ECLI:CZ:NSS:2003:1.A.574.2002
sp. zn. 1 A 574/2002-22
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy, v právní věci žalobce E.V.,
proti žalovanému Ministerstvu obrany České republiky, Vojenský úřad sociálního
zabezpečení, Vršovická 1429/68, 101 00 Praha 10, v řízení o žalobě (opravném
prostředku) proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 2. 2002 č. j. 211003/489/409/67,
takto:
I. Rozhodnutí Ministerstva obrany České republiky, Vojenského úřadu
sociálního zabezpečení, ze dne 25. 2. 2002 č. j. 211003/489/409/67
se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Účastníkům se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva obrany České republiky, Vojenského úřadu sociálního
zabezpečení (dále jen „žalovaný“) ze dne 25. 2. 2002 č. j. 211003/489/409/67 byla zamítnuta
žádost žalobce o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb.,
o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození,
politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných
do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové
peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád
v letech 1939 až 1945, s odůvodněním, že podle předloženého usnesení Vyššího vojenského
soudu v Táboře č. j. 3 Rtv 144/92 ze dne 17. 6. 1992 a potvrzení Ministerstva obrany
České republiky č. j. RTr 767/92 ze dne 15. 2. 1993 byl žalobce ve vazbě od 15. 1. 1948
do 15. 4. 1948. Vzhledem k tomu, že část doby vazby od 15. 1. 1948 do 24. 2. 1948 spadá
do období na něž se ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. nevztahuje, a část vazby
od 25. 2. 1948 do 15. 4. 1948 činí dobu kratší než tři měsíce, nelze žalobci jednorázovou
peněžní částku poskytnout. Výše jednorázové peněžní částky pro politického vězně
při věznění kratším než jeden rok, trvajícím však alespoň 3 měsíce, činí ve smyslu §5 odst.
4 zákona č. 261/2001 Sb., 60 000 Kč, v případě žalobce činí část vazby spadající do období
vymezeného ustanovením §2 odst. 1 tohoto zákona pouze jeden měsíc a 21 dnů. Tímto není
splněna podmínka uvedená v §5 odst. 4 zákona č. 261/2001 Sb. a proto nebylo žádosti
žalobce vyhověno.
Ve včas podaném opravném prostředku žalobce namítal, že rozhodnutí žalovaného
vychází pouze z dat a nezabývá se skutkovou podstatou. Uvedl, že vykonával vojenskou
službu v hodnosti četaře u OBZ (obranné zpravodajství) a jeho úkolem bylo mimo jiné
sledovat dislokaci sovětských vojenských jednotek na úseku K. až po J.v sovětské okupační
zóně Německa. Již od 22. prosince 1947 jim bylo známo, že v naší zemi dojde ke změně
režimu a že budeme obsazeni sovětskou armádou. Nebyl členem KSČ, nýbrž Sociální
demokracie. Byl ženatý a manželka čekala druhé dítě. Aby nemohl náhodou utéci, byl
počátkem ledna 1948 přeložen do Tábora. To byly důvody proč byl s několika kolegy
z Karlových Varů vzat do vazby již 15. 1. 1948. Dále popisoval situaci nastalou po výkonu
trestu odnětí svobody. Navrhoval, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a byla mu přiznána
jednorázová peněžní částka.
Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 21. 11. 2002 uvedl, že žádost o poskytnutí
jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. za dobu vazby, která trvala
od 15. ledna 1948 do 15. dubna 1948, byla žalobci po posouzení rozhodných skutečností
zamítnuta. Důvodem nevyhovění žádosti bylo, že žalobce nesplňoval podmínku stanovenou
v §5 odst. 4 zákona č. 261/2001 Sb., tj. trvání doby věznění alespoň tři měsíce. Žalobci
lze v souladu s ustanovením §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. pro poskytnutí jednorázové
peněžní částky započítat pouze dobu vazby od 25. února 1948 do 15. dubna 1948,
tj. v rozsahu jeden měsíc a 21 dnů. Dobu od 15. ledna 1948 do 25. února 1948 není možno
žalobci zohlednit, neboť se nejedná o dobu, která je vymezena v ustanovení §2 odst. 1 zákona
č. 261/2001 Sb. Z výše uvedených důvodů byla žádost žalobce o poskytnutí jednorázové
peněžní částky zamítnuta. Žalovaný uvedl dále, že rozhodnutí je věcně správné a navrhl jeho
potvrzení.
V daném případě jde o věc, která na Nejvyšší správní soud přešla podle ustanovení
§132 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), z Vrchního soudu
v Praze. Nejvyšší správní soud ve věcech neskončených vrchními soudy dokončí řízení
zahájená před těmito soudy. Podle ustanovení §130 s. ř. s. se neskončená řízení podle části
páté hlavy druhé občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) účinného přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona dokončí podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s.
(jako řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu). Nejvyšší správní soud podle
uvedené části zákona v řízení dále postupoval a účastníky o tom vyrozuměl.
Soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení předcházející jeho vydání a dospěl
k závěru, že žaloba (opravný prostředek) je důvodná.
Podle §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. se zákon dále vztahuje na občany České
republiky, kteří byli vězněni mezi 25. 2. 1948 a 1. 1. 1990 a u kterých bylo rozhodnutí o jejich
věznění zcela nebo částečně zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci,
ve znění pozdějších předpisů, nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti
komunistického režimu a o odporu proti němu (dále jen „politický vězeň“). Podle ustanovení
§4 odst. 1 téhož zákona oprávněná osoba uvedená v §1 odst. 1 a odst. 2 předloží
ověřený opis osvědčení vydaného podle §8 zákona č. 255/1946 Sb., popř. dokladu, které toto
osvědčení nahrazují a nebo tyto skutečnosti osvědčují, nebo ověřený opis potvrzení vydaného
podle §5 zákona č. 34/1946 Sb., jímž se vymezuje pojem československého partyzána,
a další ověřené doklady osvědčující nárok, pokud je k tomu orgán příslušný k vydávání
rozhodnutí vyzve nebo rozhodnutí o úplném či částečnému zrušení rozhodnutí o jejich
věznění. Podle §3 odst. 1 citovaného zákona je politický vězeň oprávněnou osobou mající
nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky.
Podle §5 odst. 2 téhož zákona výše jednorázové peněžní částky pro politického vězně
při věznění delším než jeden rok činí 120 000 Kč. Za každý další měsíc věznění se výše
jednorázové peněžní částky zvyšuje o 1000 Kč. Podle odst. 4 citovaného ustanovení výše
jednorázové peněžní částky pro politického vězně při věznění kratším než 1 rok, trvajícím
však alespoň 3 měsíce, činí 60 000 Kč.
Z obsahu správního spisu předloženého žalovaným plyne, že žalobce požádal
dne 17. 10. 2001 u Okresní správy sociálního zabezpečení v Sokolově o poskytnutí
jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. jako politický vězeň. Podle žádosti
je žalobce poživatelem starobního důchodu, jehož plátcem je Ministerstvo obrany.
Podle přípisu Ministerstva spravedlnosti České republiky – Správy vojenských soudů –
č. j. RTr 767/92 ze dne 15. 2. 1993, byl žalobce ve vazbě od 15. 1. 1948 do 15. 4. 1948.
Z usnesení Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 17. 6. 1992 č. j. 3 Rtv 144/92,
které nabylo právní moci dne 31. 8. 1992, vyplývá, že žalobce je účasten rehabilitace podle
zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci. Rozsudek Vrchního vojenského soudu Praha
ze dne 15. 4. 1948, sp. zn. Ztr 1/48-II, kterým byl jmenovaný uznán vinným: 1) přečinem
vojenské zrady podle §6 odst. 4 zákona č. 50/23 Sb., 2) kázeňským přestupkem a odsouzen
k trestu tuhého věznění na tři měsíce nepodmíněně zostřeného jednou měsíčně postem
a tvrdým ložem, jakož i samovazbou v posledním měsíci trestu, se podle §2 odst. 1 písm. a)
zákona č. 119/1990 Sb. prohlašuje za zrušený ve výroku o vinně přečinu vojenské zrady podle
§6 odst. 4 zákona č. 50/23 Sb. a to ke dni 15. 4. 1948. Současně se prohlašují za zrušená
všechna další rozhodnutí v téže trestní věci, která na zrušený výrok o vině obsahově
navazovala, a to k datu, kdy byla vydána. Trestní stíhání žalobce pro přečin vojenské zrady
podle §6 dost. 4 zákona č. 50/23 Sb. se zastavuje. Podle §2 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb.,
o soudní rehabilitaci, se za čin rehabilitací nedotčený, tj. kázeňský přestupek, od ustanovení
přiměřeného trestu upouští. Z odůvodnění uvedeného usnesení dále plyne, že Vyšší vojenský
soud v Táboře v řízení podle §2 odst. 2 zákona č. 119/90 Sb. o soudní rehabilitaci,
tedy v řízení konaném přímo ze zákona, zjistil, že E. V. byl kromě jiného odsouzen výše
citovaným rozsudkem pro přečin vojenské zrady podle §6 odst. 4 zákona č. 50/23 Sb., který
podléhá soudní rehabilitaci, konkrétně ustanovení §2 odst. 1 písm. a) zákona č.
119/90 Sb. Proto rozhodl tak, že rozsudek Vrchního vojenského soudu v Praze v této části
zrušil a trestní stíhání ohledně tohoto deliktu zastavil. Jelikož jmenovaný byl odsouzen též
pro kázeňský přestupek, postupoval Vyšší vojenský soud podle §2 dost. 2 zákona
č. 119/90 Sb. a s ohledem na vzájemný poměr závažnosti činu rehabilitací dotčeného a činu,
na který se rehabilitace nevztahuje, od ustanovení přiměřeného trestu upustil.
Z výše uvedeného tedy plyne, že žalobce byl vězněn v době od 15. 1. 1948 do
15. 4. 1948 (tedy 3 měsíce) mimo jiné pro přečin vojenské zrady podle §6 odst. 4 zákona
č. 50/23 Sb., který podléhal soudní rehabilitaci, konkrétně ustanovení §2 odst. 1 písm. a)
zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Rozhodnutí o jeho věznění bylo zcela
zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb. a to usnesením Vyššího vojenského soudu v Táboře ze
dne 17. 6. 1992 č. j. 3 Rtv 114/92, které nabylo právní moci dne 31. 8. 1992. Žalovaný
však namítá, že část doby vazby žalobce, tj. doby od 15. 1. 1948 do 24. 2. 1948, spadá
do období, na něž se ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. nevztahuje a část vazby
od 25. 2. 1948 do 15. 4. 1948 činí dobu kratší než 3 měsíce, a proto nelze jednorázovou
peněžní částku poskytnout.
Podle názoru soudu výše uvedené doklady doložené v žádosti nasvědčují splnění
podmínek pro postavení politického vězně ve smyslu §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb.
a tedy i postavení oprávněné osoby ve smyslu §3 téhož zákona. Vymezuje-li zákon
v §2 odst. 1, že se vztahuje na občany České republiky, kteří byli vězněni mezi 25. 2. 1948
a 1. 1. 1990 a u kterých bylo rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo částečně zrušeno podle
zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů nebo podle
zákona č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, jedná
se o vymezení osobní působnosti zákona. Tedy všechny osoby vězněné v dané době
(zákonným způsobem rehabilitované) je třeba považovat za politické vězně podle tohoto
zákona. Vymezené časové období přitom automaticky neznamená vymezení doby, v jejímž
rámci musel být trest také vykonán. V tomto směru nutno poukázat i na to, že podle
ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. (zrušení rozhodnutí ze zákona) se zrušují
pravomocná odsuzující soudní rozhodnutí vyhlášená v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990
týkající se skutků spáchaných po 5. květnu 1945. Nutno tedy vycházet z toho, že žalobce je
osobou, která byla vězněna mezi 25. 2. 1948 a 1. 1. 1990, u které bylo rozhodnutí o jeho
věznění zcela zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Pokud jde o výši
nároku na odškodnění, pak z ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb. vyplývá, že výše
jednorázové peněžní částky při věznění delším než jeden rok činí 120 000 Kč, podle
odst. 4 téhož ustanovení činí jednorázová peněžní částka 60 000 Kč, za předpokladu,
že věznění trvalo alespoň tři měsíce. V dané věci je rozhodující, že zákon v ustanovení
§5 nevymezuje období do kterého doba věznění musí spadat a pokud tedy žalobce byl vězněn
za podmínek, které zákon č. 261/2001 Sb. stanoví a výkon trestu za trestný čin později
rehabilitovaný trval v době od 15. 1. 1948 do 15. 4. 1948, je třeba hodnotit z hlediska
odškodnění celou dobu výkonu trestu. Není tedy správný závěr žalovaného, že za dobu
od 15. 1. 1948 do 24. 2. 1948 nelze odškodnění přiznat. Je třeba hodnotit celou dobu věznění
za podmínek daného zákona a pokud výkon trestu započal před 25. 2. 1948, je třeba hodnotit
z hlediska odškodnění celou dobu jeho skutečného výkonu.
Na základě výše uvedeného soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil, neboť nárok
žalobce byl posouzen v rozporu se zákonem (§78 odst. 1 s. ř. s.). Podle §78 odst. 4 s. ř. s. se
věc vrací žalovanému k dalšímu řízení, při němž je žalovaný vázán právním názorem
vysloveným soudu v tomto rozsudku (§78 odst. 5 s. ř. s.). Žalovaný tak musí vycházet s toho,
že věznění žalobce trvalo od 15. 1. 1948 do 15. 4. 1948 a že není rozhodné, že část této doby
spadá do období před 25. 2. 1948.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto tak, že žádnému z účastníků nebylo přiznáno
právo na jejich náhradu, neboť v řízení úspěšný žalobce náhradu nepožadoval a neúspěšná
žalovaná nemá na jejich náhradu nárok (§60 odst. 1 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. 9. 2003
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu