ECLI:CZ:NSS:2003:2.A.1071.2002
sp. zn. 2 A 1071/2002-OL-14
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyně PaedDr.
D. R., proti žalované České správě sociálního zabezpečení, Křížová 25, 225 08 Praha 5,
v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 30. 1. 2002,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalované se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaná zamítla žádost žalobkyně podle zákona č.
261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za
osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů
soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb.,
o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních
armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945. Rozhodnutí je odůvodněno tím, že
žalobkyně nesplnila zákonnou podmínku potud, že ke dni úmrtí její matky byla žalobkyně
již starší osmnácti let, a že její otec, z důvodu jehož účasti uplatnila žalobkyně nárok na
poskytnutí jednorázové peněžní částky, zemřel až po skončení účasti v národním boji za
osvobození, a to 11. 5. 1945.
Proti rozhodnutí žalované podala žalobkyně podle procesních předpisů účinných do
konce roku 2002 opravný prostředek, který byl předložen Vrchnímu soudu v Olomouci
v květnu 2002; po provedení přípravných úkonů však již tento soud o věci samé do konce
roku 2002 nerozhodl. Podle přechodných ustanovení k reformě správního soudnictví byla
věc předána Nejvyššímu správnímu soudu k dokončení řízení (§129 odst. 2 a §132
soudního řádu správního). Nejvyšší správní soud proto poté v řízení pokračoval, jako by
byla podána žaloba proti správnímu rozhodnutí, a protože žádný z účastníků netrval na
nařízení jednání, rozhodl o věci bez toho, aby jednání nařizoval.
Žalobkyně v opravném prostředku namítla, že - přestože válka skončila 9. května
1945 - její otec padl v bojích s Němci, kteří se probíjeli do Rakouska dne 11. 5. 1945 jako
příslušník partyzánského oddílu na T.. O tom také nabídla a předložila listiny jako důkazní
prostředky. Žalovaná setrvala na důvodech svého rozhodnutí.
Žaloba není důvodná.
Zákon č. 261/2001 Sb. je jedním z právních předpisů, jímž český stát napravuje
křivdy, k nimž v minulosti docházelo; jednotlivé zákony z této skupiny zakládají právní
nároky na vyplacení jednorázových částek různým skupinám (např. zákon č. 217/1994 Sb.
československým politickým vězňům z období let 1939 až 1945 a pozůstalým po nich,
zákon č. 39/2000 Sb. válečným veteránům, zákon č. 172/2002 Sb. osobám odvlečeným
po válce do SSSR a táborů v jiných státech atd.). Jednotlivé zákony stanovily okruh
oprávněných osob se značnými odchylkami; to byla otázka věcného či politického řešení,
teprve v druhé řadě otázka právní a legislativní.
Také zákon č. 261/2001 Sb. stanovil tři okruhy oprávněných osob, totiž 1) některé
účastníky národního boje za osvobození (příslušníky první československé armády na
Slovensku, československé partyzány, některé účastníky zahraničního nebo domácího
hnutí, účastníky povstání v květnu 1945), přičemž jiným kategoriím účastníků národního
boje za osvobození mohly vzniknout nároky na výplatu jednorázových částek podle
zákonů shora zmíněných. 2) osoby za války soustředěné z rasových nebo náboženských
důvodů do vojenských pracovních táborů nebo osoby z téhož důvodu se
v Československu ukrývající, 3) politické vězně z let 1948 až 1989.
Zákon č. 261/2001 Sb. však nepřevzal tak širokou možnost vzniku nároků osobám
pozůstalým jako např. zákon č. 217/1994 Sb., který přiznával jednorázové částky
válečným československým politickým vězňům. Pamatoval sice na vdovy a vdovce po
účastnících národního boje za osvobození, avšak pokud jde o děti těchto osob, omezil
možnost vzniku jejich nároku [oproti §3 odst. 1 písm. d) zák. č. 217/1994 Sb.] tak, že
oprávněné jsou jen ty děti, u nichž bude splněna podmínka, že buď oba rodiče jako
účastníci národního boje za osvobození padli, anebo jeden z rodičů padl a druhý z rodičů
v té době již nežil, navíc za podmínky, že v době úmrtí později zemřelého rodiče dítě
nedosáhlo 18 let věku (§1 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb.).
Právě tuto druhou podmínku žalobkyně zjevně nesplňuje, protože v době smrti otce
žalobkyně její matka žila (podle údaje, který poskytla žalobkyně, zemřela 5. 3. 1986).
Nesplnění této podmínky vůbec vylučuje žalobkyni z nároku a nic na tom nemění ani
to, pokud by byla považována za splněnou podmínka, že otec žalobkyně padl jako
účastník národního boje za osvobození. K tomu se jen poznamenává, že namítá-li
žalobkyně, že Ústavní soud posuzoval otázku účasti na národním boji za osvobození tak,
že hranice 5. (4.) 5. 1945 není neprolomitelná, lze se s tím zajisté ztotožnit (srv. např.
nález č. 50/1997 Sb. ÚS), i když tyto ústavní judikáty se vztahovaly k výkladu ustanovení
zákona č. 217/1994 Sb. Protože však ani případně odchylný názor soudu na tuto otázku
od názoru žalované by nemohl přinést jiné rozhodnutí ve věci, přestal soud na tom, že
žalobkyně nesplnila podmínku stanovenou v §1 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb., nárok na
jednorázovou částku jí v důsledku toho nevznikl a žalovaná proto rozhodla o zamítnutí
žádosti věcně správně.
Proto Nejvyšší správní soud žalobu zamítl (§78 odst. 7 s. ř. s.).
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vyšel soud z toho, že žalobkyně neměla ve
věci úspěch a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalované podle obsahu spisu
náklady řízení nevzešly a ani je neuplatňovala. Proto soud dále vyslovil, že žalované se
právo na náhradu nákladů nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 21. srpna 2003
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu