ECLI:CZ:NSS:2003:2.ADS.37.2003
sp. zn. 2 Ads 37/2003 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce V. S.,
zastoupeného advokátkou JUDr. Marií Piekarzovou se sídlem Šenov, Těšínská 1495, proti
žalované České správě sociálního zabezpečení se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o
kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2003, sp. zn. 21 Cad
6/2003,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Stěžovatel včas podanou kasační stížností brojí proti shora označenému rozsudku
Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí České správy
sociálního zabezpečení (ČSSZ) ze dne 17. 12. 2002, kterým ČSSZ stěžovateli přiznala
starobní důchod ve výši 6568 Kč a od 1. 1. 2003 ve výši 6786 Kč měsíčně.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvod obsažený v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), když tvrdí, že zákon
č. 188/2001 Sb. odporuje čl. 30 Listiny základních práv a svobod, garantujícímu právo na
přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří. Tvrzený rozpor spočívá v tom, že nařízení vlády
č. 557/1990 Sb., o mimořádném poskytování starobního důchodu některým horníkům bylo
prý vydáno proto, že se prováděl útlum uhelného průmyslu a byly jím proto upraveny
podmínky pro přiznání předčasných hornických důchodů. Vydáním zákona č. 155/1995 Sb.,
o důchodovém pojištění pak nastala nerovnost mezi přiznanými hornickými důchody do 31.
12. 1995 a proto se měla tato nerovnost upravit zákonem č. 188/2001 Sb., k čemuž však
nedošlo. Tento zákon navíc prohloubil diskriminaci spočívající v tom, že úprava důchodů
podle nařízení č. 557/1990 Sb. se provede pouze u těch horníků, kterým při výpočtu důchodu
při porovnání procentní výměry důchodů podle zákona č. 155/1995 Sb. vyšla výše důchodů
pod 5100 Kč a podle zákona č. 100/1988 Sb. ve výši 5100 Kč. Pokud se tedy údajně stalo, že
při porovnání zmíněných dvou zákonů někomu podle zákona č. 155/1995 Sb. vyšla procentní
výše důchodů např. 5285 Kč a podle zákona č. 100/1988 Sb. 5100 Kč, již neměl nárok na
úpravu důchodu podle zákona č. 188/2001 Sb. Stěžovatel tvrdí, že ve svém důsledku rozdíl
mezi důchody, upravenými podle zákona č. 188/2001 Sb. a těmi, které takto upraveny být
nemohly, činí 3000 Kč. Uvedené zákonné omezující podmínky proto stěžovatel považuje za
záměrné, účelové a vyvolávající nespravedlnosti. Stěžovatel se proto domnívá, že zákon
č. 188/2001 Sb. zmíněnou diskriminaci hornických důchodů oproti zákonu č. 155/1995 Sb.
ještě prohloubil.
Stěžovatel proto tvrdí, že způsob aplikace zákona č. 188/2001 Sb., provedený
v napadeném rozsudku krajským soudem, představuje mimořádnou tvrdost zákona
a diskriminaci horníků, a navrhuje proto Nejvyššímu správnímu soudu dát podnět Ústavnímu
soudu ke zrušení části tohoto zákona.
Ze všech shora uvedených důvodů stěžov atel navrhuje kasační stížnosti vyhovět
a napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušit.
ČSSZ jako účastník řízení ve svém vyjádření ke kasační stížnosti toliko uvádí, že se
s napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ztotožňuje a že si je vědoma toho, že
zákonem č. 188/2001 Sb. došlo ke zvýhodnění pouze určité skupiny důchodců pobírajících
mimořádný hornický stavební důchod, čehož si byl zákonodárce vědom, nicméně ČSSZ je
povinna právní předpisy jen aplikovat a nikoliv měnit.
Proto ČSSZ navrhuje kasační stížnost zamítnout.
Nejvyšší správní soud především konstatuje, že podle ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s.
je vázán důvody kasační stížnosti. V souzené věci stěžovatel uplatnil kasační důvod obsažený
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy namítá nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, a nikterak nezpochybňuje
provedená skutková zjištění. Proto se Nejvyšší správní soud v dalším koncentroval na
posouzení toho, zda se Krajský soud v Ostravě v daném případě nedopustil nezákonnosti,
když hodnotil předmětné právní otázky.
Z příslušného správního (dávkového) spisu a dále z odůvodnění napadeného rozsudku
Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel dne 26. 7. 2002 uplatnil nárok na mimořádný
hornický starobní důchod, který požadoval od 9. 11. 2002. Protože stěžovatel odpracoval
celkem 6998 dnů v pracovní kategorii horník, přičemž výkon tohoto zaměstnání ukončil dne
14. 7. 1992, vznikl mu nárok na starobní důchod dosažením 50 let věku (§74 zákona
č. 155/1995 Sb.). Protože podle ustanovení §71 zákona č. 155/1995 Sb. má stěžovatel nárok
na tzv. srovnávací výpočet důchodu, což znamená, že po porovnání výše procentní výměry
vyčíslené podle zákona č. 155/1995 Sb. a výše vypočtené podle předpisů platných ke dni
31. 12. 1995 (tzn. zákona č. 100/1988 Sb.) je pojištěnci přiznána vyšší procentní výměra.
V daném případě stěžovateli podle zákona č. 155/1995 Sb. vznikl nárok na částku 5258 Kč
a podle zákona č. 100/1988 Sb. by přiznaná částka činila 5394 Kč, nicméně výše této částky
je podle §4 odst. 1 zákona č. 76/1995 Sb., o zvýšení vyplácených důchodů a důchodů
přiznávaných v roce 1995 omezena na 5100 Kč.
Stěžovatel se však žalobou podanou ke krajskému soudu domáhal postupu podle
zákona č. 188/2001 Sb. a v tomto směru krajský soud konstatoval, že podle tohoto zákona
nebylo možno postupovat, protože stěžovateli byl důchod vypočten ve výši 5258 Kč podle
zákona č. 155/1995 Sb. a výše procentní výměry proto nebyla omezena částkou 5100 Kč.
Nejvyšší správní soud v souzené věci vycházel především ze skutečnosti, že stěžovatel
argumentuje proti způsobu aplikace zákona č. 188/2001 Sb., přičemž část tohoto zákona
považuje za protiústavní. K tomu Nejvyšší správní soud nejprve uvádí, že zákonem
č. 188/2001 Sb. byl novelizován zákon č. 155/1995 Sb. To znamená, že nabytím své účinnosti
(dnem 1. 7. 2001) zákon č. 188/2001 Sb., přestal být samostatnou součástí právního řádu
České republiky, neboť jeho obsah byl vtělen do zákona č. 155/1995 Sb., takže od tohoto
okamžiku již není možno brojit proti – právně neexistujícímu – zákonu č. 188/2001 Sb., nýbrž
je případné napadat toliko novelizovaná ustanovení zákona původního, tedy zákona
č. 155/1995 Sb.
V daném případě proto stěžovatel ve skutečnosti z pochybňuje ústavnost a také
aplikaci ustanovení §76 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb. Podle tohoto ustanovení byla-li výše
starobního důchodu podle odst. 1 věty první přiznaného po 30. 6. 2001 stanovena podle §71
odst. 1 a 4 a procentní výměra tohoto důchodu byla omezena podle §4 odst. 1 věty druhé
zákona č. 76/1995 Sb., zvyšuje se procentní výměra tohoto důchodu ode dne přiznání tohoto
důchodu podle předpisů o zvýšení důchodů, které nabyly účinnosti v období od 1. 1. 1996 do
dne, který předchází dni, od něhož se přiznává tento důchod. Zvýšení podle věty první se
stanoví tak, jako kdyby starobní důchod podle odst. 1 věty první byl přiznán ke dni
31. 12. 1995. Jak však vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu, protože
výše procentní výměry, přiznané stěžovateli, nebyla omezena částkou 5100 Kč, nýbrž byla
stanovena podle zákona č. 155/1995 na 5.258 Kč, nebylo možno citované ustanovení použít.
Podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu tento právní názor krajského soudu je
konformní s uvedenou zákonnou úpravou. Z ustanovení §76 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb.,
totiž skutečně vyplývá, že hypotéza této normy předpokládá současné (kumulativní) splnění
dvou podmínek - stanovení výše mimořádného starobního důchodu některým horníkům
podle §71 odst. 1 a 4 cit. zákona a omezení procentní výměry tohoto důchodu podle §4
odst. 1 zákona č. 76/1995 Sb. Pouze v případě splnění obou podmínek může nastat dispozice
předmětné normy, tedy zvýšení procentní výměry důchodů uvedeným způsobem. Protože
však stěžovatel jednu z podmínek obsažených v hypotéze ustanovení §76 odst. 3 zákona
č. 155/1995 Sb. nesplňoval (což ostatně ani sám nezpochybnil), nebylo možno na jeho případ
aplikovat ani dispozici této právní normy a krajský soud proto dospěl ke správnému právnímu
závěru, že podle tohoto ustanovení nebylo možno postupovat.
Nejvyšší správní soud proto dospívá k závěru, že podstata kasační stížnosti ve
skutečnosti představuje návrh na změnu zákonné úpravy de lege ferenda, o němž však
nepřísluší rozhodovat soustavě soudů, nýbrž moci zákonodárné. K podnětu, aby Nejvyšší
správní soud přerušil řízení o kasační stížnosti a podle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR předložil věc
Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení (zřejmě) §76 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb., je nutno
poznamenat, že názor o protiústavnosti tohoto ustanovené Nejvyšší správní soud nesdílí, a to
především proto, že podle konstantní judikatury Ústavního soudu samotná nerovnost
účastníků právních vztahů ještě nezakládá důvod ke zrušení příslušného právního předpisu,
který tuto nerovnost vyvolává, nýbrž je nutno tuto nerovnost odůvodnit porušením jiného
konkrétního subjektivního veřejného práva. V daném případě však toto konkrétní subjektivní
veřejné právo stěžovatel spatřuje v čl. 30 odst. 1 Listiny, podle něhož o bčané mají právo na
přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele.
Tohoto práva, naplňujícího svojí podstatou tzv. status pozitivus (tj. předpokládá pozitivní
plnění ze strany státu) se však lze domáhat pouze v mezích prováděcích zákonů (čl. 41 Ústavy
ČR). Jestliže tedy v daném případě zákon č. 155/1995 Sb. provádí čl. 30 Listiny, je nutno
konstatovat, že zákonodárce měl právo v tomto zákoně stanovit omezující kritéria
a diferencovat mezi jednotlivými skupinami oprávněných osob, což také učinil, a Nejvyšší
správní soud se nedomnívá, že tak učinil způsobem, který by dosahoval protiústavní intenzity.
Proto Nejvyšší správní soud postup podle citovaného čl. 95 odst. 2 Ústavy nezvolil
a jelikož je toto jeho uvážení pouze v jeho dispozici a stěžovatel v tomto směru mohl učinit
toliko podnět a nikoliv kvalifikovaný návrh, s kterým by se Nejvyšší správní soud musel
procesně vypořádat, nerozhodl o tomto podnětu ani ve výroku tohoto rozsudku.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.), a České správě sociálního zabezpečení právo na náhradu
nákladů řízení nepřísluší (§60 odst. 2 s. ř. s.). Proto soud rozhodl, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. 8. 2003
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu