ECLI:CZ:NSS:2003:2.A.1503.2002
2 A 1503/2002 OL-11
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala
Mazance a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce
V. K., proti žalované České správě sociálního zabezpečení, Křížová 25, 225 08
Praha 5, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ze dne 31. 10. 2002,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žalovaná se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalované ze dne 31. 10. 2002 byla zamítnuta žádost žalobce o
poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 172/2002 Sb., o
odškodnění osob odvlečených do SSSR nebo do táborů, které SSSR zřídil v jiných
státech.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce podle procesních předpisů účinných do
konce roku 2002 opravný prostředek, který byl předložen Vrchnímu soudu
v Olomouci v prosinci 2002; tento soud již o věci samé do konce roku 2002
nerozhodl; podle přechodných ustanovení k reformě správního soudnictví byla věc
předána Nejvyššímu správnímu soudu k dokončení řízení (§129 odst. 2 a §132
soudního řádu správního). Nejvyšší správní soud proto poté v řízení pokračoval.
Žalobce v žádosti požadoval poskytnutí jednorázové částky za dobu od 7. 5.
1944 do 6. 12. 1944, kdy byl v zajateckém táboře v D. na Ukrajině. Žalovaná žádost
zamítla s odůvodněním, že za pojem „odškodnění“ ve smyslu zákona č. 172/2002 Sb. nelze považovat zajetí příslušníka německého W. a jeho umístění v zajateckém
táboře na území tehdejšího Sovětského svazu.
Žalobce v opravném prostředku (i v přílohách žádosti) argumentoval tím, že
jako občan Československa v době začátku války byl ještě nezletilý. Tzv.
„Volkslistu“ podepsal jeho otec pod nátlakem a na základě toho byl žalobce
povolán do W. a nasazen ve Francii. V dubnu 1943 žalobce nabyl plnoletosti,
požádal o uvolnění z W. a byl proto „odvelen - odvlečen“ na východní frontu do
tzv. „S.“. Zde byl zajat u Kyjeva a umístěn v zajateckém táboře ve zmíněné době,
přičemž těžce pracoval v D.. V zajateckém táboře se přihlásil do československých
ozbrojených sil, byl do zahraniční armády přijat a účastnil se s ní bojů (podle
potvrzení Vojenského archivu v Trnavě se účastnil mj. bojů o Duklu a byl zde
raněn).
Dále žalobce poukázal na to, že zákon č. 172/2002 Sb. neobsahuje výklad
pojmu „odvlečení“ a tvrdí, že ustanovení §1 tohoto zákona se vztahuje i na něj.
Žalovaná navrhla žalobu zamítnout a v detailním vyjádření se postavila na
stanovisko, že smyslem zákona č. 172/2002 Sb. nebylo poskytnout jednorázové
částky válečným zajatcům německé branné moci, kteří byli na území bývalého SSSR
zajati při bojových operacích nebo v souvislosti s nimi a umístěni v zajateckých
táborech. To dokládala rozsáhlou citací z důvodové zprávy k zákonu.
S tímto stanoviskem žalované se ztotožnil i soud; lze na něj proto odkázat.
Smyslem zákona č. 172/2002 Sb. bylo poskytnout jednorázovou peněžní částku
osobám, na kterých se provinil bývalý československý režim tím, že jim neposkytl
ochranu před zvůlí sovětské moci (kontrarozvědky), která svévolně a v rozporu
s právními předpisy Československa zatýkala a deportovala československé občany
za činnost, ve které byl spatřován rozpor se zájmy Sovětského svazu; nešlo však o
činnost, jejímž předmětem by byly válečné operace německé branné moci v době
II. světové války, resp. bojová činnost německých vojáků. Zpravidla takto byli
odvlečeni bývalí ruští emigranti, kteří získali čs. občanství. Mnozí z nich tu
vystudovali, úspěšně se integrovali do života společnosti a založili tu smíšené
rodiny. Mezi odvlečenými byli ale také lidé, kteří neměli žádný osobní vztah
k Rusku - čs. občané české národnosti. Byli to představitelé různých konzervativně
liberálních proudů československého meziválečného politického života, zejména na
venkově (agrárníci), českoslovenští legionáři, kteří se po 1. sv. válce vraceli přes
Rusko a zasáhli tam do vývoje událostí, bývalí vězni nacistických koncentračních
táborů.
Dovolává-li se žalobce toho, že pojem „odvlečení“ není zákonem blíže
vymezen, lze tomu sice přisvědčit, ale žalobce pro sebe z toho nemůže vytěžit
příznivější rozhodnutí. Ve shodě s žalovanou i soud vykládá pojem „odvlečení“
jako násilné protiprávní přinucení osoby opustit svou vlast nebo určité území.
Žalobce však musel nastoupit službu v německých ozbrojených silách v důsledku
německého vojenského zákonodárství a v důsledku téhož zákonodárství a
působením německé moci byl později převelen (lze připustit, že se tak stalo za trest
pro jeho odpor proti Němcům) do trestného útvaru, operujícího na východní
frontě. Pokud zde ale padl do zajetí sovětského vojska a byl umístěn v zajateckém
táboře (přestože jeho režim mohl být a zřejmě také byl podobný režimu tábora
nucených prací), nelze takovou událost považovat za odvlečení, ale za důsledek
uplatnění předpisů mezinárodního válečného práva.
Proto se Nejvyšší správní soud neztotožnil s názorem, že by žalovaná vyložila
zákon nesprávně a svým rozhodnutím jej porušila. Žalobu proto posoudil jako
nedůvodnou a zamítl ji (§78 odst. 7 soudního řádu správního).
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vyšel soud z toho, že žalobce neměl
ve věci úspěch a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalované podle
obsahu spisu náklady řízení nevzešly a ani je neuplatňovala. Proto soud dále
vyslovil, že žalované se právo na náhradu nákladů nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 29. srpna 2003
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu