze, Křižíkova 185/35, proti žalované K. P. , zastoupené Mgr. Šárkou Zelenkovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Poupětova 16, o zaplacení 440 560 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 16 C 256/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2023, č. j. 22 Co 48/2023-143, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 10 400 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Šárky Zelenkové, advokátky.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 440 560 Kč s tím, že tato částka představuje rozdíl mezi výší kupní ceny, za kterou koupila vozidlo tovární značky BMW 320d x Drive Gran Turismo, VIN: XY jen „Vozidlo“) od STRATOS AUTO, spol. s r.o. (dále jen „STRATOS AUTO“), a výší kupní ceny, za kterou následně Vozidlo prodala I. L. Přestože se žalovaná zavázala tento rozdíl žalobkyni uhradit, neučinila tak.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 5. 2023, č. j. 22 Co 48/2023-143, potvrdil rozsudek ze dne 28. 11. 2022, č. j. 16 C 256/2021-98, kterým Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“), zamítl žalobu o zaplacení 440 560 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 22. 3. 2021 do zaplacení a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 144 400 Kč; současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel z následujícího skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. V letech 2016 až 2018 měla žalovaná Vozidlo pronajaté od STRATOS AUTO s měsíčním nájemným 5 000 Kč a zavázala se ho od ní následně odkoupit. Protože na to neměla dostatek finančních prostředků, STRATOS AUTO kupní smlouvou uzavřenou dne 13. 7. 2018 prodala Vozidlo žalobkyni (která je dlouholetým prodejcem ojetých vozidel) za kupní cenu 890 560 Kč, což byla vyšší cena než tehdy obvyklá tržní cena vozidla toho typu a byla nastavena s přihlédnutím k nízkému měsíčnímu nájemnému, které žalovaná po dobu 2 let nájmu pronajímateli hradila; s jediným jednatelem a společníkem žalobkyně M. K. se žalovaná v té době dlouhodobě přátelila. Dne 12. 9. 2018 poslala žalovaná M. K. (z emailové adresy XY na emailovou adresu XY) e-mail, v němž mimo jiné uvádí: „ BMW – byli jsme dohodnutí, že auto prodáš, a já ti zaplatím rozdíl mezi kupní a prodejní cenou ve chvíli, kdy dostanu zálohu na výstavbu bytů, která by původním investorem měla být složena v průběhu září“. Dne 12. 12. 2018 podal žalobce M. K. žalobu, jíž po žalované požadoval zaplacení 280 000 Kč (z titulu pohledávky zajištěné vlastní směnkou); Okresní soud Praha – západ v řízení vedeném pod sp. zn. 3 C 115/2019 tuto žalobu rozsudkem ze dne 29. 6. 2020 zamítl a Krajský soud v Praze jeho rozsudek rozsudkem ze dne 20. 1. 2021, č. j. 25 Co 277/2020-180, potvrdil; soudy dovodily, že částka 280 000 Kč představovala zápůjčku z 12. 6. 2018, kterou dlužnice (žalovaná) zapůjčiteli (žalobci) již před podáním žaloby, konkrétně dne 20. 6. 2018, vrátila zasláním na bankovní účet, který jí věřitel v SMS označil jako platební místo (jednalo se o firemní účet žalobkyně). Dne 2. 3. 2020 žalobkyně Vozidlo prodala I. L. za sjednanou cenu 450 000 Kč. V nyní probíhajícím řízení se žalobkyni nepodařilo prokázat, že účastnice uzavřely ústní smlouvu, v níž se žalovaná zavázala uhradit žalobkyni rozdíl mezi kupní cenou dosaženou při prodeji Vozidla třetí osobě a kupní cenou, za kterou Vozidlo koupila žalobkyně (tzn. „vyrovnat rozdíl cen“); výkladem e-mailové zprávy z 12. 9. 2018 podle §555 odst. 1 o. z. dovodil, že taková „přátelská“ dohoda byla uzavřena jen mezi žalovanou a M. K. jako fyzickou osobou.
Na podkladě uvedených zjištění odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně není ve sporu aktivně legitimována (není nositelkou oprávnění žádat zaplacení finančního rozdílu mezi kupní cenou dosaženou při prodeji Vozidla třetí osobě a kupní cenou, za kterou Vozidlo koupila). Protože žalobkyně byla po odkoupení Vozidla od STRATOS AUTO jeho výlučnou vlastnicí, bylo zcela na ní, jak s Vozidlem naloží, zda ho prodá a za jakou cenu. Jako obiter dictum konstatoval, že i kdyby účastnice smlouvu o výplatě finančního rozdílu cen uzavřely, jak neúspěšně tvrdila žalobkyně, měla být platba vázána na odkládací podmínku podle §548 odst. 2 o. z. spočívající v tom, že žalovaná dostane zálohu na výstavbu bytů, a žalobkyně v řízení netvrdila, ani neprokazovala naplnění této podmínky. Nadto odvolací soud připomněl, že Milan Kusý v řízení vedeném u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 3 C 115/2019 dne 22. 5. 2019 jako účastník řízení poučený podle §131 o. s. ř. vypověděl, že platbou ve výši 280 000 Kč, kterou žalovaná poukázala na účet žalobkyně dne 20. 6. 2018, byl dorovnán rozdíl výkupní a prodejní ceny Vozidla. K námitce žalobkyně, že se M. K. v řízení vedeném pod sp. zn. 3 C 115/2019 mýlil, uvedl-li, že částka 280 000 Kč uhrazená žalovanou na zápůjčku byla ve skutečnosti úhradou dluhu, který je předmětem tohoto řízení, odvolací soud konstatoval, že současný občanský soudní řád neupravuje důsledky úkonů učiněných v omylu, neboť veřejnoprávní povaha procesních vztahů vyžaduje podstatně vyšší míru právní jistoty účastníků i třetích osob a byla by oslabena možností zpochybňovat dodatečně již učiněné procesní úkony odkazem na vady vůle jak dovodil v usnesení ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 29 Odo 649/2001, Nejvyšší soud. Uzavřel, že pohledávka žalobkyně za žalovanou představující rozdíl výkupní a prodejní ceny Vozidla neexistovala a žaloba tak není důvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z přesvědčení, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) postupoval svévolně a dospěl ke skutkovým zjištěním, které jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy (ve smyslu stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16); pochybení přitom spatřuje v „selektivním výběru důkazů, přihlížení k tvrzení jen jedné strany, nesprávném pojetí statutárního orgánu, přičítání jeho vůle a zhodnocení jeho výpovědi, pomíjení pravomocných rozsudků v příbuzné věci, závěru, že jedna úhrada měla za následek zánik dvou různých dluhů mezi třemi různými osobami, potřebě jiného výkladu závaznosti soudního rozhodnutí a projevů účastníků“. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nerespektoval rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 817/2003, ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 246/2004, ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3833/2011, ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 720/2017, a ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 27 Cdo 442/2021, ani nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn IV. ÚS 570/03, a ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 854/09, opomenul-li zásadní důkaz, a to výsledek řízení vedeného u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 115/2019, v němž bylo dovozeno, že plněním 280 000 Kč žalovaná vracela M. K. zápůjčku, kterou jí poskytl 12. 6. 2018; tomu ostatně nasvědčuje i označení platby ze dne 20. 6. 2018 slovy „vrácení půjčky z 6/2018“. Odklon od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3535/2021, spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud ztotožnil žalobkyni s jejím jednatelem a „založil tím závaznost rozhodnutí vůči osobě, která nebyla účastníkem dřívějšího řízení vedeného pod sp. zn. 3 C 115/2019“. Odklon od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, spatřuje v tom, že odvolací soud posuzoval právní jednání zaznamenané v e-mailové zprávě podle vnějšího projevu a v rozporu s vůlí stran. Rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2601/2016, a ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 1289/2005, ani zásady obligačního práva odvolací soud nerespektoval, uzavřel-li, že předpokladem platnosti smlouvy je vlastnické právo k předmětu smlouvy. Jako dovolacím soudem dosud neřešenou pak formuluje otázku „zda by závěry rozhodnutí vydaného v řízení vedeném mezi stranami A a B měly být závazné pro B i v řízení mezi B a C, pokud se nejedná o vztahy mezi věřitelem, dlužníkem a ručitelem“. Napadený rozsudek má dovolatelka za vnitřně rozporný, když v něm odvolací soud střídavě dovozuje, že dohoda mezi stranami existuje a neexistuje; na neexistenci dohody přitom usuzuje z jejích údajných nedostatků a chybějícího obsahu, aniž by tu nedostatky byly, a aniž by obsah chyběl. Odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů hodnotí jako nesrozumitelná a odvolací soud viní z toho, že procesně pochybil, když na ni vyvíjel nátlak, aby uzavřela soudní smír. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání, které místy shledává nesrozumitelné a zmatečné, bylo jako nepřípustné odmítnuto. Soudy správně uzavřely, že žalobkyně neprokázala existenci žalované pohledávky a žalovaná je přesvědčena, že nebyl naplněn jakýkoli dovolací důvod.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobkyně – dovolávajíc se rozhodnutí, v nichž se Ústavní soud i Nejvyšší soud vyjadřovaly k výjimečným případům, kdy je skutková otázka způsobilá založit přípustnost dovolání – zpochybnila rozsudek odvolacího soudu námitkami proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud vycházel při právním posouzení věci a proti hodnocení důkazů z hlediska závažnosti a věrohodnosti. Za extrémně vadný považuje skutkový závěr odvolacího soudu, že v řízení neprokázala své žalobní tvrzení, že účastnice uzavřely ústní smlouvu, v níž se žalovaná zavázala zaplatit jí rozdíl mezi výší kupní ceny, za kterou Vozidlo koupila od STRATOS AUTO, a výší kupní ceny, za kterou Vozidlo následně prodala I. L. Oproti odvolacímu soudu prosazuje, že existenci takové smlouvy prokázala.
Zjištěný skutkový stav věci, z něhož odvolací soud při právním posouzení vycházel, je v dovolacím řízení zásadně nezpochybnitelný, ať již je namítána jeho nesprávnost nebo neúplnost; pro dovolací soud je závazný. Pouze ve výjimečných případech extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli, je i skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, a ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15).
Důkazům, které byly v řízení provedeny a následně vyhodnoceny, odpovídá žalobkyní zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu, že v řízení neprokázala, že s žalovanou uzavřely smlouvu, v níž se žalovaná zavázala zaplatit jí rozdíl mezi nákupní a prodejní cenou Vozidla. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že významné pochybnosti o pravdivosti skutkové verze žalobkyně o existenci takové ústní smlouvy vyvolává již samotné nekonzistentní chování jejího jediného jednatele a společníka M. K., který v řízení vedeném u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 115/2019 vypověděl, že částka 280 000 Kč, kterou žalovaná dne 20. 6. 2018 poukázala na jím označený bankovní účet, nepředstavovala vrácení zápůjčky, kterou žalované poskytl a jejíž vrácení žalobou požaduje, nýbrž že žalovaná touto platbou ve skutečnosti hradila dluh související s odkupem Vozidla, aby následně nárok na dluh související s odkupem vozidla žalobkyně uplatnila v předmětném řízení. Existenci smlouvy mezi žalobkyní a žalovanou o doplacení rozdílu cen Vozidla nepodporuje – přes přesvědčení žalobkyně „klíčový“ – e-mail z 12. 9. 2018 odeslaný z emailové adresy XY na emailovou adresu XY. Jeho obsah vyjádřený textem „ BMW – byli jsme dohodnutí, že auto prodáš , a já ti zaplatím rozdíl mezi kupní a prodejní cenou ve chvíli, kdy dostanu zálohu na výstavbu bytů, která by původním investorem měla být složena v průběhu září“ naopak podporuje logickou úvahu odvolacího soudu, že případnou dohodu o doplacení rozdílu cen uzavřeli mezi sebou v rámci přátelských vztahů (a proto pouze v ústní formě) žalovaná a M. K. Žalovaná totiž ve zprávě M. K. neslibuje, že rozdíl zaplatí jeho obchodní společnosti (tj. žalobkyni), nýbrž jemu, což svědčí pro verzi, že šlo o soukromou záležitost M. K., resp. jeho přátelskou výpomoc žalované. Nelze přehlédnout, že ve stejném duchu pak vypovídal i M. P., který byl v řízení vedeném pod sp. zn. 3 C 115/2019 soudem vyslechnut jako svědek („ rozdíl ceny si pan K. a paní P. mezi sebou vyřídí “). Akcentovat je namístě skutečnost, že skutkovou verzi žalobkyně nepodporuje listinný důkaz (písemná smlouva), přestože právní jednání mezi právnickou a fyzickou osobou z obchodního vztahu bývá obvykle zaznamenáno v písemné podobě. Odvolacímu soudu tudíž nelze klást k tíži, že neuvěřil výpovědi statutárního zástupce žalobkyně (a potažmo skutkové verzi žalobkyně) a uvěřil obrannému tvrzení žalované. Nejde – jak prosazuje dovolatelka – o soudy nastolenou nerovnost účastníků řízení, nýbrž o výsledek hodnocení v řízení provedených důkazů z hlediska jejich věrohodnosti. I dovolací soud má důvodné pochybnosti o pravdivosti skutkové verze žalobkyně a souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně tvrzenou ústní smlouvu uzavřenou mezi ní a žalovanou neprokázala.
Protože odvolací soud přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem a respektoval základní zásady hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §132 o. s. ř., není zde dán extrémní rozpor mezi jeho skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Zákon nepředepisuje – a ani předepisovat nemůže – pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008 , a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008 ). Z toho, že žalobkyně na základě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů prosazuje vlastní verzi skutku, že existuje smlouva, v níž se jí žalovaná zavázala zaplatit rozdíl mezi nákupní a prodejní cenou Vozidla, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, nebo usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
Námitka, že odvolací soud „ dílem dohodu (míněno smlouvu o zaplacení rozdílu cen) uznává, dílem nikoli “, je zcela lichá, neboť odvolací soud nic takového neučinil. Stejně fabulující je dovolací námitka, že odvolací soud „narušil harmonii soudních rozhodnutí v souvisejících řízeních, když zejména protichůdně vyhodnotil v podstatě tytéž situace v nynějším řízení a v řízení vedeném pod sp. zn. 3 C 115/2019“, podpořená odkazy na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3535/2021, a na usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. III. ÚS 3285/22. K ničemu takovému totiž nedošlo.
Obstojí-li závěr odvolacího soudu, že žalobkyně v řízení neprokázala, že s žalovanou uzavřela smlouvu, v níž se žalovaná zavázala zaplatit jí rozdíl mezi kupní cenou dosaženou při prodeji Vozidla I. L. a kupní cenou, za kterou žalobkyně Vozidlo koupila od STRATOS AUTO (tzn. „vyrovnat rozdíl cen“), na kterém odvolací soud právní posouzení věci založil, je de facto nadbytečné vyjadřovat se k právním otázkám, které žalobkyně v dovolání formuluje jako vyřešené v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu nebo dosud dovolacím soudem neřešené, na nichž napadené rozhodnutí založeno není.
Dovolací soud považuje pouze za vhodné sdělit následující. Úvahou, že na vyrovnání rozdílu cen se žalovaná dohodla s M. K. jako fyzickou osobou, resp. že šlo o jeho přátelskou výpomoc žalované, odvolací soud pouze podpořil svůj skutkový závěr, že existence smlouvy mezi žalovanou a žalobkyní nebyla prokázána. Otázka výkladu případného právního jednání mezi žalovanou a (fyzickou osobou) M. K. obsažená v jejich emailové korespondenci tudíž není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí není založeno. To platí i pro dovolatelkou předkládanou otázku výkladu §159a o. s. ř., resp. závaznosti soudního rozhodnutí, jímž bylo pravomocně vyřešeno, který dluh byl uhrazen. Průběhem a výsledkem řízení vedeného u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 115/2019 argumentoval odvolací soud jen na podporu svých skutkových závěrů; své rozhodnutí na výkladu §159a o. s. ř. nezaložil.
Hypotetický závěr, že i kdyby účastnice řízení smlouvu o výplatě finančního rozdílu cen uzavřely (jak neúspěšně tvrdila žalobkyně), měla být platba vázána na dosud nenaplněnou odkládací podmínku podle §548 odst. 2 o. z., učinil odvolací soud jen obiter dictum ; napadené rozhodnutí na tomto závěru nespočívá a není tudíž třeba podrobit ho dovolacímu přezkumu.
Závěr odvolacího soudu, že koupí Vozidla od STRATOS AUTO se žalobkyně stala jeho vlastnicí a bylo zcela na ní, jak s Vozidlem naloží, zda ho prodá a za jakou cenu, dovolatelka nesprávně interpretuje tak, že „odvolací soud vycházel z toho, že nemohl vzniknout žádný závazek účastnic ve vztahu k Vozidlu, které vlastnila žalobkyně“; nic takového odvolací soud nevyslovil a nemohl se proto ani „odchýlit od zákonných pravidel a setrvalých závěrů Nejvyššího soudu“, jak dovolatelka namítá.
Výtka dovolatelky, že odvolací soud ignoroval jí citovanou judikaturu dovolacího soudu a Ústavního soudu, opomenul-li zásadní důkaz, a to výsledek řízení vedeného u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 115/2019, především není důvodná, neboť odvolací soud důkaz zmiňovaným spisem vzal v úvahu a hodnotil ho způsobem uvedeným v §132 o. s. ř. Nadto - stejně jako výhrady dovolatelky vůči kvalitě odůvodnění napadeného rozhodnutí a procesnímu postupu soudů - nevystihuje tato výtka způsobilý dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně prostřednictvím těchto námitek nezpochybňuje žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž odvolací soud viní z toho, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). K vadám řízení – jsou-li skutečně dány – však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit.
Žalobkyně v dovolání sice výslovně uvedla, že jím napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy nákladový výrok; ve vztahu k němu však žádnou argumentaci nesměřovala.
Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.). Dovolání proti nákladovému výroku napadeného rozsudku není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 24. 4. 2024
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu