ECLI:CZ:NSS:2003:2.A.1088.2002
sp. zn. 2 A 1088/2002 - 16
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobkyně
A. D., proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem v Praze 5, Křížová 25,
v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 1. 2002,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Česká správa sociálního zabezpečení (dále jen žalovaná) rozhodnutím ze dne
17. 1. 2002, zamítla žádost žalobkyně o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona
č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za
osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů
soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb.,
o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních
armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945 (dále jen zákon č. 261/2001 Sb.), o kterou
požádala jako vdova po zemřelém manželovi F. D. Svoje rozhodnutí odůvodnila tím, že
žalobkyni uvedený nárok nevznikl, protože manžel žalobkyně byl vězněn v době od
5. 5. 1941 do 23. 4. 1945, tedy v době, na kterou se zákon č. 261/2001 Sb. nevztahuje.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně u žalované včas opravný prostředek,
v němž uvedla, že jí není jasné, proč jí nebyla přiznána jednorázová částka,
neboť se považovala za osobu mající na toto odškodnění nárok.
Žalovaná ve svém vyjádření k opravnému prostředku uvedla, že zákon č. 261/2001 Sb.
se vztahuje i na vdovy nebo vdovce po účastníku národního boje za osvobození, pokud
jsou občany České republiky, jejichž manželství trvalo v době účasti manžela v národním boji
za osvobození nebo bylo z důvodu nemožnosti uzavřít manželství uzavřeno nejpozději
do 31. 12. 1945, a jejichž manžel buď padl nebo zemřel kdykoliv později. Žalobkyně
uplatnila nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky jako vdova po účastníku národního
boje za osvobození, s nímž však uzavřela manželství až dne 14. 11. 1998. Žalobkyně tedy
nesplňuje podmínku uvedenou v ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb., tj. trvání
manželství v době účasti zemřelého manžela v národním boji za osvobození či jeho vznik
nejpozději do 31. 12. 1945. Žalovaná proto navrhla, aby soud napadené rozhodnutí jako věcně
správné a zákonu odpovídající potvrdil.
Ze správního spisu, který soudu předložila žalovaná, vyplynuly následující podstatné
skutečnosti:
Žalobkyně podala dne 25. 9. 2001 u žalované žádost o poskytnutí jednorázové peněžní
částky podle zákona č. 261/2001 Sb. jako vdova po účastníku národního boje za osvobození.
K této žádosti, ze které je patrné, že její manžel byl od 5. 5. 1941 do 23. 4. 1945
československým politickým vězněm, připojila oddací list, z něhož je zřejmé, že manželství
s F. D. uzavřela dne 14. 11. 1998, a úmrtní list svého manžela, dle kterého F. D. zemřel dne
16. 2. 1999.
Protože daná věc nebyla skončena Vrchním soudem v Olomouci, u kterého bylo
zahájeno řízení, do 1. 1. 2003, kdy nabyl účinnosti zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen s. ř. s.), věc byla předložena Nejvyššímu správnímu soudu s odkazem na ustanovení
§132, větu druhou, s. ř. s., podle kterého věci správního soudnictví, v nichž nebylo
rozhodnuto do dne účinnosti tohoto zákona a v nichž byla dána věcná příslušnost k řízení
vrchním soudům, převezme a dokončí Nejvyšší správní soud v řízení podle ustanovení části
třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s., tedy v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalované a dospěl k závěru,
že žaloba není důvodná.
Podle §1 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. se zákon vztahuje na občany České
republiky, kteří splňují podmínky uvedené v §1 odst. 1 bodě 1 písm. c) až f), bodě 2
a odst. 2 zákona č. 255/1946 Sb., o příslušnících československé armády v zahraničí
a o některých jiných účastnících národního boje za osvobození, a bylo jim o tom vydáno
podle §8 citovaného zákona osvědčení nebo kteří mají doklad, který toto osvědčení
nahrazuje (dále jen „účastník národního boje za osvobození“). Účastníkem národního boje
za osvobození je i občan České republiky, který splňuje podmínky uvedené v §1 odst. 1
bodě 1 písm. a) citovaného zákona, pokud byl příslušníkem československého armádního
sboru ve Svazu sovětských socialistických republik a konal tam službu sice kratší než tři
měsíce, avšak společně se službou příslušníka první československé armády na Slovensku
jeho vojenská služba trvala alespoň tři měsíce.
Podle §1 odst. 1 bodu 1. písm. g) zákona č. 255/1946 Sb., o příslušnících
československé armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního boje
za osvobození, ve znění zákona č. 101/1964 Sb., je účastníkem národního boje za osvobození
ten, kdo byl v letech 1939 až 1945 československým politickým vězněm.
Jak vyplývá ze shora uvedených skutkových zjištění, ze kterých vycházela žalovaná
v napadeném rozhodnutí, žalobkyně nesplňuje podmínky pro vznik nároku na poskytnutí
jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., neboť provedenými důkazy bylo
zcela nepochybně najisto postaveno, že manžel žalobkyně byl československým politickým
vězněm, a to v době od 5. 5. 1941 do 23. 4. 1945, tedy osobou, na kterou se citovaný zákon
nevztahuje. Vzhledem k okolnosti, že manžel žalobkyně nesplnil podmínky stanovené
zákonem č. 261/2001 Sb. pro to, aby byl uznán osobou oprávněnou, není ani žalobkyně,
která odvozuje své právní postavení od postavení zemřelého manžela, takovou osobou,
a proto jí nevzniká nárok na přiznání jednorázové peněžní částky. Na účastníky národního
boje za osvobození, kteří byli v letech 1939 až 1945 československými politickými vězni,
se vztahuje zákon č. 255/1946 Sb., o příslušnících československé armády v zahraničí
a o některých jiných účastnících národního boje za osvobození, ve znění zákona
č. 101/1964 Sb., který upravuje jednotlivé nároky vyplývající z jejich postavení. S ohledem
na tyto skutečnosti není již pro rozhodnutí, zda je žalobkyně osobou oprávněnou či nikoliv,
podstatné datum uzavření jejího sňatku s F. D., neboť toto nic nemění na skutečnosti, že
žalobkyni nárok dle zákona č. 261/2001 Sb. nevznikl.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal žalobu jako
nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O věci přitom soud
rozhodl bez jednání za podmínky souhlasu účastníků řízení (§51 odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Žalobce v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo na
náhradu nákladů řízení, žalovaná nárok na náhradu nákladů řízení nevznesla. Soud proto
rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. 8. 2003
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu