ECLI:CZ:NSS:2003:2.A.1130.2002:27
sp. zn. 2 A 1130/2002-OL-27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petr Průchy v právní věci žalobce L.K.,
zast. JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, Bryksova 939/37, 198 21 Praha 9, proti
žalované České správě sociálního zabezpečení, Křížová 25, 225 08 Praha 5, o žalobě proti
rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, ze dne 18. 6. 2002,
takto:
I. Žaloba se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalované ze dne 18. 6. 2002 byla v řízení o žádosti podle zákona
č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje
za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů
soustředěných do vojenských pracovních táborů (dále též „zákon č. 261/2001 Sb.“, nebo jen
„zákon“) přiznána žalobci peněžní částka 132 000 Kč za dobu věznění od 29. 10. 1981
do 29. 10. 1983 a zamítnuta žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky za dobu věznění
od 25. 10. 1984 do 25. 10. 1987 s odůvodněním, že nárok na poskytnutí jednorázové peněžní
částky žalobci za dobu věznění od 25. 10. 1984 do 25. 10. 1987 nevznikl, protože rozhodnutí
č. j. 5 T 370/84, ze dne 17. 12. 1984, vydané Vojenským obvodovým soudem v Brně
ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu v Táboře, ze dne 17. 1. 1985, sp.zn.
1 To 4/85, o věznění žalobce v uvedené době nebylo zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb.,
o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č. 119/1990 Sb.“),
nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti
němu (dále též jen „zákon č. 198/1993 Sb.“).
Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí včas opravný prostředek (který je podle nyní
platné právní úpravy posuzován jako žaloba) u věcně a místně příslušného Vrchního soudu
v Olomouci, v němž popsal, že byl vězněn celkem dvakrát, přičemž za první věznění
od 29. 10. 1981 do 29. 10. 1983 mu byla přiznána jednorázová částka 132 000 Kč a tato
částka není předmětem sporu, zatímco v případě druhého věznění od 25. 10. 1984
do 25. 10. 1987 bylo poskytnutí jednorázové peněžní částky odmítnuto s poukazem na to,
že ke zrušení odsuzujícího rozsudku v tomto případě nedošlo na podkladu §30 odst. 2 zákona
č. 119/1990 Sb., a právě částka za toto druhé věznění je předmětem sporu. K tomu žalobce
dále uvedl, že rozsudek Vojenského obvodového soudu Brno, ze dne 17. 12. 1984, sp.zn.
5 T 370/84, ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu Tábor, ze dne 17. 1. 1985,
sp.zn. 1 To 4/85, byl ve skutečnosti zrušen nadvakrát. Pokud jde o výrok o trestu, byl zrušen
v řízení podle §4 zákona č. 119/1990 Sb. usnesením Vojenského obvodového soudu Brno,
ze dne 16. 1. 1992, sp.zn. 3 Rtv 96/91, ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu
Tábor, ze dne 12. 2. 1992, sp.zn. 3 Rtvo 3/92. Pokud jde o výrok o vině, byl zrušen
na podkladě stížnosti ministra spravedlnosti rozsudkem Nejvyššího soudu ČR, ze dne
26. 1. 2000, sp.zn. 7 Tz 182/99. Podle vyjádření žalobce dosáhl žalobce teprve tímto
rozsudkem plné rehabilitace, přičemž Nejvyšší soud ČR musel zrušit jako nedůsledná
rehabilitační rozhodnutí i všechna související rozhodnutí z roku 1992.
Žalovaná ve vyjádření k žalobě poukázala na to, že žalobci přiznala jednorázovou
peněžní částku ve výši 132 000 Kč za jeho věznění v době od 29. 10. 1981 do 29. 10. 1983
a zamítla jeho žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky za jeho věznění v době
od 25. 10. 1984 do 25. 10. 1987 z důvodu, že rozhodnutí o tomto věznění nebylo zrušeno
ani podle zákona č. 119/1990 Sb., ani podle zákona č. 198/1993 Sb. K tomu žalovaná dále
uvedla, že žalobce ke své žádosti mj. přiložil rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne
26. 1. 2000, sp.zn. 7 Tz 182/99, který ke stížnosti pro porušení zákona, podané ministrem
spravedlnosti v žalobcův prospěch zrušil rozsudek Vojenského obvodového soudu Brno,
ze dne 17. 12. 1984, sp.zn. 5T 370/84, ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu
v Táboře, ze dne 17. 1. 1985, sp.zn. 1 To 4/875 a další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí
obsahově navazující a žalobce podle §226 písm. b) tr.ř. zprostil obžaloby pro skutek
kvalifikovaný jako trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách. Stížnost
pro porušení zákona nebyla podána podle §30 odst. 2 zák.č. 119/1990 Sb. Z uvedených
důvodů žalovaná navrhla, aby soud napadené rozhodnutí potvrdil.
Vrchní soud v Olomouci o této věci nerozhodl do 31. 12. 2002 a proto byla daná věc
tímto soudem postoupena Nejvyššímu správnímu soudu podle ust. §132 zák. č. 150/2002 Sb.
(soudní řád správní – dále jen „s. ř. s.“), podle něhož nestanoví -li zákon jinak, věci správního
soudnictví, v nichž nebylo rozhodnuto do dne účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2003) a v nichž
byla dána věcná příslušnost k řízení vrchním soudům, nebo Nejvyššímu soudu, převezme
a dokončí Nejvyšší správní soud. Podle ust. §129 odst. 2 s. ř. s. postupuje Nejvyšší správní
soud v tomto řízení podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s.. Účinky
procesních úkonů v těchto řízeních učiněných zůstávají zachovány a posoudí se přiměřeně
podle tohoto zákona.
Nejvyšší správní soud podaný opravný prostředek posoudil jako žalobu proti rozhodnutí
správního orgánu, o čemž žalobce vyrozuměl a vyzval jej, aby označil důkazy k prokázání
žalobních námitek (žalobních bodů), které uvedl v žalobě. Rovněž vyrozuměl žalovanou
k možnosti navrhnout důkazy k vyvrácení žalobních námitek uvedených v žalobě. Výzvou
také vyrozuměl žalobce i žalovanou o možnosti dokončit řízení rozhodnutím ve věci samé bez
toho, aby bylo nařizováno jednání. Vzhledem k souhlasu žalobce i žalované s rozhodnutím o
věci bez nařízení jednání, soud rozhodoval o věci samé bez jednání (§51 odst. 1 s. ř.
s.).
Soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení předcházející jeho vydání
a dospěl k závěru, že opravnému prostředku (žalobě) nelze vyhovět.
Nárok, jehož přiznání se žalobce domáhá, je nárokem osoby uvedené v §2 odst.
1 zákona č. 261/2001 Sb., tedy osoby, která splňuje podmínky tzv. politického vězně tak,
jak tento zákon v uvedeném ustanovení pro účely založení nároku na poskytnutí jednorázové
peněžní částky podle tohoto zákona vymezuje. Podle §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb.
se tento zákon vztahuje na občany České republiky, kteří byli vězněni mezi 25. únorem 1948
a 1. lednem 1990 a u kterých bylo rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo částečně zrušeno
podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, nebo podle
zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu.
Nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky tak zákon váže na současné splnění
tří podmínek. Podle citovaného ustanovení musí být splněna jednak podmínka občanství
České republiky, dále to, že občan byl na základě rozhodnutí vězněn v době mezi 25. 2. 1948
a 1. 1. 1990 a konečně též podmínka, že rozhodnutí o jeho věznění bylo zcela nebo zčásti
zrušeno buď podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších
předpisů nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o
odporu proti němu.
Splnění všech těchto tří podmínek žalobce prokázal ohledně odsouzení a věznění
v době od 29. 10. 1981 do 29. 10. 1983 a za tuto dobu mu také byla jednorázová peněžní
částka přiznána.
Naproti tomu v případě dalšího odsouzení a věznění, a to v době od 25. 10. 1984
do 25. 10. 1987 žalobce stejné podmínky nesplnil.
Z obsahu správního spisu je zřejmé, že v případě tohoto odsouzení a věznění bylo sice
rozhodnutí č.j. 5 T 370/84, ze dne 17. 12. 1984, vydané Vojenským obvodovým soudem
v Brně, ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu v Táboře, ze dne 17. 1. 1985,
sp.zn. 1 To 4/85, zrušeno nejprve podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci,
ve znění pozdějších předpisů usnesením Vojenského obvodového soudu Brně, ze dne
16. 1. 1992, sp.zn. 3 Rtv 96/91, ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu Tábor,
ze dne 12. 2. 1992, sp.zn. 3 Rtvo 3/92 (dále jen „rehabilitační rozhodnutí“), a to co do výroku
o trestu, následně však byla obě shora cit. trestní rozhodnutí z r. 1984 a 1985 zrušena
rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 2000, sp.zn. 7 Tz 182/99, a to ke stížnosti
pro porušení zákona, podané ministrem spravedlnosti v žalobcův prospěch, přičemž současně
byla zrušena i příslušná rehabilitační rozhodnutí z r. 1992 ve vztahu k této věci, a to jako tzv.
další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, která vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením pozbyla podkladu. Z odůvodnění předmětného rozsudku Nejvyššího
soudu ČR je zřejmé, že stížnost pro porušení zákona nebyla podána na podkladě §30 odst.
2 zákona č. 119/1990 Sb., nýbrž na podkladě §11 odst. 1 písm. f) tr.ř. (překážka věci
rozsouzené).
V daném případě se jednalo o opakované odsouzení za trestný čin nenastoupení
služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr.z., za nějž byl žalobce poprvé odsouzen
již 13. 1. 1982 pravomocným rozsudkem Vojenského obvodového soudu Brno sp.zn.
4 T 385/81. Za této situace, i s ohledem na opakovaně vyslovený názor v nálezech Ústavního
soudu na otázku totožnosti skutku v případě obdobných jednání, je třeba pohlížet
na opakovaná jednání žalobce ve vztahu k nástupu vojenské služby jako na jeden skutek,
pro který byl žalobce odsouzen rozsudkem Vojenského obvodového soudu Brno 13. 1. 1982.
Další odsouzení za tentýž skutek rozhodnutím č. j. 5 T 370/84, ze dne 17. 12. 1984, vydaným
Vojenským obvodovým soudem v Brně, ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu
v Táboře, ze dne 17. 1. 1985, sp.zn. 1 To 4/85, bylo porušením zásady nebis in idem. Proto
také Nejvyšší soud ČR nesetrval na stavu po zrušení předmětných rozhodnutí rehabilitačními
rozhodnutími z r. 1992 na podkladě zákona č. 119/1990 Sb., ale tato rozhodnutí (trestní) zrušil
na podkladě §11 odst. 1 tr.ř., a to za současného zrušení souvztažných rehabilitačních
rozhodnutí z r. 1992. Tzn., že v důsledku předmětného rozsudku Nejvyššího soudu ČR
přestala původně vydaná rehabilitační rozhodnutí, jako zrušovací rozhodnutí vydaná
na základě zákona č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů,
právně existovat a do pozice tzv. zrušovacího rozhodnutí ve vztahu ke shora cit. trestním
rozhodnutím z r. 1984 a 1985 se dostal právě cit. rozsudek Nejvyššího soudu ČR, jenž však
již nebyl vydán na podkladě zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, ve znění
pozdějších předpisů.
Pokud jde o vyjádření, žalobce, že rozsudek Vojenského obvodového soudu Brno,
ze dne 17. 12. 1984, sp. zn. 5 T 370/84, ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu
Tábor, ze dne 17. 1. 1985, sp.zn. 1 To 4/85, byl ve skutečnosti zrušen nadvakrát, nejprve
pokud jde o výrok o trestu, byl zrušen v řízení podle §4 zákona č. 119/1990 Sb. usnesením
Vojenského obvodového soudu Brno, ze dne 16. 1. 1992, sp.zn. 3 Rtv 96/91, ve spojení
s usnesením Vyššího vojenského soudu Tábor, ze dne 12. 2. 1992, sp. zn. 3 Rtvo 3/92,
a pokud jde o výrok o vině, byl zrušen na podkladě stížnosti ministra spravedlnosti rozsudkem
Nejvyššího soudu ČR, ze dne 26. 1. 2000, sp.zn. 7 Tz 182/99, přičemž žalobce teprve tímto
rozsudkem dosáhl plné rehabilitace (úplného očištění, zproštění obžaloby zcela), a Nejvyšší
soud ČR musel zrušit jako nedůsledná rehabilitační rozhodnutí i všechna související
rozhodnutí z roku 1992, toto na celkovém stavu věci a jejím právním hodnocení nic nemění.
Naopak tato žalobcova rekapitulace zřejmě jen potvrzuje, že se meritorním, resp. právně
relevantním, zrušovacím rozhodnutím ve vztahu k rozhodnutí č.j. 5 T 370/84, ze dne
17. 12. 1984, vydanému Vojenským obvodovým soudem v Brně, ve spojení s usnesením
Vyššího vojenského soudu v Táboře, ze dne 17.1.1985, sp.zn. 1 To 4/85 stal právě rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 2000, sp.zn. 7 Tz 182/99, vydaný ke stížnosti pro porušení
zákona, podané ministrem spravedlnosti v žalobcův prospěch na podkladě §11 odst. 1 písm.
f) tr.ř. (překážka věci rozsouzené), a nikoliv na podkladě §30 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb.,
o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, když ve spojení s tím byla rehabilitační
rozhodnutí z r. 1992 ve vztahu k dané věci předmětným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR
zrušena jako rozhodnutí jež pozbyla podkladu.
Tím se také případ tohoto druhého odsouzení a věznění zásadně liší od případu
prvního (věznění od 29. 10. 1981 do 29. 10. 1983), kde rehabilitační rozhodnutí z r. 1992
ve vztahu k tomuto prvému odsouzení a věznění zůstala poprávu zachována (byť v jejich
případě obsahově šlo také jen o zrušení výroku o trestu, jako u rehabilitačních rozhodnutí
z r. 1992 ve vztahu ke druhému odsouzení a věznění), a kde byla také příslušná jednorázová
peněžní částka přiznána.
V případě předmětného druhého odsouzení a věznění tak v konečném důsledku nebylo
příslušné (nebyla příslušná) trestní rozhodnutí zrušeno (zrušena) podle zákona č. 119/1990 Sb.
o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, nebo podle zákona č. 198/1993 Sb.,
o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, a tudíž žalobci nárok
na jednorázový příspěvek za toto věznění podle zákona č. 261/2001 Sb. nevznikl. Nejvyšší
správní soud si je vědom útrap, které žalobce z důvodu neoprávněného trestního stíhání
a věznění prožil, zákon č. 261/2001 Sb. však neumožňuje Nejvyššímu správnímu soudu
se jakkoliv odchýlit od v něm vymezených podmínek pro přiznání jednorázové peněžní
částky.
Ze všech výše uvedených důvodů soudu nezbylo, než žalobu podle ustanovení
§78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítnout, když postup správního orgánu v daném
případě neshledal nezákonným.
Účastníkům nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, když žalobce neměl v řízení
úspěch a žalovaný správn í orgán náhradu nákladů nepožadoval, ostatně podle obsahu spisu
správnímu orgánu náklady řízení nevznikly (§60 odst. 1 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. 8. 2003
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu