ECLI:CZ:NSS:2003:2.A.1160.2002
sp. zn. 2 A 1160/2002 - 14
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce R.
Z., proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem v Praze 5, Křížová 25,
v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 10. 2002,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Česká správa sociálního zabezpečení (dále jen žalovaná) rozhodnutím ze dne
15. 10. 2002, zamítla žádost žalobce o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č.
261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za
osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů
soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o
poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád
a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945 (dále jen zákon č. 261/2001 Sb.), o kterou
požádal jako sirotek po účastníku národního boje za osvobození. Svoje rozhodnutí odůvodnila
tím, že žalobci uvedený nárok nevznikl, protože žalobcův otec, z důvodu jehož účasti žalobce
uplatnil nárok na poskytnutí jednorázové částky, v národním boji za osvobození nepadl,
ale zemřel až po skončení účasti v národním boji za osvobození, a to dne 24. 5. 1947.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce u žalované včas opravný prostředek, v němž
uvedl, že je toho názoru, že jako jediný syn má právo na poskytnutí jednorázové peněžní
částky z titulu odbojové činnosti otce i z toho důvodu, že jeho matka za svého života této
možnosti nevyužila.
Žalovaná ve svém vyjádření k opravnému prostředku uvedla, že zákon č. 261/2001 Sb.
se vztahuje na děti, jejichž oba rodiče jako účastníci národního boje za osvobození padli nebo
jeden z rodičů jako účastník národního boje za osvobození v národním boji za osvobození
padl a druhý z rodičů v té době již nežil, pokud ke dni později zemřelého rodiče nedosáhly
věku 18 let. Žalobce tedy není osobou oprávněnou ve smyslu §1 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb., neboť jeho otec, kterému nebylo vystaveno osvědčení podle §8 zákona č. 255/1946 Sb.,
přičemž předložené osvědčení ho nahradit nemůže, zemřel až v roce 1947, tedy po ukončení
národního boje za osvobození; navíc žalobcova matka zemřela až v roce 1979.
Ze správního spisu, který soudu předložila žalovaná, vyplynuly následující podstatné
skutečnosti:
Žalobce podal dne 25. 9. 2002 u České správy sociálního zabezpečení žádost
o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. jako sirotek po otci,
který byl účastníkem národního boje za osvobození. Součástí správního spisu je osvědčení
o členství otce žalobce v podzemních vojskách lidové armády pro východní Moravu a Slezsko
vydané vrchním velitelem podzemních vojsk lidové armády, úmrtní list otce žalobce,
ze kterého je zřejmé, že F. Z. zemřel dne 24. 5. 1947, dále úmrtní list matky žalobce K. Z.,
která zemřela 11. 3. 1979, a žalobcův rodný list.
Protože daná věc nebyla skončena Vrchním soudem v Olomouci, u kterého bylo
zahájeno řízení, do 1. 1. 2003, kdy nabyl účinnosti zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen s. ř. s.), věc byla předložena Nejvyššímu správnímu soudu s odkazem na ustanovení
§132, větu druhou, s. ř. s., podle kterého věci správního soudnictví, v nichž nebylo
rozhodnuto do dne účinnosti tohoto zákona a v nichž byla dána věcná příslušnost k řízení
vrchním soudům, převezme a dokončí Nejvyšší správní soud v řízení podle ustanovení části
třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s., tedy v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalované a dospěl k závěru,
že žaloba není důvodná.
Podle §1 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. se zákon vztahuje na občany České
republiky, kteří splňují podmínky uvedené v §1 odst. 1 bodě 1 písm. c) až f), bodě
2 a odst. 2 zákona č. 255/1946 Sb., o příslušnících československé armády v zahraničí
a o některých jiných účastnících národního boje za osvobození, a bylo jim o tom vydáno
podle §8 citovaného zákona osvědčení nebo kteří mají doklad, který toto osvědčení
nahrazuje (dále jen „účastník národního boje za osvobození“). Účastníkem národního boje
za osvobození je i občan České republiky, který splňuje podmínky uvedené v §1 odst. 1
bodě 1 písm. a) citovaného zákona, pokud byl příslušníkem československého armádního
sboru ve Svazu sovětských socialistických republik a konal tam službu sice kratší než tři
měsíce, avšak společně se službou příslušníka první československé armády na Slovensku
jeho vojenská služba trvala alespoň tři měsíce.
Podle §1 odst. 2 citovaného zákona se tento zákon vztahuje i na vdovy nebo vdovce
po účastníku národního boje za osvobození, pokud jsou občany České republiky,
jejichž manželství trvalo v době účasti manžela v národním boji za osvobození nebo bylo
z důvodu nemožnosti uzavřít manželství uzavřeno nejpozději do 31. prosince 1945 a jejichž
manžel buď padl nebo kdykoliv později zemřel; stejně tak se zákon vztahuje i na vdovy
a vdovce, pokud jsou občany České republiky, kteří uzavřeli nové manželství, a na děti,
jejichž oba rodiče jako účastníci národního boje za osvobození padli nebo jeden z rodičů
jako účastník národního boje za osvobození v národním boji za osvobození padl
a druhý z rodičů v té době již nežil, pokud ke dni úmrtí později zemřelého rodiče nedosáhli
věku 18 let.
Jak vyplývá ze shora uvedených skutkových zjištění, ze kterých vycházela žalovaná
v napadeném rozhodnutí, žalobce nesplnil podmínky pro vznik nároku na poskytnutí
jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., neboť neprokázal účast otce
v národním boji za osvobození tak, jak to vyžaduje zákon č. 261/2001 Sb., tedy osvědčením
vydaným podle §8 zákona č. 255/1946 Sb., o příslušnících československé armády
v zahraničí a o některých jiných účastnících národního boje za osvobození, ve znění
pozdějších předpisů. Provedenými důkazy bylo dále zcela nepochybně najisto postaveno,
že žalobcův otec zemřel dne 24. 5. 1947, tedy až po ukončení národního boje za osvobození,
a žalobcova matka dne 11. 3. 1979, to znamená, že žila v době trvání národního boje
za osvobození. Zákon č. 261/2001 Sb. v ustanovení §1 odst. 2 citovaném výše vyžaduje
pro to, aby se osobou oprávněnou mohl stát i potomek účastníka národního boje
za osvobození, smrt obou rodičů v národním boji za osvobození či smrt jednoho rodiče
v tomto boji, ovšem za předpokladu, že druhý rodič v té době již nežil. Vzhledem k okolnosti,
že žalobcův otec nepadl v národním boji za osvobození, ale zemřel v roce 1947, a žalobcova
matka zemřela v roce 1979, zákon č. 261/2001 Sb. se na žalobce nevztahuje a žalobce
tedy není osobou oprávněnou.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal žalobu
jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O věci přitom soud
rozhodl bez jednání za podmínky souhlasu účastníků řízení (§51 odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který
ve věci úspěch neměl. Žalobce v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu
nákladů řízení, žalovaná nárok na náhradu nákladů řízení nevznesla. Soud proto rozhodl tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. 8. 2003
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu