ECLI:CZ:NSS:2003:1.A.550.2002
sp. zn. 1 A 550/2002 – 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Antonína Koukala v právní věci žalobce
P. H ., proti žalované České správě sociálního zabezpečení, Křížová 25, 225 08 Praha 5,
v řízení o opravném prostředku žalobce proti rozhodnutí žalované ze dne 18. 1. 2002, o
poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb.,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále jen správní orgán) ze dne
18. 1. 2002, byla zamítnuta žalobcova žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle
zákona č. 261/2001 Sb. (o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje
za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů
soustředěných do vojenských pracovních táborů, dále jen „zákon“) s odůvodněním, že
navrhovatel sice prokázal splnění podmínek uvedených v ustanovení §1 odst. 1 a odst. 3
zákona č. 261/2001 Sb. za dobu od 29. 8. 1944 do 28. 10. 1944, neboť byl účastníkem
národního boje za osvobození podle zákona č. 255/1946 Sb. (o příslušnících československé
armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního boje za osvobození),
avšak nárok na jednorázovou peněžní částku mu přesto nevznikl, protože jde o dobu kratší 3
měsíců. Žalobce současně neprokázal, že by při účasti v národním boji za osvobození
byl zraněn a v důsledku tohoto zranění mu byl přiznán některý z důvodů
uvedených v ustanovení §5 odst. 5 zákona; podle výměru Úřadu pro vojenské poškozence
v Bratislavě mu byl sice přiznán invalidní důchod, avšak pro chorobu vzniklou v souvislosti
s výkonem vojenské služby v roce 1938.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce včas opravný prostředek a v něm poukazoval
na další připojené doklady a dával ke zvážení, zda by nebylo možno odškodnění přiznat
na základě některého z nich (doložení zdravotního stavu a kopie vojenské knížky). Pro případ,
že by na základě těchto dokladů nebylo možno žádosti vyhovět, žádal o odstranění tvrdosti
zákona.
Správní orgán ve vyjádření k opravnému prostředku poukázal na právní úpravu
možnosti poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození
a zdůraznil, že podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. se zákon vztahuje
na občany České republiky, kteří splňují podmínky uvedené v ustanovení §1 odst. 1 bodě 1
písm. c/ až f/, bodě 2 a odst. 2 zákona č. 255/1946 Sb., o příslušnících československé armády
v zahraničí a o některých jiných účastnících národního boje za osvobození, a bylo jim o tom
vydáno podle ustanovení §8 citovaného zákona osvědčení nebo kteří mají doklad, který toto
osvědčení nahrazuje. Uvedl dále, že podle ustanovení §5 odst. 3 zákona činí výše
jednorázové peněžní částky pro účastníka národního boje za osvobození za účast v tomto boji
kratším než 1 rok, trvajícím však nejméně 3 měsíce nebo alespoň 2 měsíce v případě služby
v partyzánské jednotce jako československý partyzán podle zvláštního zákona, částku 60 000
Kč. Pokud oprávněná osoba prokáže, že při národním boji za osvobození byl účastník
národního boje za osvobození zraněn a v důsledku tohoto zranění mu byl přiznán plný
invalidní důchod, částečný invalidní důchod, invalidní důchod nebo přídavek k důchodu, činí
výše jednorázové peněžní částky 120 000 Kč. Žadatel o částku však podmínky pro přiznání
jednorázové peněžní částky podle uvedeného zákona nesplňuje, neboť jeho účast v národním
boji za osvobození trvala dobu kratší než 3 měsíce a zranění, pro které mu byl přiznán
invalidní důchod, neutrpěl při národním boji za osvobození, ale při výkonu vojenské služby
v roce 1938. Správní orgán připomněl, že zákon č. 261/2001 Sb. nemá ustanovení o zmírnění
tvrdosti zákona, a proto navrhoval, aby po provedeném řízení soud napadené rozhodnutí
správního orgánu potvrdil.
Uvedená právní věc vedená u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 1 A 550/2002 byla
tímto soudem postoupena Nejvyššímu správnímu soudu s poukazem na ustanovení §132
zákona č. 150/2002 Sb. (soudní řád správní – dále jen „s. ř. s.“). Podle uvedeného ustanovení,
nestanoví-li zákon jinak, věci správního soudnictví, v nichž nebylo rozhodnuto do dne
účinnosti tohoto zákona (do 1. 1. 2003) a v nichž byla dána věcná příslušnost k řízení vrchním
soudům nebo Nejvyššímu soudu, převezme a dokončí Nejvyšší správní soud.
Podle ustanovení §129 odst. 2 s. ř. s. postupuje Nejvyšší správní soud v tomto řízení
podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s. Účinky procesních úkonů v těchto
řízeních učiněných zůstávají zachovány a posoudí se přiměřeně podle ustanovení naposledy
označeného zákona.
Nejvyšší správní soud proto převzal k dokončení řízení o opravném prostředku
(žalobě) žalobce, o čemž jej vyrozuměl a vyzval jej, aby označil důkazy k prokázání žalobní
námitky a současně jej vyrozuměl o možnosti dokončit řízení rozhodnutím ve věci samé bez
toho, aby bylo nařizováno jednání. Žalobce svými přípisy ze dne 7. 4. 2003 a 26. 4. 2003
navrhl k prokázání žalobních námitek důkazy, které přiložil k žalobě a dále výslovně projevil
souhlas se zamýšleným postupem dokončit řízení bez nařízení jednání. Stejný souhlas vyjádřil
ve svém přípisu ze dne 6. 3. 2003 i žalovaný správní orgán. Žádný z účastníků rovněž
nevznesl námitku podjatosti senátu Nejvyššího správního soudu, který věc podle rozvrhu
práce rozhoduje.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že žalobě
není možno vyhovět, neboť není důvodná.
Podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. se zákon vztahuje na občany
České republiky, kteří splňují podmínky uvedené v ustanovení §1 odst. 1 bodě 1 písm. c/
až f/ zákona č. 255/1946 Sb., o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých
jiných příslušnících národního boje za osvobození, a bylo jim o tom vydáno podle ustanovení
§8 citovaného zákona osvědčení nebo kteří mají doklad, který toto osvědčení nahrazuje.
Výši jednorázové peněžní částky přiznávané účastníkům národního boje
za osvobození určuje ustanovení §5 odst. 1, odst. 3 a odst. 5 zákona tak, že za účast
v národním boji za osvobození trvající alespoň 1 rok činí tato 120 000 Kč a za každý další
měsíc účasti v národním boji za osvobození se zvyšuje o 1000 Kč; pokud účast v národním
boji za osvobození byla kratší než 1 rok, trvala však alespoň 3 měsíce nebo alespoň 2 měsíce
v partyzánské jednotce, činí 60 000 Kč. Pokud oprávněná osoba prokáže, že při národním boji
za osvobození byl účastník takového boje zraněn a v důsledku tohoto zranění mu byl přiznán
plný invalidní důchod, částečný invalidní důchod, invalidní důchod nebo přídavek k důchodu,
činí výše jednorázové peněžní částky 120 000 Kč. Podle ustanovení §5 odst. 8 zákona
č. 261/2001 Sb. skutečnosti uvedené v odst. 5 prokáže oprávněná osoba výměrem invalidního
důchodu vydaným podle zákona č. 164/1946 Sb., o péči o vojenské a válečné poškozence
a oběti války a fašistické persekuce. Může je rovněž prokázat rozhodnutím o přiznání
invalidního (plného invalidního) důchodu nebo částečného invalidního důchodu vydaným
podle předpisu o národním pojištění, sociálním zabezpečení nebo důchodovém pojištění.
Jak vyplývá ze skutkových zjištění, ze kterých vycházel i správní orgán v napadeném
rozhodnutí a která ani žalobce nezpochybňuje (naopak je znovu dokládá týmiž písemnostmi,
které předložil spolu s žádostí o požadovanou dávku), je žalobce občanem České republiky,
který současně splňuje podmínky uvedené v ustanovení §1 odst. 1 bodě 1 písm. e/ zákona
č. 255/1946 Sb., neboť osvědčením vydaným Federálním ministerstvem národní obrany dne
19. 5. 1976, prokázal, že je účastníkem národního boje za osvobození podle zákona č.
255/1946 Sb., a to jako účastník Slovenského národního povstání v době od 29. 8. 1944 do
28. 10. 1944. Tato skutečnost je doložena též čestnými prohlášeními žalobcových
spolubojovníků F. B., M. D., J. Krátkého a M. V. K osvědčení je připojeno další rozhodnutí
téhož ministerstva ze dne 19. 5. 1976, téhož jednacího čísla, podle něhož je navrhovatel
účastníkem národního boje za osvobození, jehož se zúčastnil jako voják při Slovenském
národním povstání. Z obsahu tohoto dokladu vyplývá, že žalobce nebyl příslušníkem Stráže
obrany státu zřízené vládním nařízením č. 270/1936 Sb. a dále z něho vyplývá, že
k žalobcovu zranění nedošlo v souvislosti s bojem proti nepřátelské protistátní činnosti
v pohraničí, ale v souvislosti s výkonem výjimečné činné služby za mobilizace v roce
1938. Konečně pak je v tomto dokladu uvedeno, že doba od 29. 10. 1944 do 5. 4. 1945
nemohla být v osvědčení navrhovateli uznána, protože se po tuto dobu nezúčastnil odbojové
činnosti, která by směřovala přímo k osvobození Československé republiky jak stanoví
ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 255/1946 Sb. Žalobce dále předložil výměr Státního úřadu
pro vojenské poškozence v Bratislavě ze dne 3. 8. 1949, podle něhož byl na základě lékařské
prohlídky provedené dne 7. 4. 1939 v Liptovském Mikuláši uznán podle zákona o péči o
vojenské a válečné poškozence a oběti války a fašistické persekuce č. 164/1946 Sb.
vojenským poškozencem a stupeň snížení výdělečné schopnosti byl stanoven na 25 % pro
choroby způsobené v době od 24. 9. 1938 do 16. 12. 1938 následkem výkonu vojenské
služby. Konečně pak též je součástí správního spisu lékařské osvědčení vydané žalobci
v květnu 1948, z jehož obsahu vyplývá, že žalobce byl převzat do léčení MUDr. V. K.,
okresního lékaře v R., v dubnu 1945 pro suchý zápal pohrudnice vlevo a zánět kloubů. Podle
mínění tohoto lékaře chorobu získal v době Slovenského národního povstání v horách,
přičemž léčení trvalo do 11. 5. 1945. Žalobce byl uznán invalidním v rozsahu 40 %.
Z výše uvedeného je patrno, že pro možnost poskytnutí jednorázové peněžní částky
podle zákona č. 261/2001 Sb. by musel žalobce prokázat buď, že jeho účast v boji za národní
osvobození trvala alespoň 3 měsíce, eventuelně alespoň 2 měsíce, pokud by se jednalo
o československého partyzána (pak by mu náležela částka 60 000 Kč), nebo by musel
prokázat, že při účasti v národním boji za osvobození byl zraněn a v důsledku tohoto zranění
mu byl přiznán plný invalidní důchod, částečný invalidní důchod, invalidní důchod nebo
přídavek k důchodu podle zákona č. 164/1946 Sb.
Uvedené podmínky žalobce nesplňuje, neboť jeho účast v boji za národní osvobození
ve vlastnosti účastníka Slovenského národního povstání netrvala celé 3 měsíce, ale jen v době
od 29. 8. 1944 do 28. 10. 1944, tedy necelé 2 měsíce. Přitom nutno připomenout, že měsícem
účasti v boji za národní osvobození se rozumí celý, nikoliv započatý měsíc. Osvědčení o jeho
účasti v boji za národní osvobození mu bylo vydáno podle ustanovení §1 odst. 1 bod 1 písm.
e/ zákona č. 255/1946 Sb., neboť pod toto ustanovení se zařazují ti účastníci boje za národní
osvobození, kteří se zúčastnili aspoň 3 měsíce soustavnou činností zahraničního nebo
domácího hnutí, směřujícího přímo k osvobození republiky Československé, nebo
Slovenského národního povstání třeba po dobu kratší takovým způsobem, že tato činnost
přivodila nebo byla prokazatelně způsobilá přivodit jemu nebo jeho rodině újmu na životě,
osobní svobodě nebo zdraví. U navrhovatele se jednalo o účast ve Slovenském národním
povstání sice po dobu kratší, avšak orgán osvědčení vydávající zřejmě usoudil, že se tak stalo
za okolností, které mohly přivodit žalobci nebo jeho rodině újmy, na něž uvedené zákonné
ustanovení pamatuje. Zákon č. 261/2001 Sb. však pro možnost poskytnutí jednorázové
peněžní částky předpokládá účast v boji za národní osvobození v rozsahu nejméně 3 měsíce
a výjimku činí pouze u československých partyzánů, u nichž vyžaduje takovou účast alespoň
po dobu 2 měsíců v partyzánské jednotce, přičemž u této skupiny účastníků odboje
předpokládá osvědčení podle zákona č. 34/1946 Sb., jímž se vymezuje pojem
československého partyzána. Takový způsob účasti v boji za národní osvobození žalobce
odškodnit nežádá a ostatně z obsahu osvědčení jemu vydaného je patrno, že Slovenského
národního povstání se zúčastnil jako voják a nikoliv jako československý partyzán. Pak
by musel pro možnost odškodnění doložit, že byl při účasti v boji za národní osvobození
zraněn a právě jen v důsledku tohoto zranění mu byl přiznán důchod ve smyslu ustanovení §5
odst. 5 zákona. Tuto skutečnost žalobce ani netvrdí a pokud předkládá výměr o přiznání
požitků podle zákona č. 164/1946 Sb., týká se toto odškodnění ztráty výdělečné schopnosti
pro chorobu způsobenou v době mobilizace, tedy před rokem 1939. Zákon č. 255/1946 Sb.
však za účastníky národního boje za osvobození považuje jen ty skupiny účastníků odboje,
kteří se takového odboje zúčastnili v letech 1939 až 1945. Pro možnost žalobcova odškodnění
nepostačuje ani lékařské svědectví MUDr. V. K., okresního lékaře v R., podle něhož žalobce
v době Slovenského národního povstání v horách onemocněl suchým zápalem pohrudnice a
zánětem kloubů, neboť žalobce nedokládá, že by pro toto onemocnění mu byl přiznán
invalidní, plný invalidní, částečný invalidní důchod či přídavek k důchodu podle zákona č.
164/1946 Sb., nehledě k tomu, že zákon č. 261/2001 Sb. pro možnost odškodnění
předpokládá válečné zranění, v jehož důsledku byl žalobci přiznán některý z vyjmenovaných
důchodů. Ostatně osvědčení ze dne 19. 5. 1976 výslovně uvádí, že k žalobcovu zranění
nedošlo v souvislosti s bojem proti nepřátelské protistátní činnosti v pohraničí, ale
v souvislosti s vykonáváním výjimečné služby za mobilizace v roce 1938. Je tedy patrno, že
orgán osvědčení vydávající již tyto skutečnosti náležitě zhodnotil.
Soudu z uvedených důvodů nezbylo než žalobu zamítnout, když v postupu správního
orgánu nebyla shledána nezákonnost. Žaloba nebyla shledána důvodnou (ustanovení §78
odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb.).
Soud nezpochybňuje nespornou odvahu a statečnost pana žalobce, kterou prokázal
v boji za osvobození Československa. Nemá pochyby ani o tom, že utrpěné a prodělané
onemocnění vážně komplikovalo žalobci kvalitu jeho dalšího života. Avšak striktní vymezení
podmínek nároku zákonem bez toho, aniž by bylo do zákona zakotveno, jakékoliv zmírňovací
právo (odstranění tvrdosti zákona), neumožňuje ani soudu v rámci jeho rozhodovací
pravomoci vážit okolnosti konkrétního případu a od podmínek nároku stanovených zákonem
se jakkoliv odchýlit. Soudu nepřísluší vůli zákonodárce podle své úvahy měnit, doplňovat
či nahrazovat, neboť je zákonem vázán.
Účastníkům nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, když žalobce neměl v řízení
úspěch (ostatně náhradu nákladů nepožadoval) a správnímu orgánu, který rovněž náhradu
nákladů nepožadoval, podle obsahu spisu náklady řízení nevznikly (ustanovení §60 odst. 1
s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. května 2003
JUDr. Dagmar N y g r í n o v á
předsedkyně senátu