ECLI:CZ:NS:2024:33.ICDO.99.2023.1
KSPH 66 INS 18612/2017
75 ICm 189/2021
sp. zn. 33 ICdo 99/2023-202
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václavy Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně UNIDEBT Czech, SE , se sídlem v Praze 7 – Holešovicích, Dělnická 213/12, zastoupené JUDr. Ing. Stanislavem Polenou, advokátem se sídlem v Praze, Hybernská 1009/24, proti žalovanému J. S. , zastoupenému Mgr. Markem Hejdukem, advokátem se sídlem v Praze, Jugoslávská 620/29, o určení pravosti, výše a pořadí pohledávek, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 75 ICm 189/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2023, č. j. 104 VSPH 805/2022-179, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 59 435 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Stanislava Poleny, advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 9. 2022, č. j. 75 ICm 189/2021-143, určil, že „žalobkyně má za žalovaným (dlužníkem) pohledávku přihlášenou do insolvenčního řízení dlužníka sp. zn. KSPH 66 INS 18612/2017 pod č. P27, v celkové výši 11 238 899 Kč, z titulu smlouvy o úvěru č. 474310 ze dne 17. 2. 2016, zajištěnou z titulu zástavní smlouvy č. 474310 ze dne 17. 2. 2016“, a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 47 985,50 Kč k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 2. 2023, č. j. 104 VSPH 805/2022-179, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „co do určení pravosti pohledávky P27 ve výši 6 496 735 Kč a určení, že u pohledávky P27 z titulu smlouvy o úvěru č. 474310 ze dne 17. 2. 2016 ve výši 11 238 899 Kč má žalobkyně právo na uspokojení ze zajištění podle zástavní smlouvy č. 474310 ze dne 17. 2. 2016 ze zpeněžení pozemku parc. č. st. XY, k. ú. a obec XY, jehož součástí je stavba č.p. XY a pozemku parc. č. XY, k. ú. a obec XY, okres XY, vše zapsáno na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY; ve zbytku rozsudek ve věci samé změnil tak, že se žaloba o určení pravosti pohledávky P27 ve výši 4 742 164 Kč odmítá. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o poplatkové povinnosti žalobkyně.
Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že právní předchůdkyně žalobkyně – společnost ACEMA Credit Czech, a s. (dále jen „úvěrující“) a žalovaný podepsali dne 17. 2. 2016 listinu nazvanou „ Smlouva o úvěru č. 474310“ (dále jen „úvěrová smlouva“), ve které se úvěrující zavázala poskytnout žalovanému úvěr do výše 5 600 000 Kč; smlouva byla uzavřena mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti (úvěr byl poskytnut na podnikání žalovaného), obsahovala mimo jiné ujednání o úrocích z prodlení, poplatcích a smluvních pokutách. Dlužník při sjednání úvěru využil nabídky výhodné (tzv. „VIP“) úrokové sazby, která mu náležela za podmínky, že nebude v prodlení s úhradou splátek. V souladu s úvěrovou smlouvou úvěrující poukázala 5 153 000 Kč na účet společnosti BEZ BANKY, s.r.o. k úhradě jiných dluhů žalovaného, 445 530 Kč započetla na poplatky plynoucí z předmětné smlouvy o úvěru a 1 470 Kč poukázala na bankovní účet žalovaného. Na podkladě zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud shodně se soudem prvního stupně poměřoval smlouvu uzavřenou dne 17. 2. 2016 ustanoveními §2395 a násl. zákona č. 89/2013 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Protože jde o úvěrovou smlouvu mezi dvěma podnikateli vystupujícími při svém podnikání, vyloučil odvolací soud podle §1797 o. z. možnost aplikovat §1796 o. z. o lichvě a neúměrném zkrácení. Připustil, že ustanovení §433 o. z. lze - jak se podává z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sen. zn. 23 ICdo 56/2019, - uplatnit výjimečně i ve vztazích mezi podnikateli vystupujícími při výkonu svého podnikání (tedy, že slabší stranou závazkového vztahu může být i podnikatel), ovšem neshledal, že byly naplněny předpoklady pro aplikaci uvedené právní normy, neboť nezjistil, že by úvěrující zneužila hospodářského postavení dlužníka, popř. svou kvalitu odborníka k vytvoření nebo využití závislosti žalovaného coby slabší strany k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Naproti tomu žalovaný přistupoval k uzavření smlouvy nedbale a nepoctivě s vědomím, že ji nebude moci plnit. Odvolací soud uzavřel, že s přihlédnutím k okolnostem, za kterých byla smlouva uzavřena, nelze dovodit její neplatnost podle §1796 o. z. Platnými shledal i jednotlivá smluvní ujednání o úrocích, poplatcích a smluvních pokutách . Akcentoval, že žalovaný byl věřitelem vyhodnocen coby dlužník rizikový, neboť úvěr mu sloužil k refinancování předchozího nesplaceného závazku přesahujícího 5 milionů korun; tomu odpovídalo zajištění závazku zástavní smlouvou a jeho utvrzení smluvními pokutami. Požadavku moderovat smluvní pokuty brání skutečnost, že popřena byla toliko pravost pohledávek, na čemž nic nemění závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022; je-li popřena pravost pohledávky, je pohledávka popřena co do svého základu, nikoli co do výše, a tedy její oprávněnou výší se nelze zabývat. Odvolací soud přisvědčil i závěru soudu prvního stupně, že platně byla sjednána rovněž zástavní smlouva uzavřená podle §1309 a násl. o. z.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje především v tom, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sen. zn. 23 ICdo 56/2019, dovodil-li, že mezi podnikateli de facto nemůže nastat případ, kdy by jeden z nich byl slabší smluvní stranou, a proto na zjištěný skutkový stav neaplikoval ustanovení §433 odst. 2 o. z. Soudy obou stupňů viní z toho, že nevzaly náležitě v úvahu, že žalobkyně, která se specializuje na poskytování úvěrů a disponuje profesionálním aparátem, zneužila jeho tísně a nezkušenosti, pakliže splnění jeho závazků utvrdila smluvními pokutami, přestože poskytnutý úvěr byl dostatečně zajištěn již zástavním právem k nemovitosti. Ujednání o smluvních pokutách proto považuje za zneužívající jeho slabšího postavení, tedy nemravné. Žalobkyně jako silnější smluvní strana kromě jeho závislosti zneužila i svého hospodářského postavení ve smyslu §433 o. z., čímž dosáhla uzavření smlouvy, která je co do práv a povinností smluvních stran nevyvážená. Takové právní jednání nepožívá právní ochrany. Dovolávaje se nálezu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS 728/10, v němž se Ústavní soud vyjadřoval k (ne)přiměřenosti a motivační a sankční funkci úroků z prodlení, žalovaný považuje za „nemravný“ kapitalizovaný smluvní úrok, neboť ho žalobkyně ve splátkovém kalendáři vypočetla z částky 5 600 000 Kč, ačkoliv 445 530 Kč z jejího účtu vůbec neodešlo (bylo započteno na poplatky za sjednání úvěru). Za rozporné s dobrými mravy má i to, že sankce související s jeho prodlením a následným zesplatněním dluhu včetně příslušenství navýšily původní úvěr v poměrně krátkém časovém horizontu o 68 procent.
Žalobce se podrobně vyjádřil ke všem dovolacím námitkám (tj. jak k argumentaci ochranou slabší strany, tak k argumentaci rozporem smluvních ujednání s dobrými mravy), ztotožnil se se závěry odvolacího soudu a navrhl dovolání jako nepřípustné odmítnout.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel se mýlí, dovozuje-li, že odvolací soud nerespektoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019, dospěl-li k závěru, že mezi podnikateli de facto nemůže nastat případ, že by jeden z nich byl slabší smluvní stranou, a z toho důvodu na zjištěný skutkový stav neaplikoval ustanovení §433 odst. 2 o. z. Takový právní závěr odvolací soud v napadeném rozhodnutí neučinil, naopak, v obecné rovině se přihlásil k názoru, že slabší stranou závazkového vztahu může být i podnikatel, resp. že ustanovení §433 o. z. lze uplatnit výjimečně i ve vztazích mezi podnikateli vystupujícími při výkonu svého podnikání. Uzavřel však, že žalobce neprokázal své tvrzení, že úvěrující zneužila svou kvalitu odborníka nebo hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti žalovaného a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Práva a povinnosti smluvních stran vyhodnotil jako vyvážené, neboť úvěrující žalovanému poskytla výhodnou (tzv. „VIP“) úrokovou sazbu (byť logicky za podmínky, že nebude v prodlení s úhradou splátek) a finanční prostředky mu poukázala podle jeho dispozic. Utvrzení splnění smluvních povinností žalovaného smluvními pokutami opodstatňovala okolnost, že žalovaný byl věřitelkou vyhodnocen coby dlužník rizikový, neboť úvěr mu sloužil k refinancování předchozího nesplaceného úvěru v řádech několika milionů korun. Žalovaný nebyl ve vztahu s žalobkyni slabší stranou, pouze přistupoval k uzavření smlouvy nedbale a nepoctivě s vědomím, že smluvní povinnosti nebude moci plnit.
Podstatu dovolání tvoří polemika, zda může být v postavení slabší smluvní strany podnikatel vystupující ve vztahu při svém podnikání, založená na vlastní skutkové verzi dovolatele, který oproti odvolacímu soudu prosazuje, že žalobkyně jako úvěrující zneužila jak svou kvalitu odborníka, tak jeho tísně a nezkušenosti. Dovolatel přitom pomíjí, že to, zda rozhodnutí odvolacího soudu je či není správné, nelze poměřovat výhradami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo zprostředkovaně o námitky právní. Skutkový základ věci přezkumu v dovolacím řízení nepodléhá, dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění způsobilého dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 1 o. s. ř. Z toho, že žalovaný v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá vlastní verzi skutku, že nastolenými parametry smlouvy úvěrující zneužila svého hospodářského postavení a jeho tísně, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje – a ani předepisovat nemůže – pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů
- §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008).
K poměřování právního jednání (které není v rozporu se zákonem) korektivem dobrých mravů Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že úvahu odvolacího soudu o souladu či nesouladu právního jednání (dříve právního úkonu) s dobrými mravy lze zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 613/2018, ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, nebo usnesení ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 584/2014). Ustálená soudní praxe vychází z teze, podle níž se právní jednání bez ohledu na přesvědčení jeho účastníků příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod. Znamená to, že i smluvní volnost účastníků právního vztahu může být omezena korektivem dobrých mravů, tedy i jednání, jež neporušuje zákon, může být nemravné. Rozpor s dobrými mravy se zásadně posuzuje v každém jednotlivém případě individuálně s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem na stranách všech účastníků sporu. Dobré mravy netvoří uzavřený a petrifikovaný normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání.
Pojem „dobré mravy“ Nejvyšší soud vyložil opakovaně v celé řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudek ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62/1997, nebo rozsudek ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, a usnesení ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005), v nichž dovodil, že za dobré mravy je obecně třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních.
Jsou-li právním jednáním porušeny principy dobrých mravů, uplatní se tento korektiv i ve vztazích mezi podnikateli. Případný závěr o neplatnosti ujednání stran pro rozpor s korektivem dobrých mravů je však zásahem výjimečným a vždy odůvodněným mimořádnými okolnostmi daného případu.
V posuzované věci odvolací soud své úvahy o souladu sankčních smluvních ujednání s dobrými mravy podložil provedeným dokazováním a přesvědčivě odůvodnil, proč současné zajištění závazku (zástavním právem) a jeho utvrzení (smluvní pokutou) neposoudil jako „přezajištění“. Dovolací soud tyto úvahy neshledal zjevně nepřiměřenými. K výhradě dovolatele vztažené k navýšení dluhu o částku, kterou představují úroky z prodlení, dovolací soud připomíná, že výše této částky odvisí od délky prodlení; je na dlužníkovi, aby včasným plněním zamezil vzniku nároku věřitele na úroky z prodlení, popř. nárůst dluhu minimalizoval. Co se týče úroků, jde o cenu za poskytnuté peněžní prostředky (tj. za úvěr ve výši 5 600 000 Kč), s nimiž úvěrující naložila podle dispozic dlužníka uvedených ve smlouvě.
Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani výtka žalovaného, že se odvolací soud náležitě nevypořádal s některými jeho námitkami, čímž zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014); o takový případ se nejedná.
Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 24. 4. 2024
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu