ECLI:CZ:NSS:2003:5.A.534.2002
sp. zn. 5 A 534/2002 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Václava Novotného, v právní věci
žalobce J. G., zast. JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem AK se sídlem Praha 9, Bryksova
939/37, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, Praha 5, Křížová 25, o žalobě
žalobce proti rozhodnutí žalované ze dne 14. 5. 2002, č. 520 921 077/B,
takto:
I. Rozhodnutí žalované ze dne 14. 5. 2002, č. xxx se ve výroku II. zamítajícím žádost
žalobce o poskytnutí jednorázové peněžní částky za dobu od 15. 10. 1979 do
30. 10. 1979 a od 15. 1. 1980 do 31. 3. 1980 zrušuje pro vady řízení a věc
se v tomto rozsahu vr ac í žalované k dalšímu řízení.
II. Žalovaná je povinna z a p l a t i t žalobci na nákladech řízení 2 150 Kč do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Lubomíra Müllera,
advokáta AK Praha 9, Bryksova 939/37.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 14. 5. 2002, č. x Česká správa sociálního zabezpečení (dále
„žalovaná“) rozhodla o žádosti J. G. (dále „žalobce“) o poskytnutí jednorázové peněžní částky
podle zákona č. 261/2001 Sb. tak, že I. podle §5 zákona mu přiznala 156 000 Kč za dobu
neoprávněného věznění od 17. 12. 1980 do 17. 12. 1984 a II. jeho žádost o poskytnutí
jednorázové peněžní částky za dobu od 15. 10. 1979 do 30. 10. 1979 a od 15. 1. 1980 do 31.
3. 1980 zamítla. V odůvodnění rozhodnutí uvedla, že žalobce prokázal splnění podmínek
stanovených v §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. za dobu od 17. 12. 1980 do 17. 12. 1984
a za tuto dobu tj. za 48 měsíců mu náleží jednorázová peněžní částka 156 000 Kč. Dále
uvedla, že splnění podmínek uvedených v §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. s přihlédnutím k
§4 odst. 4 téhož zákona pro dobu od 15. 10. 1979 do 30. 10. 1979 a od 15. 1. 1980 do 31.
3. 1980 neprokázal, protože po zrušení odsuzujícího rozhodnutí č. j. To 459/79 ze dne 4. 12.
1979 vydaného Městským soudem v Praze bylo řízení na podkladě původní obžaloby
zastaveno nebo přerušeno z důvodu amnestie. Protože do 15 dnů od dne právní moci tohoto
rozhodnutí nepožádal na základě ustanovení §15 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., aby bylo
v řízení pokračováno, nebylo o jeho vině a trestu rozhodnuto a žalovaná není oprávněna si o
této předběžné otázce učinit úsudek sama a nemůže na uvedenou dobu pohlížet jako na dobu
neoprávněného výkonu trestu odnětí svobody.
Opravný prostředek podal žalobce proti zamítavému rozhodnutí žalované označenému
ve výroku II. o poskytnutí jednorázové peněžní částky za dobu od 15. 10. 1979
do 30. 10. 1979 a od 15. 1. 1980 do 31. 3. 1980. Namítal, že byl rozsudkem Obvodního soudu
pro Prahu 2 ze dne 8. 11. 1979, sp. zn. 2 T 104/79 ve spojení s usnesením Městského soudu
v Praze ze dne 4. 12. 1972, sp. zn. 8 To 459/79 odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří
měsíců. Uvedená rozhodnutí byla zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne
31. 5. 1991 a zároveň bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. a/
trestního řádu s přihlédnutím k amnestii prezidenta republiky ze dne 8. 5. 1980.
O pokračování trestního stíhání nepožádal, protože k tomu neměl žádný praktický důvod.
Stanovená rozhodnutí byla zrušena v celém rozsahu (ve výroku o trestu i o vinně)
a Ministerstvo spravedlnosti mu vyplatilo odškodnění podle zákona č. 119/1990 Sb. Žalovaná
nemá žádný podklad k tomu, aby dovozovala, že je vlastně vinným a že by případně měl být
potrestán. Pokud došlo ke zrušení odsuzujícího rozsudku a žádné nové pravomocné odsuzující
rozhodnutí nebylo vydáno, je povinna vycházet z presumpce neviny.
Žalovaná ve svém písemném vyjádření ze dne 18. 11. 2002 navrhla potvrzení svého
rozhodnutí.
Řízení u Vrchního soudu v Praze bylo zahájeno dne 14. 6. 2002. Vrchní soud v Praze
ve věci nerozhodl do 31. 12. 2002 a věc tak přešla na Nejvyšší správní soud, který ji převzal
a dokončí ji podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb. (§132, §129
odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb.), tedy v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
V průběhu soudního řízení žalobce předložil usnesení Městského soudu v Praze ze dne
18. 3. 2003, sp. zn. 61 To 122/2003 z něhož vyplývá, že Městský soud v Praze projednal
stížnost odsouzeného J. G. proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 2. 2003,
sp. zn. 3 Rt 2/2003 a rozhodl tak, že napadené usnesení se zrušuje a znovu se rozhoduje
takto:
Podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., v platném znění per analogiam je J.G., narozený
xxx, účasten soudní rehabilitace a odškodnění ve smyslu ustanovení §1 zákona č. 119/1990 Sb. v platném znění. Z odůvodnění předloženého usnesení vyplývá, že žalobce J. G. podal
návrh na soudní rehabilitaci podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. v souvislosti
s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 11. 1979, sp. zn. 2 T 104/79 ve spojení
s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 1979, sp. zn. 8 To 459/79, kterém byl
odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců pro údajný přečin proti veřejnému
pořádku podle §6 písm. b/ zákona o přečinech.
Městský soud poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 1991, sp. zn.
11 Tz 40/91, kterým bylo rozhodnuto tak, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne
4. 12. 1979, sp. zn. 8 To 459/79 byl porušen zákon v neprospěch obviněného J. G. a toto
usnesení bylo zrušeno a zároveň byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze
dne 8. 11. 1979, sp. zn. 2 T 104/79 a všechna další rozhodnutí na citované usnesení a
rozsudek obsahově navazující a dále podle §11 odst. 1 písm. a/ trestního řádu s přihlédnutím
k článku VI. písm. a/ rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii z 8. 5. 1980 bylo zastaveno
trestní stíhání obviněného J. G. vedeného pro přečin proti veřejnému pořádku podle §6 písm.
b/ zákona o přečinech, kterého se měl dopustit tím, že od ledna 1979 nejméně do září 1979
přechovával ve svém bytě v Praze 2 střelnou zbraň – pistoli, aniž by k jejímu držení vlastnil
patřičně povolení. J. G. byl odsouzen k trestu odnětí svobody na 3 měsíce, pro jehož výkon
byl zařazen do první nápravně výchovné skupiny a tento trest vykonal. Uložený
nepodmíněný trest odnětí svobody neměl oporu v zákonném rozhodnutí o vině a šlo o trest
nepřiměřeně přísný a plně neodpovídající zákonným hlediskům. Nejvyšší soud vyslovil
porušení zákona v podobě konkretizované ve výroku citovaného rozhodnutí a vadná
rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil. Dalšímu trestnímu stíhání J. G. pro zmíněný přečin
bránilo rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii z 8. 5. 1980. Proto bylo podle §11 odst.
1 písm. a/ trestního řádu trestní stíhání J. G. vedeného pro zmíněný skutek. zastaveno.
S přihlédnutím ke všem skutečnostem městský soud rozhodl tak, že J. G. podle §33 odst. 2
zákona č. 119/1990 Sb. v platném znění per analogiím je účasten soudní rehabilitace a
odškodnění ve smyslu ustanovení §1 zákona č. 119/1990 Sb. v platném znění. J. G., podle
něj, byl v podstatě rehabilitován, i když jiným postupem, než vyžaduje zákon č. 261/2001 Sb.
pro odškodnění. Důvody jeho rehabilitace jsou stejné jako u osob, které byly rehabilitovány
a které se ocitly ve stejné situaci jako jmenovaný dle zákona č. 119/1990 Sb. o soudní
rehabilitaci.
Ke zrušení rozhodnutí (o věznění žalobce pro přečin proti veřejnému pořádku podle §
6 písm. b/ zákona o přečinech) došlo na základě stížnosti pro porušení zákona podané
Generálním prokurátorem České republiky ve prospěch J. G. Věznění žalobce tedy nebylo
zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb. (který ani v §2 ani v §4 takový skutek neuvádí). Podle
názoru Nejvyššího správního soudu by obdobné použití ustanovení zákona č. 119/1990 Sb.
nemělo přicházet v úvahu tam, kde je vytvořen skutkový základ pro použití konkrétní právní
normy, která věc upravuje. V daném případě došlo ke zrušení odsuzujícího rozhodnutí
z důvodu porušení zákona v ustanoveních §254 odst. 1 a §256 trestního řádu a v řízení,
které mu předcházelo v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu. Protože však Městský
soud v Praze usnesením ze dne 18. 3. 2003 sp. zn. 61 To 122/2003, proti němuž není další
stížnost přípustná, rozhodl tak, že žalobce J. G. je podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb.
v platném znění per analogiam účasten soudní rehabilitace a odškodnění ve smyslu
ustanovení v §1 zákona č. 119/1990 Sb. v platném znění, nelze k tomuto žalobcem
předloženému rozhodnutí nepřihlédnout při rozhodování o nároku žalobce na poskytnutí
jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. za dobu od 15. 10. 1979 do 30. 10.
1979 a od 15. 1. 1980 do 31. 3. 1980.
Z důvodů v tomto rozhodnutí uvedených Nejvyšší správní soud rozhodnutí žalované
ze dne 14. 5. 2002 č. xx ve výroku II. zamítajícím žádost žalobce o poskytnutí
jednorázové peněžní částky za dobu od 15. 10. 1979 do 30. 10. 1979 a od 15. 1. 1980
do 31. 3. 1980 zrušil pro vady řízení a věc vrátil v tomto rozsahu žalované k dalšímu řízení
(§78 odst. 1, 4, 5 zákona č. 150/2002 Sb.).
Žalobce měl ve věci úspěch a proto mu byla přiznána náhrada nákladů řízení
vzniklých mu v souvislosti s právním zastoupením advokátem. Tyto náklady sestávají
z odměny za dva úkony po 1000 Kč za převzetí věci a sepis žaloby a dvakrát 75 Kč režijního
paušálu (§7, §9 odst. 3 písm. f/, §11 odst. 1 písm. a/, d/ a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.)
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. 7. 2003
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu