ECLI:CZ:NSS:2003:1.A.565.2002
sp. zn. 1 A 565/2002 - 15
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce O.
M., proti žalované České správě sociálního zabezpečení se sídlem v Praze 5, Křížová 25,
v řízení o přezkoumání rozhodnutí žalované ve věci poskytnutí jednorázové peněžní částky
podle zákona č. 261/2001 Sb.,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nem á právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalované ze dne 16. 1. 2002 byla zamítnuta žádost žalobce o poskytnutí
jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. V odůvodnění rozhodnutí žalovaná
uvedla, že žalobci nárok na poskytnutí částky za dobu od 11. 10. 1949 do 12. 12. 1950
nevznikl, protože v této době nebyl ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, ale
v táboře nucených prací, přičemž podle ustanovení §2 odst. 1 citovaného zákona se zákon
vztahuje pouze na dobu věznění mezi 25. 2. 1948 a 1. 1. 1990, která byla zcela nebo zčásti
zrušena podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce v zákonné lhůtě opravný prostředek
k Vrchnímu soudu v Praze. Žalobce v něm popsal okolnosti svého zařazení do tábora
nucených prací a následky, které měl pro něj a jeho rodinu pobyt v táboře. Vzhledem ke
svému věku a špatnému zdravotnímu stavu žádal o kladné vyřízení své žádosti.
Žalovaná ve svém vyjádření poukázala na ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. a zdůraznila, že citovaný zákon se nevztahuje na osoby, které byly umístěny do tábora
nucených prací. Žalobce tudíž není osobou oprávněnou pro poskytnutí jednorázové peněžní
částky podle citovaného zákona, a proto navrhla, aby soud napadené rozhodnutí potvrdil.
Vzhledem k tomu, že Vrchní soud v Praze, který byl věcně a místně příslušný
k projednání a rozhodnutí ve věci, tak do 31. 12. 2002 neučinil, byla věc tímto soudem
postoupena Nejvyššímu správnímu soudu s poukazem na ust. §132 zákona č. 150/2002 Sb.
soudní řád správní (dále jen “s. ř. s.“), podle něhož nestanoví-li zákon jinak, věci správního
soudnictví, v nichž nebylo rozhodnuto do dne účinnosti tohoto zákona (tj. 1. 1. 2003)
a v nichž byla dána věcná příslušnost k řízení vrchním soudům nebo Nejvyššímu soudu,
převezme a dokončí Nejvyšší správní soud.
Podle ustanovení §129 odst. 2 s. ř. s. postupuje Nejvyšší správní soud v tomto řízení
podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s. Účinky procesních úkonů v těchto
řízeních učiněných zůstávají zachovány a posoudí se přiměřeně podle ustanovení tohoto
zákona.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně správního řízení,
které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
Žalobce požádal v zákonné lhůtě o poskytnutí jednorázové peněžité částky z titulu
oprávněné osoby uvedené v §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb., neboť měl za to, že splňuje
zákonné předpoklady. Rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR ze dne 29. 1. 1992 č.j. VSC/1-
2151/91 bylo v souladu se zákonem č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen
zákon č. 87/1991 Sb.), vyhověno žádosti žalobce o odškodnění za dobu od 11. 10. 1949 do
12. 12. 1950 strávenou v táboře nucených prací a byla mu přiznána peněžní náhrada ve výši
35 083,- Kč.
Podle ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. se zákon vztahuje na občany
České republiky, kteří byli vězněni mezi 25. 2. 1948 a 1. 1. 1990 a u kterých bylo rozhodnutí
o jejich věznění zcela nebo částečně zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní
rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti
komunistického režimu a o odporu proti němu.
Žalobce není ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. oprávněnou
osobou, protože nebyl v době od 25.2.1948 do 1. 1. 1990 vězněn. Žalobce byl v době od
11.10.1949 do 12.12.1950 zařazen do tábora nucených prací. Rozhodnutí o zařazení do
tábora nucených prací vydaná podle zákona č. 247/1948 Sb., o táborech nucené práce, byla
zrušena ustanovením §17 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a podle odst. 2 citovaného
ustanovení byl příslušný ústřední orgán státní správy povinen poskytnout peněžní náhradu za
dobu strávenou v táboře nucených prací. O poskytnutí peněžní náhrady v souladu s citovaným
ustanovením Ministerstvo vnitra ČR rozhodlo.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší správní soud žalobu v souladu s §78 odst. 7
s. ř. s. zamítl. Ve věci bylo rozhodnuto bez jednání v souladu s ustanovením §51 odst.
1 s. ř. s.
Účastníkům nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, když žalobce neměl v řízení
úspěch a žalované žádné náklady s tímto řízením nevznikly (§60 odst. 1 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. července 2003
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu