ECLI:CZ:NSS:2003:5.A.518.2002
sp. zn. 5 A 518/2002 – 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Antonína Koukala v právní věci
žalobkyně M. M, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová
25, 225 08 Praha 5, v řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí žalovaného orgánu ze
dne 7. 2. 2002,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Účastníkům se nepři znává náhrada nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále jen „žalované“) ze dne
7. 2. 2002, byla zamítnuta žádost žalobkyně o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle
zákona č. 261/2001 Sb. s odůvodněním, že zákon se vztahuje na vdovy a vdovce po
politických vězních uvedených v ustanovení §2 odst. 1 téhož zákona, pokud jsou občany
České republiky a pokud jejich manželství trvalo po celou dobu věznění či vzniklo během
jejich věznění a jejichž manžel kdykoliv později zemřel. Splnění naposledy uvedené
podmínky však žalobkyně neprokázala, neboť podle poskytnutých údajů doba věznění jejího
zemřelého manžela O. M., narozeného …..1926, skončila dne 24. 5. 1951, tedy dříve než dne
…..1952, kdy s ním žadatelka uzavřela manželství.
Ve včas podaném opravném prostředku žalobkyně připomíná, že v průběhu věznění
jejího manžela bylo nemožné uzavřít sňatek, neboť se jednalo o politického vězně.
Po propuštění z vězení měl manžel vážné zdravotní problémy, a proto k uzavření manželství
došlo až po jejich odléčení. Dodává, že nedokáže posoudit, jaký je rozdíl mezi vdovou
po politickém vězni, která uzavře nové manželství a ženou, která se provdala za politického
vězně po jeho propuštění z vězení a která později ovdověla. Domnívá se, že jestliže zemřelý
manžel byl politickým vězněm a po svém propuštění vstoupil do stavu manželského
s žadatelkou a ona později ovdověla, je vdovou po politickém vězni zrovna tak, jako vdova
po politickém vězni, která uzavře nové manželství. Dovozovala splněním podmínek nároku
na poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. a žádala Vrchní soud
v Praze o přezkoumání napadeného rozhodnutí žalované a o rozhodnutí, které by bylo
v souladu se zákonem.
Žalovaná podala dne 6. 5. 2002 písemné vyjádření k opravnému prostředku, v němž
znovu připomněla, že žadatelka o poskytnutí jednorázové peněžní částky uzavřela manželství
s panem O. M., který nepochybně byl politickým vězněm, až po jeho propuštění z výkonu
trestu odnětí svobody a není tudíž osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §3 odst. 1
zákona č. 261/2001 Sb. na poskytnutí jednorázové peněžní částky podle uvedeného zákona.
Ten totiž u nároku vdov a vdovců předpokládá v ustanovení §2 odst. 2, že jejich manželství
trvalo po celou dobu věznění, či vzniklo během jejich věznění a jejich manžel kdykoliv
později zemřel. O takový případ se však u žalobkyně nejednalo a žalovaná proto navrhla, aby
vrchní soud napadené rozhodnutí potvrdil.
V daném případě jde o věc, která na Nejvyšší správní soud přešla podle ustanovení
§132 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), z Vrchního soudu
v Praze. Nejvyšší správní soud ve věcech neskončených vrchními soudy dokončí řízení
zahájená před těmito soudy. Podle ustanovení §130 s. ř. s. se neskončená řízení podle části
páté hlavy druhé občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) účinného přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona dokončí podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s.
(jako řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu).
Nejvyšší správní soud podle uvedené části zákona v řízení dále postupoval a účastníky
o tom vyrozuměl; ti výslovně udělili souhlas k tomu, aby ve věci bylo rozhodnuto bez
nařízení jednání. Neměli výhrady ani ke složení senátu Nejvyššího správního soudu, který
o jejich věci rozhoduje.
Soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení předcházející jeho vydání
a dospěl k závěru, že opravnému prostředku (žalobě) nelze vyhovět.
Zákon č. 261/2001 Sb. (o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům
národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských
důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb.,
o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád
a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945) se podle ustanovení §2 odst. 1 vztahuje též
na občany České republiky, kteří byli vězněni mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990
a u kterých bylo rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo částečně zrušeno podle zákona
č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci ve znění pozdějších předpisů, nebo podle zákona
č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu (dále jen
„politický vězeň“). Podle druhého odstavce téhož ustanovení se zákon rovněž vztahuje
na vdovy a vdovce po osobách uvedených v odstavci 1, pokud jsou občany České republiky,
jejichž manželství trvalo po celou dobu věznění, či vzniklo během jejich věznění a jejich
manžel kdykoliv později zemřel; stejně tak se zákon vztahuje na vdovy a vdovce, pokud jsou
občany České republiky, kteří uzavřeli nové manželství. Podle ustanovení §3 odst. 1 téhož
zákona je účastník národního boje za osvobození, jejich vdovy nebo vdovci a děti podle
ustanovení §1 odst. 2 anebo politický vězeň a jejich vdovy a vdovci podle ustanovení §2
odst. 2 oprávněnou osobou (dále jen „oprávněná osoba“), která má nárok na poskytnutí
jednorázové peněžní částky. Ta činí pro politického vězně při věznění delším než 1 rok částku
120 000 Kč, přičemž za každý další měsíc věznění se výše jednorázové peněžní částky
zvyšuje o 1000 Kč. Při věznění kratším než 1 rok, trvajícím však alespoň 3 měsíce, činí
60 000 Kč. Výše jednorázové peněžní částky pro vdovu nebo vdovce po politickém vězni činí
vždy její polovinu (ustanovení §5 odst. 2, odst. 4 a odst. 7 zákona č. 261/2001 Sb.).
Jak vyplývá ze skutkových zjištění, ze kterých vycházel správní orgán v napadeném
rozhodnutí a která ani žalobkyně nezpochybňuje, je žalobkyně občankou České republiky,
která je vdovou po panu O. M., narozenému dne … 1926, zemřelému dne …. 1990, který,
jak bylo prokázáno již v rámci řízení o úpravu důchodu podle zákona o soudní
rehabilitaci, byl ve výkonu vazby v době od 19. 5. 1950 do 22. 9. 1950 a ve výkonu trestu
odnětí svobody v době od 22. 9. 1950 do 24. 5. 1951, přičemž rozhodnutí o jeho věznění bylo
zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Manželství s politickým vězněm
O. M. uzavřela žalobkyně podle předloženého oddacího listu dne ….. 1952 před Místním
národním výborem v K. Z uvedeného je patrno, že žalobkyně zákonem předepsaným
způsobem doložila, že je vdovou po politickém vězni, přesto jí však nárok na poskytnutí
jednorázové peněžní částky nevznikl. Zákon totiž jako jednu z nezbytných podmínek
předpokládá, že manželství vdovy s politickým vězněm trvalo po celou dobu jeho věznění, či
vzniklo během věznění a jejich manžel kdykoliv později zemřel. Tuto skutečnost žalobkyně
neprokázala, ostatně ji ani netvrdí, když je nepochybné, že její manželství s O. M. bylo
uzavřeno až v roce 1952. Zákon nečinní z tohoto vymezení žádné výjimky a odškodnění
vdovám poskytuje jen v případech, kdy je uzavřením sňatku bezpečně prokázáno, že utrpení
svého manžela s ním v době věznění sdílely.
Soud nezpochybňuje tímto nespornou odvahu a statečnost pana O. M., kterou jako
politický vězeň prokázal a nemá ani důvodu nevěřit žalobkyni, že s ním v době jeho věznění
prožívané útrapy sdílela. Nicméně striktní vymezení podmínek nároku zákonem, bez toho,
aniž by bylo do zákona zakotveno jakékoliv zmírňovací právo (odstranění tvrdosti zákona),
neumožňuje ani soudu v rámci jeho rozhodovací pravomoci přiznat žalobkyni nárok na
odškodnění, pokud splnění podmínek nároku neprokázala. Soudu v žádném případě nepřísluší
vůli zákonodárce podle své úvahy měnit, doplňovat či nahrazovat, neboť je zákonem
vázán.
Ze všech výše uvedených důvodů soudu nezbylo než žalobu podle ustanovení §78
odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítnout, když postup správního orgánu neshledal v daném
případě nezákonným.
Nad rámec potřebného odůvodnění pokládá soud za potřebné k některým
skutečnostem navrhovatelkou uváděným připomenout, že zákon č. 261/2001 Sb.
se nevztahuje na děti po politických vězních.
Výrok o náhradě nákladů řízení je výrazem skutečnosti, že žalobkyně neměla v řízení
úspěch a úspěšný žalovaný správní orgán náhradu nákladů řízení nepožadoval (ostatně podle
obsahu spisu žádnému z účastníků náklady řízení nevznikly) dle ustanovení §60 odst. 1
s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. května 2003
JUDr. Dagmar N y g r í n o v á
předsedkyně senátu