ECLI:CZ:NSS:2003:5.A.11.2002
sp. zn. 5 A 11/2002 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Miluše Doškové ve věci žalobce M. M.,
zastoupeného advokátem JUDr. Igorem Krajčíkem se sídlem Horní Lipová 271, 790 63
Lipová lázně 3, proti žalovanému Ministerstvu průmyslu a obchodu se sídlem Na Františku
32, 110 15 Praha 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 12. 2001, č. j.
55925/01/4110,
takto:
I. Žaloba se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhá zrušení shora označeného
rozhodnutí žalovaného Ministerstva průmyslu a obchodu (dále jen „MPO“), kterým MPO
potvrdil rozhodnutí Okresního úřadu Jeseník – živnostenského úřadu ze dne 6. 11. 2001, č. j.
4314/01 ROŽÚ/Spr.114, 119/Da. Okresní úřad Jeseník citovaným rozhodnutím zrušil
živnostenské oprávnění žalobce s předmětem podnikání „Silniční motorová doprava
nákladní“ a živnostenské oprávnění s předmětem podnikání „Opravy karosérií“.
Podstata žalobních námitek spočívá v tvrzení, že prý nelze směšovat dva nezávislé
instituty – získat živnost a udržet si živnost. Žalobce uvádí, že sice byl rozsudkem Okresního
soudu v Jeseníku sp. zn. 2 T 191/2000 uznán vinným a odsouzen pro trestný čin zkrácení
daně, poplatku a podobné povinné platby dle §148 odst. 3 písm. c) trestního zákona k trestu
odnětí svobody v trvání 18 měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu 4 let; nicméně
podstata předmětné trestné činnosti prý spočívala v tom, že žalobce do daňového přiznání
nezahrnul některé příjmy pouze proto, aby získané peníze použil na odstranění škod
způsobených povodní v roce 1997. Žalobce namítá, že podle novely zákona č. 455/1991 Sb.,
o živnostenském podnikání (dále jen „živnostenský zákon“) se odnětí živnosti váže na
nepodmíněný trest odnětí svobody za úmyslný trestný čin nepřesahující jeden rok odnětí
svobody a na nedbalostní trestné činy s nepodmíněným odsouzením. Žalobce se domnívá, že
když byl odsouzen k trestu podmíněnému a soud nevyslovil zákaz činnosti (toliko povinnost
nahradit škodu), je správním rozhodnutím o zrušení živnostenského oprávnění trestán dvakrát
za stejný skutek, což považuje za protiústavní. Žalobce konečně uvádí, že předmětné trestné
činnosti se dopustil již v roce 1998, nicméně od té doby dva a půl roku podnikal bez dalšího
potrestání či obvinění.
Ze všech shora uvedených důvodů navrhuje žalobce napadené rozhodnutí zrušit
a zároveň navrhuje odložit vykonatelnost tohoto rozhodnutí a citovaného rozhodnutí
předcházejícího, a to do 31. 3. 2002.
Žalované MPO ve vyjádření k žalobě především uvádí, že žalobce v důsledku
pravomocného odsouzení za trestný čin ztratil jednu ze všeobecných podmínek provozování
živnosti – bezúhonnost [§6 odst. 1 písm. c) živnostenského zákona]. MPO tvrdí, že trestný
čin žalobce je nutno kvalifikovat jako úmyslný trestný čin, jehož skutková podstata souvisí
s podnikáním, přičemž příčinnou souvislost spatřuje v tom, že trestného činu se žalobce
dopustil jako fyzická osoba podnikající v režimu živnostenského zákona tím, že za zdaňovací
období let 1996 - 1998 nepřiznal při podání daňových přiznání příjmy ze 4 prodejů vozidel,
nebo je zahrnul v nižší výši, takže zkrátil daň z přidané hodnoty o 222 632,70 Kč a daň
z příjmů fyzických osob o 106678 Kč. Jelikož řádné placení daní patří k základním
povinnostem podnikatelů, je prý souvislost skutkové podstaty předmětného trestného činu
s podnikáním nepochybná. Žalobní námitky jsou údajně stejné jako námitky uplatněné
v předchozím řízení a MPO upozorňuje na ustanovení §6 odst. 2 písm. b) živnostenského
zákona a konstatuje, že napadené rozhodnutí nesměřuje k zákazu činnosti žalobce, nýbrž
k omezení jeho podnikání.
Proto MPO považuje žalobu za neopodstatněnou.
Protože věc nebyla Vrchním soudem v Praze skončena do 31. 12. 2002, byla dle
ustanovení §132 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“), postoupena
Nejvyššímu správnímu soudu k dokončení řízení podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu
prvního soudního řádu správního – tedy v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního
orgánu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalované MPO v mezích
žalobních bodů (§75 odst. 2 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
V souzené věci z předloženého správního spisu vyplývá, že Okresní úřad Jeseník –
živnostenský úřad rozhodnutím ze dne 6. 11. 2001, č. j. 4314/01 ROŽÚ/Spr.114, 119/Da,
zrušil shora označená živnostenská oprávnění žalobce, a to z toho důvodu, že žalobce byl
citovaným pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku shledán vinným
ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, a proto na něj
nebylo možno nahlížet jako na osobu bezúhonnou. Správní orgán I. stupně proto aplikoval
ustanovení §6 odst. 2 písm. b) živnostenského zákona a vycházel z toho, že zákon stanoví
souvislost skutkové podstaty trestného činu s podnikáním obecně, nikoliv pouze s konkrétním
předmětem podnikání. Protože okresní úřad dospěl k závěru, že v daném případě tato
souvislost byla dána, rozhodl shora uvedeným způsobem a jeho rozhodnutí napadeným
rozhodnutím potvrdilo žalované MPO, když především uvedlo, že řádné placení daní patří
k základním povinnostem podnikatelů a že se nelze ztotožnit ani s tvrzením žalobce o dvojím
potrestání, když zrušení živnostenského oprávnění není trestem, nýbrž toliko projevem
nesouhlasu státu s podnikáním žalobce z důvodu ztráty jeho bezúhonnosti.
Při posuzování důvodnosti podané žaloby vycházel Nejvyšší správní soud především
z dikce ustanovení §6 odst. 1 písm. c) živnostenského zákona, podle něhož mezi všeobecné
podmínky provozování živnosti fyzickými osobami patří rovněž bezúhonnost, pokud tento
zákon nestanoví jinak. Nejvyšší správní soud v této souvislosti – v obecné rovině - konstatuje,
že pojem „bezúhonnosti“ je v právním řádu České republiky obsažen v řadě právních
předpisů a jeho interpretace proto musí být konformní s účelem, sledovaným těmito právními
předpisy (k tomu blíže viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 366/98, in: Sbírka
nálezů a usnesení, sv. 14, str. 99 a násl.). Legální vymezení bezúhonné osoby relevantní pro
daný případ obsahuje odst. 2 citovaného ustanovení, který stanoví, že za bezúhonného se pro
účely tohoto zákona nepovažuje ten, kdo byl pravomocně odsouzen (a) pro trestný čin
spáchaný úmyslně k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání alespoň jednoho roku; (b)
pro trestný čin spáchaný úmyslně, jehož skutková podstata souvisí s podnikáním a na který se
nevztahuje písmeno a); nebo (c) pro trestný čin spáchaný z nedbalosti, jehož skutková
podstata souvisí s předmětem podnikání.
V souzené věci bylo zjištěno (viz rekapitulační část tohoto rozsudku), že žalobce byl
pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu dle ustanovení §148 odst. 3
písm. c) trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, podmíněně odloženému
na zkušební dobu 4 let. Je tedy zřejmé, že v daném případě byla naplněna formální podmínka
aplikace ustanovení §6 odst. 2 písm. b) živnostenského zákona (existence pravomocného
rozsudku odsuzujícího žalobce za spáchání úmyslného trestného činu) a že proto úkolem
správních orgánů bylo především posoudit, zda případ žalobce spadá pod kautelu citovaného
ustanovení též ve smyslu materiálním, tj. zjistit, zda podstata předmětného trestného činu
souvisela s podnikatelskou činností žalobce.
Ani v tomto směru však Nejvyšší správní soud neshledal v napadeném rozhodnutí
MPO ani v rozhodnutí jemu předcházejícím protizákonné pochybení. Nejvyšší správní soud
se totiž ztotožňuje s právním názorem správních orgánů v tom smyslu, že řádné placení daní
patří k základním povinnostem podnikatelů, přičemž v souzené věci je bezprostřední vztah
mezi trestnou činností žalobce a jeho podnikáním dán zejména tím, že do daňových přiznání
nezahrnul některé příjmy, dosažené právě v souvislosti s výkonem své podnikatelské činnosti.
Přestože tedy Nejvyšší správní soud zcela nesdílí názor správního orgánu I. stupně (obsažený
v odůvodnění citovaného rozhodnutí), dle něhož z ustanovení §6 odst. 2 písm. b)
živnostenského zákona vyplývá souvislost skutkové podstaty trestného činu s podnikáním
obecně a nikoliv pouze s konkrétním předmětem podnikání, je zřejmé, že v této konkrétní
věci byla souvislost mezi podnikatelskou činností žalobce a spáchaným trestným činem
prokázána dostatečně konkrétně, že v rozhodnutích správních orgánů nelze spatřovat znaky
libovůle a že proto správní orgány citovaná ustanovení aplikovaly správně.
Žalobce se mýlí v tom, když – v případě podmínky bezúhonnosti - nesprávně odlišuje
podmínku nutnou pro získání živnosti od podmínky nezbytné pro její udržení, což by ve svém
důsledku mohlo vést k výkladu, že podmínka bezúhonnosti musí být splněna pouze
v okamžiku získání živnosti, nikoliv však již při jejím dalším provozování. Tento způsob
interpretace podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu nemůže obstát, a to ani
gramatickou, systematickou či teleologickou metodou výkladu. Je totiž zřejmé, že splnění
podmínky bezúhonnosti ve shora uvedeném smyslu je nutno splňovat po celou dobu trvání
živnosti, nikoliv pouze v jejím začátku. Proto také živnostenský zákon bezúhonnost zařazuje
mezi všeobecné podmínky provozování živnosti, nikoliv mezi podmínky nutné toliko pro
její získání (gramatický výklad). Rovněž ze systematického začlenění ustanovení §6 do části
první zákona „Všeobecná ustanovení“ je zřejmý úmysl zákonodárce vymezit bezúhonnost
jako podmínku provozování a nikoliv toliko jako podmínku získání živnosti. Konečně
z teleologického hlediska, které se ptá po účelu předmětné právní normy, je v daném případě
nutné chápat splnění podmínky bezúhonnosti vzhledem ke sledovanému účelu, kterým je
nesporně zájem společnosti a státu na tom, aby konkrétní živnost vykonávaly osoby, u nichž
lze spravedlivě očekávat seriózní a odpovědný přístup k této činnosti. Podmínku bezúhonnosti
je tak nutno chápat jako určitý ochranný prostředek, kterým se stát brání proti živnostenskému
podnikání těch osob, u nichž se lze důvodně obávat, že touto svojí činností budou poškozovat
zájmy jedinců i společnosti. Rovněž z tohoto hlediska je proto nedůvodná i námitka žalobce
o údajném dvojím postihu za jeho protiprávní chování.
Ze všech shora uvedených důvodů proto dospívá Nejvyšší správní soud k závěru, že
žalované MPO rozhodlo na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a jeho rozhodnutí
odpovídá zákonu. Proto Nejvyšší správní soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (§78 odst. 7
s. ř. s.).
S ohledem na časový okamžik, ke kterému Nejvyšší správní soud převzal
k projednání a rozhodnutí tuto věc, samostatně nerozhodl o návrhu na odklad vykonatelnosti
napadeného rozhodnutí, neboť by to bylo zjevně neúčelné.
Žalobce, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému MPO náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. 8. 2003
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu