ECLI:CZ:NSS:2003:2.A.1074.2002
sp. zn. 2 A 1074/2002 - 15
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce A.
M ., proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem v Praze 5, Křížová 25,
v řízení o přezkoumání rozhodnutí žalované ve věci poskytnutí jednorázové peněžní částky
podle zákona č. 261/2001 Sb.,
takto:
I. Žaloba se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalovaná rozhodnutím ze dne 19. 2. 2002 přiznala žalobci jednorázovou peněžní
částku ve výši 60.000,- Kč podle §5 odst. 4 zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí
jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a
osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních
táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky
příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až
1945 (dále jen zákon č. 261/2001 Sb.). Svoje rozhodnutí odůvodnila tím, že žalobce prokázal
věznění z politických důvodů v době od 28. 5. 1952 do 4. 5. 1953 a za tuto dobu mu přísluší
shora uvedená peněžní částka.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 7. 3. 2002 u žalované opravný prostředek,
v němž namítl, že mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a pouze z důvodu
amnestie prezidenta republiky jeho věznění trvalo jen 11 měsíců. Přísluší mu proto
jednorázová peněžní částka ve výši 120.000,- Kč.
Žalovaná ve svém vyjádření k opravnému prostředku uvedla, že zákon č. 261/2001 Sb.
se vztahuje na občany České republiky, kteří byli mj. vězněni mezi 25. únorem 1948
a 1. lednem 1990. Výše jednorázové peněžní částky činí pro politického vězně při věznění
kratším než 1 rok, avšak trvajícím alespoň 3 měsíce, podle §5 odst. 4 cit. zákona 60.000,- Kč.
Zákon se vztahuje pouze na vykonané tresty odnětí svobody a nikoliv na tresty, které byly
uloženy, avšak z jakéhokoliv důvodu jejich část nebyla vykonána. Žalobci náleží proto
jednorázová peněžní částka za 11 měsíců věznění, tj. částka 60.000,- Kč, která mu byla také
přiznána. Žalovaná proto navrhla, aby soud napadené rozhodnutí potvrdil.
Ze správního spisu, který soudu předložila žalovaná, vyplynuly následující podstatné
skutečnosti:
Žalobce podal dne 10. 9. 2001 u žalované žádost o poskytnutí jednorázové peněžní
částky podle zákona č. 261/2001 Sb. jako politický vězeň. Součástí správního spisu je dále
potvrzení pro účely důchodového zabezpečení vyhotovené Ministerstvem spravedlnosti ČR,
správou Sboru nápravné výchovy, ze dne 16. 5. 1991, č. j. ÚS SNV-FS/2187/12748/53-91,
z něhož je patrné, že žalobce vykonal vazbu v době od 28. 5. 1952 do 29. 7. 1952, přičemž od
30. 7. 1952 do 4. 5. 1953 byl ve výkonu trestu odnětí svobody, a usnesení Okresního soudu
v Novém Jičíně ze dne 22. 10. 1990, č. j. Rt 555/90-5, z něhož je zřejmé, že rozhodnutí
o věznění žalobce bylo zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění
pozdějších předpisů.
Protože daná věc nebyla skončena Vrchním soudem v Olomouci, u kterého bylo
zahájeno řízení, do 1. 1. 2003, kdy nabyl účinnosti zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen s. ř. s.), věc byla předložena Nejvyššímu správnímu soudu s odkazem na ustanovení
§132, větu druhou, s. ř. s., podle kterého věci správního soudnictví, v nichž nebylo
rozhodnuto do dne účinnosti tohoto zákona a v nichž byla dána věcná příslušnost k řízení
vrchním soudům, převezme a dokončí Nejvyšší správní soud v řízení podle ustanovení části
třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s., tedy v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalované a dospěl k závěru, že
žaloba není důvodná.
Podle §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. se zákon vztahuje na občany České
republiky, kteří byli vězněni mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990 a u kterých bylo
rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo částečně zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb.,
o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, nebo podle zákona č. 198/1993 Sb.,
o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu (dále jen „politický vězeň“).
Podle §5 odst. 4 cit. zákona výše jednorázové peněžní částky pro politického vězně
při věznění kratším než 1 rok, trvajícím však alespoň 3 měsíce, činí 60.000,- Kč.
Jak vyplývá ze shora uvedených skutkových zjištění, ze kterých vycházela žalovaná
v napadeném rozhodnutí, žalobce nesplňuje podmínky pro vznik nároku na poskytnutí
jednorázové peněžní částky vyšší než 60.000,- Kč, neboť provedenými důkazy bylo zcela
nepochybně najisto postaveno, že věznění žalobce trvalo v době od 28. 5. 1952 do 4. 5. 1953,
tedy dobu kratší než 1 rok. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani poukaz žalobce na to,
že byl odsouzen do vězení na dobu 1 roku, neboť pojmem „věznění“ je třeba rozumět jen
dobu skutečného věznění, nikoliv tu dobu, na kterou byl žalobce odsouzen, ale celý trest
z jakýchkoliv důvodů nevykonal. Žalobce tak nesplnil zákonnou podmínku pro přiznání
jednorázové peněžní částky ve výši 120.000,- Kč, tj. faktický pobyt ve vězení, tedy pro to,
aby mu mohlo být přiznáno odškodnění v jím požadované výši.
Zákonem stanovené podmínky nároku neumožňují soudu v rámci jeho rozhodovací
pravomoci zvážit okolnosti konkrétního případu, na které poukazuje žalobce, a od podmínek
nároku stanovených zákonem se jakkoliv odchýlit. Soudu tak nepřísluší vůli zákonodárce
podle své úvahy jakkoli měnit, doplňovat či nahrazovat, neboť soud je ve své rozhodovací
činnosti vázán zákonem.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal žalobu jako
nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O věci přitom soud
rozhodl bez jednání za podmínky souhlasu účastníků řízení (§51 odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve
věci úspěch neměl. Žalobce v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu
nákladů řízení, žalovaná nárok na náhradu nákladů řízení nevznesla. Soud proto rozhodl tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. 7. 2003
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu