ECLI:CZ:NSS:2003:2.A.525.2001
sp. zn. 2 A 525/2001-37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy, v právní věci žalobců O. Š.,
a Ing. V. Š., za zemřelou žadatelku O. Š., proti žalované České správě sociálního
zabezpečení, Praha 5, Křížová 25, v řízení o opravném prostředku (žalobě) proti rozhodnutí
žalované ze dne 7. 11. 2001,
takto:
I. Rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 7. 11. 2001
č. xxx se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále též jen „žalované“)
uvedeným v záhlaví tohoto rozsudku byla žalobkyni O. Š., zemřelé dne xxx 2002, přiznána
jednorázová peněžní částka ve výši 30 000 Kč podle §5 odst. 7 zákona č. 261/2001 Sb.
(o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození,
politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do
vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí
jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a
spojeneckých armád v letech 1939 – 1945) s odůvodněním, že žádost uplatnila z důvodu
věznění (pro politické důvody) svého manžela MUDr. V. Š. a prokázala je v době od 14. 12.
1959 do 5. 12. 1960. Jelikož věznění bylo kratší než 1 rok, ale trvalo alespoň 3 měsíce,
náležela by jejímu manželovi ve smyslu §5 odst. 4 zákona č. 261/2001 Sb. jednorázová
peněžní částka ve výši 60 000 Kč a žadatelce jako vdově po politickém vězni polovina této
částky ve smyslu §5 odst. 7 téhož zákona, tj. 30 000 Kč.
V opravném prostředku žalobkyně namítala, že jí náleží jako vdově po politickém
vězni odškodnění za jeden rok neoprávněného věznění jejího manžela, tj. částka 60 000 Kč.
Uvedla, že MUDr. V. Š. nastoupil výkon trestu odnětí svobody dne 14. 12. 1959, přičemž dne
5. 12 1960 mu byl rozhodnutím soudu trest přerušen do konce výkonu trestu, tedy na 9 dní,
když trest měl skončit 14. 12. 1960 včetně. Poukazovala na zákon o výkonu trestu (§34 oddíl
B) podle něhož se přerušení výkonu trestu až na dobu 15 dnů dává do výkonu trestu.
Žalovaná podala k opravnému prostředku písemné vyjádření, v němž poukázala na
podklady rozhodnutí, zejména na fotokopii sdělení Ústřední služby Sboru nápravné výchovy
ČR z 12. 9. 1991, podle něhož MUDr. Š. vykonal trest odnětí svobody v době od 14. 12. 1959
do 5. 12. 1960. Stejně tak poukázala na fotokopii dalšího potvrzení téhož orgánu z 9. 10.
1991, podle něhož MUDr. Š. ve vazbě nebyl, trest vykonal v době od 14. 12. 1959 do 5. 12.
1960, kdy tohoto dne mu byl trest přerušen do konce výkonu trestu. Žalovaná dále zdůraznila
ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb., podle něhož výše jednorázové peněžní částky
pro politického vězně při věznění delším než 1 rok činí 120 000 Kč, přičemž za každý další
měsíc věznění se tato výše zvyšuje o 1000 Kč a dále na §4 téhož ustanovení, podle něhož
výše jednorázové peněžní částky pro politického vězně při věznění kratším než 1 rok,
trvajícím však alespoň 3 měsíce, činí 60 000 Kč; jednorázová peněžní částka pro vdovu nebo
vdovce po politickém vězni činí vždy její polovinu (odst. 7 téhož ustanovení). K námitce
žalobkyně, že přerušení výkonu trestu, k němuž u jejího manžela došlo od 5. 12. 1960 do
konce výkonu trestu (takže do vykonání trestu v rozsahu 1 roku chybí 9 dní) žalovaná uvedla,
že žalobkyně má zřejmě na mysli ustanovení §346 odst. 2 zákona č. 64/1954 Sb., o trestním
řízení soudním (trestní řád), podle něhož předseda senátu může na žádost odsouzeného pro
naléhavé rodinné důvody anebo na návrh náčelníka vězeňského ústavu nebo prokurátora
odměnou za dobrý pracovní výkon a vzorné chování výkon trestu přerušit nejdéle na 15 dní,
a to i opětovně; tato doba se započítává do trestu. Ze zmíněného ustanovení, podle názoru
žalované, lze dovodit pouze tolik, že o dobu, po kterou byl občanovi výkon trestu přerušen,
mu nelze dobu věznění prodloužit. V žádném případě však z něho nelze vyvodit, že by i tato
doba, tj. doba, kdy občan ve skutečnosti vězněn nebyl, má být započtena i pro účely stanovení
výše jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., neboť z obsahu ustanovení
§5 odst. 2 a 4 tohoto zákona jednoznačně vyplývá, že výše peněžní částky je stanovena
diferencovaně v závislosti na době věznění. Dobou věznění je přitom třeba rozumět dobu, kdy
byl občan zbaven osobní svobody. V případě jiného výkladu by obdobně peněžní částka
náležela občanovi i za dobu sice uloženého, avšak např. v důsledku amnestie nebo
podmíněného propuštění fakticky nevykonaného trestu odnětí svobody. Takový výklad by
podle názoru žalované odporoval účelu zákona i záměru zákonodárce, jímž je přiznat
odškodnění pouze a právě jen za dobu neoprávněného věznění. Žalovaná navrhovala, aby
soud napadené rozhodnutí jako věcně správné a zákonu odpovídající potvrdil.
Vrchní soud v Praze o této věci nerozhodl do 31. 12. 2002 a proto byla daná věc tímto
soudem postoupena Nejvyššímu správnímu soudu podle ustanovení §132 zákona č. 150/2002 Sb. (soudní řád správní – dále jen s. ř. s.), podle něhož, nestanoví-li zákon jinak, věci
správního soudnictví, v nichž nebylo rozhodnuto do dne účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2003)
a v nichž byla dána věcná příslušnost k řízení vrchním soudům, nebo nejvyššímu soudu,
převezme a dokončí Nejvyšší správní soud. Podle ustanovení §129 odst. 2 s. ř. s. postupuje
Nejvyšší správní soud v tomto řízení podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního
s. ř. s. Účinky procesních úkonů v těchto řízeních učiněných zůstávají zachovány a posoudí se
přiměřeně podle tohoto zákona.
Nejvyšší správní soud podle uvedené části zákona v řízení dále postupoval a účastníky
o tom vyrozuměl. Z obsahu sdělení JUDr. O.M., notářky v Náchodě ze dne 26. 6. 2003 ověřil,
že žadatelka – žalobkyně O. Š., nar. xxx 1917, zemřela dne xxx 2002 a jejími dědici ze
zákona jsou syn Ing. V. Š., nar. xxx 1954 a dcera O. Š., nar. xxx 1947. Usnesením Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 7. 2003 č. j. 2 A 525/2001-29, které nabylo právní moci dne 12.
9. 2003, bylo rozhodnuto tak, že v řízení bude pokračováno se synem žalobkyně Ing. V. Š. a
dcerou O. Š., jako s žalobci (§7 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb., §107 odst. 1 o. s. ř. a §64
s. ř. s.).
Oba žalobce soud vyzval, aby označili důkazy k prokázání žalobní námitky a současně
všechny účastníky vyrozuměl o možnosti dokončit řízení rozhodnutím ve věci samé bez toho,
aniž by bylo nařizováno jednání. Žalovaná vyslovila s takovým postupem souhlas a žalobci se
k němu nevyjádřili, z čehož se má za to, že souhlas byl udělen. Žádný z účastníků rovněž
nevznesl námitku podjatosti senátu Nejvyššího správního soudu, který věc podle rozvrhu
práce rozhoduje.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že žaloba
(opravný prostředek) je důvodná.
Podle §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. se zákon dále vztahuje na občany České
republiky, kteří byli vězněni mezi 25. 2. 1948 a 1. 1. 1990 a u kterých bylo rozhodnutí o jejich
věznění zcela nebo částečně zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci,
ve znění pozdějších předpisů, nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti
komunistického režimu a o odporu proti němu (dále jen „politický vězeň“). Podle ustanovení
§4 odst. 1 téhož zákona oprávněná osoba uvedená v §1 odst. 1 a odst. 2 předloží
ověřený opis osvědčení vydaného podle §8 zákona č. 255/1946 Sb., popř. dokladu, které toto
osvědčení nahrazují a nebo tyto skutečnosti osvědčují, nebo ověřený opis potvrzení vydaného
podle §5 zákona č. 34/1946 Sb., jímž se vymezuje pojem československého partyzána,
a další ověřené doklady osvědčující nárok, pokud je k tomu orgán příslušný k vydávání
rozhodnutí vyzve nebo rozhodnutí o úplném či částečnému zrušení rozhodnutí o jejich
věznění. Podle §3 odst. 1 citovaného zákona je politický vězeň oprávněnou osobou mající
nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky.
Podle §5 odst. 2 téhož zákona výše jednorázové peněžní částky pro politického vězně
při věznění delším než jeden rok činí 120 000 Kč. Za každý další měsíc věznění se výše
jednorázové peněžní částky zvyšuje o 1000 Kč. Podle odst. 4 citovaného ustanovení výše
jednorázové peněžní částky pro politického vězně při věznění kratším než 1 rok, trvajícím
však alespoň 3 měsíce, činí 60 000 Kč. Podle §5 odst. 7 téhož zákona činí výše jednorázové
peněžní částky pro vdovu po politickém vězni jednu polovinu.
Z obsahu správního spisu předloženého žalovaným plyne, že původní žalobkyně O. Š.
požádala u Okresní správy sociálního zabezpečení v Náchodě dne 12. 9. 2001 o poskytnutí
jednorázové peněžní částky podle výše již citovaného zákona jako vdova po politickém vězni.
Podle žádosti nárok uplatnila za dobu, která byla již prokázána v rámci řízení o úpravu
důchodu jejího zemřelého manžela MUDr. V. Š., aniž by v žádosti tato doba byla blíže
upřesněna. K žádosti připojila oddací list, podle něhož uzavřela manželství s MUDr. V. Š. dne
xxx 1944, úmrtní list, jímž se ověřuje, že MUDr. V. Š. zemřel dne xxx 2000, fotokopii
sdělení Ústřední služby Sboru nápravné výchovy ČR z 12. 9. 1991 podle něhož vykonal
trest odnětí svobody od 14. 12. 1959 do 5. 12. 1960, fotokopii potvrzení téhož orgánu z 9. 10.
1991 jímž bylo ověřeno, že MUDr. Š. nebyl ve vazbě, trest vykonal v době od 14. 12. 1959 do
5. 12. 1960, kdy tohoto dne mu byl trest přerušen do konce výkonu trestu, který měl skončit
14. 12. 1960. V průběhu řízení o opravném prostředku žalobkyně předložila usnesení
Lidového soudu v Kladně ze dne 29. 11. 1960 sp. zn. Nt 257/60, jímž se odsouzenému V. Š.
povolilo přerušení výkonu trestu podle §346 odst. 2 trestního řádu na dobu 14 dnů – od 5. do
14. 12. 1960 včetně, a to za slušné a ukázněné chování a řádné plnění stanovených úkolů
souvisejících se zařazením jako „táborového lékaře“.
Nesporné mezi účastníky je, že manžel žalobkyně MUDr. V. Š. byl politickým
vězněm ve smyslu zákona č. 261/2001 Sb. neboť byl vězněn v období mezi 25. 2. 1948 a 1. 1.
1990, přičemž rozhodnutí o jeho věznění bylo zcela zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb.
Žalobci jsou tudíž osobami oprávněnými ve smyslu §3 zákona č. 261/2001 Sb. a §7 odst. 2
téhož zákona, které mají nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky nebo její části.
Spornou mezi účastníky zůstává pouze její výše, když žalobci mají za to, že vdově po
MUDr. V. Š., náleží částka 60 000 Kč za dobu jeho věznění v trvání celého 1 roku (12-ti
měsíců), zatímco žalovaná je názoru, že do doby věznění nelze započíst dobu, po kterou byl
jmenovanému výkon trestu přerušen, tj. dobu od 5. do 14. 12. 1960.
Soud se s názorem žalované neztotožňuje. Podle ustanovení §346 odst. 2 zákona
č. 64/1956 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), který byl účinný v době, kdy MUDr. Š.
trest odnětí svobody vykonával, mohl předseda senátu na žádost odsouzeného pro naléhavé
rodinné důvody anebo na návrh náčelníka vězeňského ústavu nebo prokurátora odměnou za
dobrý pracovní výkon a vzorné chování výkon trestu přerušit nejdéle na 15 dní, a to i
opětovně. Tato doba se podle tehdejší úpravy započítávala do výkonu trestu. Podle současné
právní úpravy dané trestním řádem a zejména zákonem o výkonu trestu odnětí svobody, může
být odsouzenému trest odnětí svobody přerušen, a to až na dobu 30-ti dnů. Na rozdíl od
předchozí úpravy rozhoduje o přerušení trestu ředitel věznice. Doba přerušení se počítá do
výkonu trestu.
Z právní úpravy institutu přerušení trestu odnětí svobody vyplývá podle názoru
Nejvyššího správního soudu nejen to, že dobu věznění nelze odsouzenému prodloužit o dobu,
po kterou byl výkon trestu přerušen, ale i to, že tato doba je mu do výkonu trestu odnětí
svobody počítána jako kdyby trest vykonal a z této skutečnosti musí být při posuzování
případných dalších s tím souvisejících nároků vycházeno. Pokud tedy z usnesení Lidového
soudu v Kladně ze dne 29. 11. 1960 sp. zn. Nt 257/60 jednoznačně vyplývá, že odsouzenému
V. Š.se povoluje přerušení výkonu trestu od 5. do 14. 12. 1960, pak je nutno z této skutečnosti
vycházet a těchto 9 dnů odsouzenému do výkonu trestu započíst, aniž by orgán o přiznání
nároku podle zákona č. 261/2001 Sb., rozhodující, mohl zpochybňovat, zda takové opatření
bylo na místě za situace, kdy se jednalo o posledních 9 dnů uloženého trestu odnětí svobody.
Soud jen pro úplnost dodává, že pokud by k přerušení trestu odnětí svobody došlo uprostřed
výkonu trestu, pak by nepochybně doba přerušení také byla do tohoto výkonu započtena.
Nutno uzavřít, že MUDr. V. Š. byl vězněn po dobu celého 1 roku a pokud by se
vydání zákona č. 261/2001 Sb. dožil, náležela by mu částka 120 000 Kč. Vdově po něm –
původní žalobkyni O. Š. – pak náleží ve smyslu ustanovení §5 odst. 7 věty první téhož
zákona jednorázová peněžní částka ve výši poloviny, tj. ve výši 60 000 Kč. Napadeným
rozhodnutím jí byla přiznána částka 30 000 Kč, takže zbývá přiznat dalších 30 000 Kč,
přičemž nutno připomenout, že úmrtím oprávněné O. Š. přešel tento nárok na její dědice Ing.
V. Š. a O. Š. podle §7 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb.
Z uvedených důvodů soud postupoval podle ustanovení §78 odst. 1 a odst. 4 zákona
č. 150/2002 Sb. a napadené rozhodnutí pro nezákonnost zrušil a věc vrátil správnímu orgánu
k dalšímu řízení. V něm bude správní orgán vázán právním názorem vysloveným chora.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s., když
úspěšný žalobci podle obsahu spisu náklady řízení nepožadovali a žalovaná nemá na jejich
náhradu nárok.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. 9. 2003
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu