ECLI:CZ:NSS:2003:5.A.27.2000
č. j. 5A 27/2000 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Součkové
a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Antonína Koukala v právní věci žalobců a) B. P., b) J.
P. a c) O. P. proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Praha 7, pošt. schr. 21/P, o žalobě
zemřelého P. P. proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 1. 2000, č. j. EKO-17-77/10-99,
takto:
Žalobci se namísto zemřelého P. P. stávají jeho dědici a to pozůstalá manželka B. P. a
pozůstalí synové J. P. a O. P.
Žaloba se zamítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Bývalý policista P. P. si podal u Vrchního soudu v Praze žalobu, kterou se domáhal zrušení
v záhlaví uvedeného rozhodnutí náměstkyně ministra vnitra Ing. A. Š., kterým bylo zamítnuto
jeho odvolání a částečně změněno (a v nezměněné části potvrzeno) rozhodnutí ředitele
odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ze dne 25. 6. 1999, č. j. OSZ-120375-13/99
o zániku nároku na příspěvek za službu. Vzhledem k tomu, že žalobce v průběhu řízení
zemřel – dle úmrtního listu vystaveného dne 21. 9. 2001 Úřadem městské části Praha-Horní
Počernice, zjistil soud okruh jeho dědiců a poté je vyzval k vyjádření, zda chtějí namísto
žalobce pokračovat v soudním sporu. Protože pozůstalí po žalobci projevili vůli ve sporu dále
pokračovat, rozhodl soud podle ustanovení §107 odst. 1 a 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením
§64 s. ř. s. o tom, že se dědici žalobce stávají jeho procesními nástupci v tomto řízení.
K pokračování řízení namísto žalobce jsou dědici legitimováni podle ustanovení §260 odst. 2
zák. práce ve spojení s ustanovením §155 zákona č. 186/1992 Sb. (dále též „zákon o
služebním poměru policistů“), neboť peněžité nároky zemřelého policisty přecházejí na jeho
dědice. Žalobce byl při podání žaloby zastoupen advokátem, dědici však nechtěli s
advokátem uzavřít dohodu o plné moci a prohlásili, že nebudou zastupováni. Protože se
do 31. 12. 2002 jednalo opravný prostředek podle ustanovení §250l a násl. o. s. ř. kde nebylo
zastoupení advokátem povinné a od 1.1.2003 není v řízení o žalobě podle nové právní úpravy
též zastoupení advokátem povinné, žalobci nejsou zastoupeni.
Protože Vrchní soud v Praze věc neskončil do 31.12.2002, postoupil ji v měsíci lednu 2003
v souladu s novou právní úpravou správního soudnictví (zákon č. 150/2002 Sb., dále jen „s. ř.
s.“) podle §132 s. ř. s. k převzetí a dokončení Nejvyššímu správnímu soudu. Nejvyšší správní
soud pak podle ustanovení §129 odst. 2 s.ř.s. věc dokončí jako soud prvního stupně podle
ustanovení o správní žalobě, t.j. podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s.
Žalobce v žalobě poukázal na to, že mu na základě napadeného rozhodnutí s účinností od
1. 4. 1995 byla zastavena výplata příspěvku za službu s poukazem na to, že mu z doby služby
byla vyloučena doba v celkové délce 20 roků 2 měsíce a 22 dnů, kdy vykonával službu v I.
Správě FMV (SNB), která příslušela k StB. Toto rozhodnutí považoval žalobce za
diskriminační, neboť je v rozporu s čl. 28 Listiny základních práv a svobod zakotvující právo
na spravedlivou odměnu za vykonanou práci, je jím porušeno i základní lidské právo žalobce
na ochranu majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k evropské Úmluvě o ochraně
lidských práv a základních svobod. Je též retroaktivní, neboť zastavuje výplatu příspěvku ode
dne 1.4.1995, nikoliv od data vydání nového rozhodnutí, t.j. od 25. 6. 1999. Žalobce dále
polemizuje s názorem žalovaného ohledně závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu a uvádí, že
skutečnost, že pracoval ve složce StB byla stanovena až rozkazem ministra vnitra ze dne 9. 3.
1995 č. 21/1995, který byl publikován ve Věstníku MV ČR až tři a půl roku poté, co žalobce
skončil služební poměr u federální policie. Žalobce dále uvedl, že žádné doklady svědčící
o tom, že pracuje pro StB nepodepsal. Poukázal též na to, že žalovaný pochybil když
v rozporu s procesními předpisy ve výroku napadeného rozhodnutí měnil text odůvodnění
prvostupňového rozhodnutí. Závěrem poukázal na to, že podle jeho mínění se žalovaný
nevypořádal s výhradami soudy, které vedly k soudnímu zrušení původního rozhodnutí
žalovaného.
Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě zopakoval skutečnosti uvedené v žalobou
napadeném rozhodnutí a podtrhl, že v StB žalobce pracoval pod krycím jménem, kterým též
podepisoval dokumenty a i kádrové rozkazy nadřízených byly podepsány krycími jmény.
Ze správních spisů žalovaného, které si soud od žalovaného vyžádal, vyplynulo:
Rozhodnutím ze dne 25. 6. 199, č. j. OZS-120375-13/99 rozhodl ředitel Orgánu sociálního
zabezpečení Ministerstva vnitra, že žalobci nenáleží od 1. dubna 1995 příspěvek za službu.
Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že podle ustanovení §157c zákona o služebním
poměru policistů a §153 odst. 2 písm. a) tohoto zákona je ze zápočtu vyloučena doba
v rozhodnutí podrobně uvedená v celkové délce 20 roků 2 měsíce a 22 dnů. Jako důvod
vyloučení uvedené doby žalovaný uvádí, že žalobce pracoval v I. Správě FMV (SNB), která
vzhledem k tomu, že zabezpečovala operativní rozvědnou činnost, byla podle rozkazu
náčelníka této správy č. 29/1974 a podle organizačního řádu součástí StB. Podle čl. 28
smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou má být tato sociální dávka po
rozdělení federace považována za dávku podle právních předpisů České republiky.
Proti tomuto rozhodnutí žalobce podal odvolání, ve kterém podrobně rozvedl skutečnosti
proč podle jeho názoru se na něj nemá hledět jako na pracovníka kontrarozvědky a příslušníka
StB a dospěl k závěru, že Vrchní soud v Praze v rozsudku, kterým zrušil původní rozhodnutí
o odejmutí příspěvku za službu, dospěl k závěru, že náplň práce žalobce nebyla výzvědná.
Pokud nebude vyhověno jeho odvolání, uvedl, že se bude muset opětovně s žalobou obrátit na
soud.
Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí změnil výrok prvostupňového rozhodnutí tak,
že jej formulačně upravil z formulace „nenáleží příspěvek za službu“ na „zastavuje se výplata
příspěvku za službu“. Dále ve výroku změnil i některé části odůvodnění a „ve zbývajícím“
napadené rozhodnutí potvrdil. V podrobném odůvodnění se žalovaný vypořádal s námitkami
žalobce ohledně vyloučení konkrétních dob a reagoval na předchozí rozsudek Vrchního soudu
v Praze, který vyslovil názor, že musí být prokázána konkrétní činnost na úseku
s kontrarozvědným a rozvědným zařazením tak, aby vyloučené doby bylo možno přezkoumat.
Reakcí na uvedený rozsudek je podrobné vylíčení činností žalobce ve vyloučených dobách
s uvedením akcí, na kterých se podílel včetně uvedení dokladů, ze kterých tyto skutečnosti
vyplývají. V případě žalobce došlo ke skončení služebního poměru dne 31.12.1992, kdy mu
bylo pro nárok na příspěvek započteno 27 roků a 24 dnů konání služby. Po vyloučení dob
v celkové délce 20 let 2 měsíce a 22 dnů zbylo žalobci pouze 6 započítatelných roků, podle
ustanovení §157c zákona o služebním poměru policistů byla v souladu s ustanovením Čl. I
bodu 2 zák. č. 33/1995 Sb., který novelizoval zákon o služebním poměru policistů od
1.4.1995 zastavena výplata příspěvku (§153 zákona o služebním poměru policistů). Žalovaný
v podrobné argumentaci dále vyvrátil tvrzení žalobce o tom, že smlouva mezi ČR a SR
v souvislosti se zánikem federace se na jeho případ nevztahuje a dovodil, že nárok žalobce na
příspěvek za službu musí být posuzován podle zákona č. 334/1991 Sb., neboť jako příslušník
federálního policejního sboru skončil služební poměr podle tohoto zákona a tato dávku se
podle shora uvedeného stala na základě smlouvy dávkou podle právních předpisů České
republiky (žalobce po zániku federace bydlel na jejím území).
Ze spisu Vrchního soudu v Praze vyplývá, že rozsudkem ze dne 18. prosince 1998, č.j. 7A
9/96-29 byla zrušena původní rozhodnutí obou stupňů proto, že neobsahovala podrobný výčet
činností, které žalobce vykonával v dobách, které byly posléze vyloučeny, další pochybení
žalovaného spatřoval soud v tom, že žalovaný zastavení výplaty příspěvku žalobci odůvodnil
zákonem o služebním poměru policistů, který se na žalobce nemohl vztahovat přímo, neboť
nikdy nebyl policistou Policie České republiky.
Žaloba není důvodná.
V dané věci došlo k následnému vyloučení dob z doby rozhodné pro výpočet příspěvku za
službu a toto vyloučení s následným zastavením výplaty příspěvku za službu považoval
žalobce za nezákonné.
Pokud jde o žalobcem namítanou retroaktivitu uvedeného postupu a údajné nezávaznosti
nálezu Ústavního soudu, těmito námitkami žalobce se již podrobně zabýval Vrchní soud
v Praze ve shora uvedeném rozsudku a dospěl ke správnému závěru, že Ústavní soud nálezem
publikovaným pod č. 107/1996 Sb. týkajícímu se návrhu skupiny poslanců na zrušení zákona
č. 33/1995 Sb. a č. 34/1995 Sb. bylo závazně rozhodnuto, že zákony nejsou diskriminační ani
retroaktivní, proto se soud touto otázkou již opětovně nezabýval a odkazuje na odůvodnění
uvedeného nálezu a rozsudku Vrchního soudu.
Pokud jde o jednotlivé vyloučené doby a činnosti, které v nich žalobce vykonával, tyto
jsou podrobně popsány v žalobou napadeném rozhodnutí a podle názoru soudu jsou
dostatečným zdůvodněním a konkretizací, kterou požadoval shora uvedený rozsudek
Vrchního soudu v Praze. Soud proto na toto podrobné odůvodnění v celém rozsahu odkazuje
a poznamenává, že žalobce kromě obecných námitek v žalobě nepolemizoval s konkretizací
činností, které ve vyloučených dobách vykonával, jen uváděl, že pracoval jako šifrant a
neměl vliv na obsah zpráv. Z podrobného vylíčení činností žalobce vyplývá, že vykonával i
další činnosti, všechny činnosti jsou podle názoru soudu činnostmi, které žalovaný správně
podřadil pod činnosti s rozvědnou a kontrarozvědnou činností. Žalovaný také vyvrátil tvrzení
žalobce, že nepodepsal žádné dokumenty, že kterých by vyplývalo, že pracoval pro StB když
doložil, že žalobce vlastnoručně podepsal dne 29. 7. 1975 záznam o seznámení s náplní
činnosti a s povinnostmi vyplývající z funkčních zařazení u útvaru Správy Státní bezpečnosti
P. v rozsahu problematiky „Církve a sekty“, dále poukázal na jeho vlastnoruční podpisy ze
dne 1. 11. 1978 o seznámení s problematikou funkčního zařazení u útvaru I. Správy
Federálního ministerstva vnitra, které provedl pověřený příslušník I.správy FMV, dále na
žalobcovy podpisy ze dne 7.5.1975 na žádosti o přeložení ke složkám StB, ze dne 22. 11.
1976 a 19. 5. 1977 na komplexním hodnocení příslušníka Správy StB P., ze dne 15. 9. 1978
na žádosti o přeložení ze Správy StB P. k I. Správě FMV a podpisy ze dne 23. 5. 1979, dne
14. 6. 1982 a dne 22. 6. 1987 na komplexních hodnoceních I. Správy FMV. Písemnosti
s podpisy žalobce dosvědčující jeho působení ve shora uvedených složkách tedy existují.
Pokud se v této souvislosti žalobce v žalobě odvolával na obsah svého odvolání proti
prvostupňovému rozhodnutí žalovaného, nutno poznamenat, že podle ustálené judikatury je
třeba, aby žalobce uvedl své žalobní námitky výslovně v žalobě, soud se nemůže spokojit
s odkazem na podání účastníka, které učinil ve správním řízení (srov. ustanovení §71 odst. 1
s. ř. s.).
Žalobce žalovanému správně vytkl, že výrokem napadeného rozsudku neměl měnit text
odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, neboť změna rozhodnutí, která se vyjadřuje ve
výroku odvolacího rozhodnutí se má týkat pouze výroku prvostupňového rozhodnutí.
Případná změna odůvodnění se vyjadřuje přímo v textu odvolacího rozhodnutí. Jedná se sice
o procesní pochybení žalovaného, toto pochybení však nemá vliv na správnost žalobou
napadeného rozhodnutí, proto z toho důvodu nemůže dojít ke zrušení tohoto rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal žalobou napadené rozhodnutí jako
správné, žalobu jako nedůvodnou podle ustanovení §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Soud rozhodl
ve věci samé rozsudkem bez jednání, neboť účastníci s tímto postupem soudu vyslovili
souhlas podle ustanovení §51 odst. 1 s. ř. s.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s., neboť neúspěšným
žalobcům náhrada nákladů řízení nenáleží a podle §60 odst. 2 s. ř. s., protože žalovanému též
tato náhrada nenáleží, neboť se jedná o věc uvedenou v tomto ustanovení, kdy zákon
správnímu orgánu náhradu nepřiznává, proto si každý z účastníků musí hradit náklady ze
svých prostředků.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředku přípustné.
V Brně dne 28. 5. 2003
JUDr. Marie Součková, v. r.
předsedkyně senát