ECLI:CZ:NSS:2003:2.AZS.15.2003
sp. zn. 2 Azs 15/2003 - 81
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce G. Š
zastoupeného advokátkou JUDr. Marií Brožovou se sídlem Bolzanova 1, 110 00 Praha 1,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, 170 34 Praha 7,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2003,
sp. zn. 46 Az 75/2003,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Ministerstvu vnitra se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce včas podanou kasační stížností brojí proti shora označenému rozsudku
Krajského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva
vnitra ČR ze dne 23. 2. 2002, č. j. OAM-10952/VL-11-04-2001, o neudělení azylu podle
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
Žalobce v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) a tvrdí, že
rozhodnutím Krajského soudu v Praze byl porušen §12 zákona o azylu ve spojení s §32
odst. 1 správního řádu, neboť soud nezjistil řádně skutkový stav, když si nevšiml, že v jednom
z podkladů rozhodnutí účastníka, ve „Zprávě o dodržování lidských práv za rok 2000“ chybí
tři strany o porušování lidských práv jugoslávskou policií, což zakládá porušení obecné
správní zásady zjištění materiální pravdy. Dále namítá, že nebylo přihlédnuto k tomu, že
v žalobcově zemi původu jsou porušována jeho práva, když díky absenci obdoby čl. 15
Listiny základních práv a svobod ČR v ústavním právu Srbska a Černé Hory nemůže být
respektováno jeho pacifistické přesvědčení. Díky absenci takového ustanovení, které by
zaručovalo právo nevykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu se svědomím nebo
náboženským vyznáním, udává žalobce odůvodněný strach z pronásledování vojenskou
policií své vlasti v případě návratu, neboť se dlouhodobě vyhýbá nástupu vojenské služby.
Žalobce také namítá, že jeho vycestování zpět do Srbska a Černé Hory by bylo v rozporu
s překážkou vycestování, neboť v zemi původu by nebylo respektováno jeho rozhodnutí
nevykonávat násilí v rámci vojenské služby, čili by mu hrozilo ponižující zacházení nebo trest
ve smyslu §91 odst. 1 písm. a) zákona o azylu.
Dále žalobce namítá, že mu měl být udělen humanitární azyl podle §14 zákona
o azylu, neboť jeho odjezd z ČR by znamenal opuštění manželky E. Š. a společné dcery S.
Fakt, že rozhodnutí o neudělení humanitárního azylu nebylo soudem nijak přezkoumáváno, je
dle žalobce v rozporu s čl. 4 Ústavy ČR.
Z procesního hlediska žalobce namítá, že nebyl řádně vyslechnut, neboť plně
nepochopil některé otázky při pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu
konaném s ním pracovníky Ministerstva vnitra dne 13. 11. 2001, který se realizoval
se žalobcovým souhlasem v češtině, z čehož následně vyplynula dle jeho tvrzení některá
významová nedorozumění. Obecně pak dle žalobcova tvrzení správní orgán nepřiměřeně hájil
veřejný zájem a vystupoval vrchnostensky.
Žalobce namítá v obecné rovině také porušení čl. 43 Listiny základních práv a svobod,
a to tím, že je v ČR kladně vyřízeno jen zhruba 1% žádostí o azyl, čímž se dle žalobcova
názoru stává ze zákona o azylu pouze mrtvá litera.
Z těchto důvodů žalobce navrhuje zrušit napadený rozsudek Krajského soudu v Praze
a zároveň žádá, aby jeho kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti především odkazuje na obsah
správního spisu a dodává, že teprve v kasační stížnosti žalobce uplatnil námitky proti
způsobu, jakým s ním byl sepsán protokol o pohovoru, přestože ani v odvolacím řízení tyto
námitky vůbec nezmínil. Žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout a nepřiznat jí
odkladný účinek.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu především
zjistil, že řízení o udělení azylu bylo zahájeno dne 10. 11. 2001. Z protokolu o pohovoru
k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu ze dne 13. 11. 2001 vyplývá, že hlavním
důvodem podání žádosti o azyl byla snaha žalobce vyhnout se nástupu vojenské služby
v Srbsku a Černé Hoře, kde se žalobce obával nasazení v bojových akcích v K. či Č. H.. Dále
se tímto způsobem žalobce snažil legalizovat svůj pobyt v ČR, neboť zde měl zákaz pobytu
do roku 2005, což mu také bránilo v podání žádosti o trvalý pobyt z důvodu sloučení rodiny,
aby mohl v ČR zůstat se svou českou manželkou a společnou dcerou.
Žalovaný předmětnou žádost o poskytnutí azylu zamítl svým rozhodnutím ze dne
23. 2. 2002, č. j. OAM-10952/VL-11-04-2001, neboť neshledal, že by byly dány důvody
poskytnutí azylu podle §12 písm. a) a b) zákona o azylu, přičemž vycházel ze „Zprávy
o dodržování lidských práv za rok 2000“ vydané Ministerstvem zahraničí USA a dalších
materiálů týkajících se dodržování lidských práv v Jugoslávii. Žalovaný k tomu také
v rozhodnutí uvedl, že za pronásledování podle zákona o azylu nelze považovat stíhání
za trestný čin, jakým je i dezerce z vojenského útvaru, které se žalobce dopustil v roce 1989.
Navíc se na tyto případy dezerce vztahuje amnestie vyhlášená zákonem srbského parlamentu
v roce 1996. Ostatně kdyby jugoslávské orgány hodlaly žalobce pronásledovat,
pravděpodobně by jej nenechaly legálně vycestovat ze země v srpnu roku 2001. Žalovaný
neshledal po posouzení osobní situace žalobce ani důvody pro poskytnutí humanitárního
azylu podle §14 zákona o azylu a upozornil žalobce, že azyl jako právní institut nemůže být
chápán jako substitut povolení k pobytu, jež by bylo možno udělit za účelem sloučení rodiny.
V daném případě ovšem nebylo možno toto povolení udělit, neboť žalobci byl udělen zákaz
pobytu do 31. 3. 2005 jako sankce za používání falešných jmen při jednání se správními
orgány ČR, čímž žalobce opakovaně porušil ustanovení zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území ČR. Konečně žalovaný neshledal důvodnou ani námitku překážky
vycestování žalobce, neboť mu dle názoru žalovaného v zemi původu nehrozí podle
dostupných informací nelidské či ponižující zacházení nebo trest, ani není splněna žádná
z dalších podmínek daných §91 zákona o azylu.
Proti tomuto zamítavému rozhodnutí podal žalobce dne 3. 4. 2002 žalobu označenou
jako opravný prostředek proti správnímu rozhodnutí, jejíž podání odůvodnil zejména
nepřihlédnutím žalovaného k zájmu nezletilé dcery žalobce a nezjištěním přesného a úplného
stavu věci.
Tento opravný prostředek byl následně posouzen jako žaloba ve smyslu nové úpravy
správního soudnictví účinné od 1. 1. 2003 a jako takový byl zamítnut napadeným rozsudkem
Krajského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 46 Az 75/2003, v němž soud přistoupil
na argumentaci žalovaného a vyslovil také, že soudům nepřísluší přezkoumávat, zda zde byly
humanitární důvody k poskytnutí azylu podle §14 zákona o azylu. Z těchto důvodů
a s přihlédnutím k tomu, že azylovým právem nelze řešit osobní situaci žalobce, do níž se
dostal příjezdem do ČR, kde měl pro svá předchozí porušení zákona vysloven zákaz pobytu,
Krajský soud v Praze žalobu jako nedůvodnou podle §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Praze
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud neshledal na základě námitek žalobce, že by se krajský soud
svým postupem dopustil nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud nenabyl názoru, že by byl nedostatečně zjištěn skutkový stav
ve smyslu §32 odst. 1 správního řádu. Ze spisu vyplývá, že ve fragmentu „Zprávy
o dodržování lidských práv za rok 2000“ nechybí pouze tři strany, jak tvrdí žalobce, nýbrž že
chybí 52 z celkových 53 stran, což je však zcela pochopitelné s ohledem na to, že funkcí této
části správního spisu není poskytnout účastníkům, a v případě následné soudní kontroly také
soudním orgánům, materiálně rozsáhlý přehled o stavu lidských práv ve Svazové republice
Jugoslávie, ale označit těmto osobám a institucím prameny, z nichž správní orgán ve svém
rozhodování vycházel. Žalobcova výtka by tak mohla například směřovat vůči objektivitě
zdrojů, z nichž správní orgán ve svém rozhodování a posuzování stavu lidských práv v dané
zemi vycházel, pokud by měl žalobce důvod domnívat se, že takto uváděné zdroje by mohly
být podjatými; zároveň takováto ukázka založená do správního spisu poskytuje obvykle
dostatečnou představu o celkovém vyznění uváděného dokumentu.
Nedůvodnou je také námitka nerespektování pacifistického přesvědčení žalobce kvůli
chybějící obdobě čl. 15 odst. 3 české Listiny základních práv a svobod, zvlášť když samo toto
právo je spíše součástí nadstandardní ochrany lidských práv dané relativní moderností Listiny
základních práv a svobod, než součástí základních a státem nezcizitelných lidských práv
ve smyslu mezinárodního, či spíše evropského, konsenzu. Nejvyšší správní soud na tomto
místě připomíná, že důvodem poskytnutí azylu podle §12 zákona o azylu je pouze
pronásledování či odůvodněný strach z pronásledování v zemi původu z taxativně
vymezených příčin. Oba tyto důvody poskytnutí azylu musejí mít ovšem oporu ve faktické
situaci v zemi původu, rozhodně nedostačuje pouhá absence zákonné ochrany proti vzniku
takové faktické situace. Není tak dostatečným důvodem pro poskytnutí azylu, pokud
v ústavním právu Srbska a Černé Hory chybí zakotvení práva nevykonávat vojenskou službu,
je-li to v rozporu s přesvědčením občana; důvodem pro poskytnutí azylu by mohlo být pouze
pronásledování či odůvodněný strach z něj jako následek takové absence ústavní ochrany.
Ze spisu ovšem vyplývá, že se žalobci nepodařilo prokázat tento tvrzený odůvodněný strach
z pronásledování, leda by za něj byla pokládána obava z budoucího o stíhání za trestný čin
nenastoupení vojenské služby, což je ovšem trestným činem i v zemi, kde žalobce o azyl nyní
žádá. Nelze tudíž za hrozbu pronásledování považovat hrozbu trestního stíhání za trestný čin,
pokud např. není důvodná obava, že toto trestní stíhání bude vedeno způsobem porušujícím
lidská práva, či že bude vedeno za skutek, který ve skutečnosti trestným činem není.
Tím spíše nelze tuto námitku žalobce chápat jako dostatečnou pro shledání překážky
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu, když toto ustanovení pro svou aplikaci vyžaduje
nikoliv pouze důvodnou obavu z pronásledování, ale objektivně zjistitelné ohrožení života
nebo svobody. Jak bylo uvedeno výše, za takové ohrožení nelze považovat hrozbu trestního
stíhání za trestný čin, když se žalobci nepodařilo prokázat, že by byl dosud jakkoliv stíhán,
nebo že by mu do budoucna hrozilo stíhání vedené způsobem porušujícím lidská práva.
K otázce humanitárního azylu podle ustanovení §14 zákona o azylu je především
nutno uvést, že tento důvod udělení azylu je třeba vnímat jako výjimečný a zároveň
subsidiární a nenárokový. To znamená, že připadá v úvahu pouze tehdy, jestliže není zjištěn
důvod pro udělení azylu podle citovaného §12, a to v případě hodném zvláštního zřetele dle
posouzení správního orgánu. Krajský soud tak postupoval plně v souladu s právem, když se
soustředil zejména na posouzení úplnosti podkladů rozhodnutí, ale samo posouzení, zda byly
dány důvody hodné zvláštního zřetele, ponechal správnímu uvážení žalovaného, s jehož
výsledky se ztotožnil.
V otázce námitek žalobce vůči způsobu vedení pohovoru k důvodům návrhu
na zahájení řízení o udělení azylu Nejvyšší správní soud pouze konstatuje, že nelze krajskému
soudu vyčítat, že se s nimi nevypořádal, když nebyly v dosavadním průběhu řízení žalobcem
vůbec vzneseny a žalobce ani neuvádí, jakým způsobem mohla jím tvrzená nedorozumění
plynoucí z vedení pohovoru s jeho souhlasem v češtině ovlivnit výsledné rozhodnutí
žalovaného.
Přihlížet nelze ani k námitce žalobce směřující k obecně nízkému procentu kladně
vyřízených žádostí o azyl v České republice, neboť tato kritika se vůbec netýká konkrétní
posuzované právní věci a zcela míjí roli Nejvyššího správního soudu, jsouc podnětem spíše
metaprávní či legislativní povahy, stejně jako kritika údajného „vrchnostenského chování“
žalovaného, což je výtka, která je pro svou obecnost a šíři v daném případě soudně
nepřezkoumatelná.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu, se
z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a Ministerstvu vnitra náklady řízení nevznikly. Proto soud
rozhodl, že se Ministerstvu vnitra nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. 10. 2003
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu