ECLI:CZ:NSS:2003:2.A.1501.2002
sp. zn. 2 A 1501/2002 - 17
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce V.
B., zastoupeného JUDr. Milošem Slabým, advokátem se sídlem v Mohelnici, Nádražní 9,
proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem v Praze, Křížová 25, v řízení
o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 7. 11. 2002,
takto:
I. Rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení v Praze ze dne 7. 11. 2002 s e
zrušuje a věc se jí vrací k dalšímu řízení.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 3 650,- Kč
do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet JUDr. Miloše Slabého, advokáta
se sídlem v Mohelnici, Nádražní 9.
Odůvodnění:
Česká správa sociálního zabezpečení (dále jen žalovaná) rozhodnutím ze dne
7. 11. 2002, zamítla žádost žalobce o přiznání jednorázové peněžní částky podle zákona č.
172/2002 Sb., o odškodnění osob odvlečených do SSSR nebo do táborů, které SSSR zřídil v
jiných státech (dále jen zákon č. 172/2002 Sb.), o kterou požádal jako osoba odvlečená. Svoje
rozhodnutí odůvodnila tím, že účelem zákona č. 172/2002 Sb. je přiznat odškodnění pouze
osobám, které byly odvlečeny sovětskými orgány z území Československa po podpisu
Dohody o poměru mezi čs. správou a sovětským vrchním velitelem po vstupu sovětských
vojsk na čs. území uzavřenou mezi ČSR a SSSR dne 8. 5. 1944. Žalobce nebyl z území
Československa odvlečen přímo sovětskými orgány do SSSR, ale nejdříve byl německou
státní policií odvezen do Polska na kopání zákopů a poté obklíčen jednotkou ruských vojáků a
odvezen jako zajatec do SSSR. Není proto osobou vymezenou v §1 zákona č. 172/2002 Sb.,
takže tento zákon se na něho nevztahuje.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce u Vrchního soudu v Olomouci včas opravný
prostředek, ve kterém uvedl, že nesouhlasí s konstrukcí podmínek pro přiznání nároku tak,
jak je ve svém rozhodnutí uvádí žalovaná, neboť má za to, že splnil všechny zákonné
podmínky pro vznik nároku na jednorázovou peněžní částku. Připouští, že byl do tábora
v SSSR odvlečen až 6. 2. 1945, nikoliv již 13. 11. 1944, jak uváděl ve své původní žádosti,
domnívá se však, že jeho žádost neměla být zamítnuta, ale mělo mu být přiznáno odškodnění
za opravenou dobu.
Žalovaná ve svém vyjádření k opravnému prostředku nejprve provedla výklad pojmu
„odvlečení“, a to s přihlédnutím k důvodové zprávě k zákonu č. 172/2002 Sb.,
přičemž dospěla k závěru, že odvlečení je akt, kterým byla určitá osoba proti své vůli
přinucena opustit území, nad kterým vykonávaly československé orgány jurisdikci,
tedy území osvobozeného Československa. Žalovaná dále poukazuje na rozdílné údaje
týkající se okolností propuštění žalobce a v neposlední řadě též zmiňuje žalobcovu žádost
o invalidní důchod z roku 1962, ve které žalobce uvádí, že od 6. 1. 1945 do 6. 2. 1945 konal
vojenskou službu v německé armádě a od 6. 2. 1945 do prosince 1949 byl v zajetí v Rusku.
Z údajů poskytnutých žalobcem žalovaná dovozuje, že tento byl umístěn v zajateckém táboře
jako válečný zajatec. Navrhuje tedy, aby soud zamítl žalobu jako nedůvodnou.
Ze správního spisu, který soudu předložila žalovaná, vyplynuly následující podstatné
skutečnosti:
Žalobce podal dne 10. 7. 2002 u České správy sociálního zabezpečení žádost o
poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 172/2002 Sb. jako osoba odvlečená.
V žádosti vylíčil bližší okolnosti odvlečení, kdy byl 13. 11. 1944 poslán kopat zákopy
do Polska, tam byl obklíčen jednotkou Rusů a odvezen do pracovního tábora v SSSR,
kde byl nucen zůstat až do 20. 12. 1949. Součástí správního spisu je dále rodný list žalobce,
osvědčení o státním občanství z 29. 10. 1954, potvrzení velitele vojenského útvaru Sovětské
armády o tom, že 19. 12. 1949 byl žalobce osvobozen z tábora pro vojenské zajatce a jede
do místa svého trvalého pobytu, průkaz Dřívější válečný zajatec, částečná fotokopie pracovní
knížky a fotokopie žádosti žalobce o invalidní důchod ze 4. 5. 1962, ve které žalobce uvádí,
že od 6. 1. 1945 do 6. 2. 1945 vykonával vojenskou službu v německé armádě a od 6. 2. 1945
do prosince 1949 byl v zajetí v Rusku.
Protože daná věc nebyla skončena Vrchním soudem v Olomouci, u kterého bylo
zahájeno řízení, do 1. 1. 2003, kdy nabyl účinnosti zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s.), věc byla předložena Nejvyššímu správnímu
soudu s odkazem na ustanovení §132, větu druhou, s. ř. s., podle kterého věci správního
soudnictví, v nichž nebylo rozhodnuto do dne účinnosti tohoto zákona a v nichž byla dána
věcná příslušnost k řízení vrchním soudům, převezme a dokončí Nejvyšší správní soud,
a to dle ust. §130 odst. 1 s. ř. s. v řízení podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního
s. ř. s., tedy v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalované a dospěl k závěru,
že žaloba je důvodná.
Podle ust. §1 zákona č. 172/2002 Sb. se zákon vztahuje na občany České republiky,
kteří jako českoslovenští občané byli odvlečeni do Svazu sovětských socialistických republik
nebo do táborů, které měl Svaz sovětských socialistických republik zřízeny v jiných státech.
Podle ust. §2 uvedeného zákona je osobou oprávněnou fyzická osoba, která splňuje
následující podmínky: a) byla odvlečena do Svazu sovětských socialistických republik
nebo do táborů, které měl Svaz sovětských socialistických republik zřízeny v jiných státech,
b) v době odvlečení byla občanem Československa, c) je občanem České republiky, d) nebyla
příjemcem nároků podle zákona Slovenské národní rady č. 319/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, e) nebyla pravomocně odsouzena pro zločiny směřující proti demokratickému
Československu a nebyla osobou státně nespolehlivou podle zákona č. 128/1946 Sb., o
neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích
z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, provedenými důkazy bylo zcela najisto postaveno,
že žalobce byl odvlečen do Svazu sovětských socialistických republik, a proto splňuje
podmínku uvedenou v ust. §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/2002 Sb. Nejvyšší správní soud
se neztotožňuje s výkladem citovaného ustanovení zákona tak, jak ho v odůvodnění
rozhodnutí a ve vyjádření k žalobě provedla žalovaná, neboť takový výklad je nutno
považovat za extenzivní, a proto nepřípustný, protože uvedený zákon v ustanoveních
upravujících vznik nároku neobsahuje takové podmínky, které by tento způsob výkladu
zákona opodstatnily. Nelze presumovat vůli zákonodárce vyslovením, že se citovaný zákon
vztahuje pouze na osoby odvlečené z území Československa, když se tato podmínka v textu
zákona vůbec neobjevuje. Zákon hovoří pouze o osobě odvlečené do SSSR, kterou žalobce
bez jakékoliv pochyby je. Žalobce tedy prokázal splnění první z podmínek stanovených
citovaným zákonem pro osobu oprávněnou a je na něm, aby v průběhu dalšího správního
řízení navrhl na podporu svých tvrzení takové důkazy, z nichž bude patrno naplnění i dalších
zákonem stanovených podmínek pro osobu oprávněnou dle §2 odst. 1 zákona č. 172/2002 Sb.
Vzhledem ke shora uvedeným okolnostem musel Nejvyšší správní soud rozhodnutí
žalované proto, že skutkový stav, který vzala za základ napadeného rozhodnutí, je v rozporu
se spisy, v souladu s ust. §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s., bez jednání rozsudkem zrušit a věc
jí vrátit k dalšímu řízení dle §78 odst. 4 tohoto zákona. Na základě ust. §78 odst. 5 s. ř. s.
je žalovaná v dalším řízení vázána právním názorem vysloveným Nejvyšším správním
soudem v tomto rozhodnutí.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení
před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
Vzhledem k okolnosti, že žalobce měl ve věci plný úspěch, přísluší mu náhrada nákladů řízení
dle §11 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální
sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování
o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva
spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve výši 3 500,- Kč a náhrada
hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve výši 150,- Kč za dva úkony právní služby.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. 10. 2003
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu