ECLI:CZ:NSS:2003:5.A.536.2002
sp. zn. 5 A 536/2002 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce MVDr. K. H.,
proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, v řízení o
žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 18. 3. 2002, č. j. X,
takto:
I. Rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 18. 3. 2002
č. j. X se zrušuje pro nezákonnost.
Věc se vrací žalované k dalšímu řízení.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobou (opravným prostředkem) podaným v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení
rozhodnutí žalované ze dne 18. 3. 2002, č. j. X, kterým mu byla jednak přiznána jednorázová
peněžní částka 60 000 Kč za dobu věznění od 8. 2. 1989 do 1. 1. 1990, jednak zamítnuta jeho
žádost o poskytnutí jednorázové částky podle zákona č. 261/2001 Sb. za dobu věznění od 2. 1.
1990 do 9. 2. 1990. Rozhodnutí žalované vycházelo z toho, že zákonné podmínky byly splněny
jen ohledně vymezené doby a pokud jde o požadavek na odškodnění za dobu další, nevztahuje se
na ní zákon.
Proti tomu žalobce namítl, že je politickým vězněm uvedeným v §2 odst. 1 zákona
a proto mu náleží jednorázová částka 120 000 Kč; za nesprávné považuje zařazení do kategorie
vězněných pouze 3 měsíce, když tak byl odškodněn za únor, březen, duben a 8 dnů května a za
dobu od 8. 5. 1989 do 1. 1. 1990 a další dobu do 9. 2. 1990 nikoliv. V jeho případě rozhodovala
o věznění Státní bezpečnost, a tak byl před koncem roku 1989 místo propuštění přesunut z
věznice R. do věznice B., odkud měl být dále přesunut do Sovětského svazu s návratem
nežádoucím. Jen v důsledku milosti prezidenta republiky byl propuštěn. Věznění bylo spojeno
s útrapami, a proto bez ohledu na zákonodárci stanovené období, by jeho případ byl měl být
posuzován mimořádně a poskytnuto mu plné odškodnění.
Žalovaná v písemném vyjádření poukázala na podklady rozhodnutí a skutečnost, že doba
věznění v zákonném rozmezí trvala dobu kratší jednoho roku a nemohlo být poskytnuto
odškodnění vyšší. Rozhodnutí považuje za vydané v souladu se zákonem a žalobu
za nedůvodnou.
Věc nebyla skončena Vrchním soudem v Praze do 31. 12. 2002, proto byla podle §132
zákona 150/2002 Sb., soudní řád správní, postoupena Nejvyššímu správnímu soudu k dokončení
v řízení podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního soudního řádu správního (dále jen s.
ř. s.) - tedy v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu.
Žalobce k výzvě Nejvyššího správního soudu znovu poukázal na mimořádné okolnosti
svého případu, na jejichž základě je třeba při vyřízení jeho žádosti postupovat s pochopením
a lidskostí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalované v mezích žalobních
bodů (§75 odst. 2 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.
Podle §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky
účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo
náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona
č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých
zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945, se tento zákon vztahuje
na občany České republiky, kteří byli vězněni mezi 25. 2. a 1. 1. 1990 a u kterých bylo
rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo částečně zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní
rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti
komunistického režimu a odporu proti němu. Podle §3 odst. 1 cit. zákona je politický vězeň
oprávněnou osobou mající nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky.
K tomu ze spisu vyplynulo, že žalobce požádal o poskytnutí jednorázové peněžní částky
podle zákona č. 261/2001 Sb. jako politický vězeň za dobu neoprávněného věznění na základě
rozsudku č. j. Rtv 493/92-15, 20 ze dne 14. 11. 1994. K žádosti připojil potvrzení Vězeňské
služby ČR ze dne 13. 9. 1990 o době vazby od 8. 2. 1989 do 2. 11. 1989 a době výkonu trestu
odnětí svobody od 3. 11. 1989 do 9. 2. 1990 na základě rozsudku VVS Příbram zn. 1T 2/89,
usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky Tábor ze dne 14. 11. 1994, č. j. Rtv
493/92-15, jímž byl zrušen podle zákona č. 119/1990 Sb. rozsudek bývalého Vyššího vojenského
soudu Příbram ze dne 24. 8. 1989, zn. 1T 2/89 ve spojení s usnesením bývalého Nejvyššího
soudu ČSSR ze dne 2. 11. 1989, zn. Tov 1/89 a usnesení téhož soudu z téhož dne č. j. Rtv
493/92-20, jímž byl zproštěn obžaloby z trestného činu vyzvědačství.
Tyto doklady nasvědčují splnění podmínek pro postavení politického vězně ve smyslu
§2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. a tedy i postavení oprávněné osoby ve smyslu §3 téhož
zákona. Vymezuje-li zákon v §2 odst. 1, že se vztahuje na občany České republiky, kteří byli
vězněni mezi 25. 2. 1948 a 1. 1. 1990 a u kterých bylo rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo
částečně zrušeno podle zákona č. 199/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších
předpisů, nebo podle zákona č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu a odporu
proti němu, jedná se o vymezení osobní působnosti zákona. Tedy všechny osoby vězněné v dané
době a zákonným způsobem rehabilitované je třeba považovat za politické vězně podle tohoto
zákona. Vymezené časové období přitom automaticky neznamená vymezení doby, v jejímž rámci
musel být trest také vykonán, i když zpravidla se o trest vykonaný do data 1. 1. 1990 Sb. jedná,
neboť v důsledku amnestie prezidenta republiky ze dne 8. 12. 1989 (rozhodnutí o amnestii
zveřejněno pod č. 150/1989 Sb.) byly prominuty tresty odnětí svobody uložené za tam
vyjmenované trestné činy politického charakteru. Neznamená to však, že neexistují další trestné
činy politického charakteru, na které se amnestie nevztahovala, a kdy došlo k propuštění na
základě individuální amnestie či jiných skutečností později. Pokud jde o výši nároku na
odškodnění, pak z ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 261/2002 Sb. vyplývá, že výše jednorázové
peněžní částky při věznění delším než jeden rok činí 120 000 Kč, podle odst. 4) téhož ustanovení
činí jednorázová peněžní částka 60 000 Kč, za předpokladu, že věznění trvalo alespoň 3 měsíce.
Není sice správný názor žalobce, že byl odškodněn pouze za první 3 měsíce věznění a další dobu
nikoliv, protože částka 60 000 Kč přísluší každému kdo byl vězněn po dobu od tří měsíců do
jednoho roku, to však není rozhodující. Rozhodující je, že zákon v ustanovení §5 nevymezuje
období do kterého doba věznění musí spadat a pokud tedy žalobce byl vězněn za podmínek,
které zákon č. 261/2001 Sb. stanoví a byl z výkonu trestu za trestný čin později rehabilitovaný
propuštěn až 9. 2. 1990, je třeba hodnotit z hlediska odškodnění celou dobu výkonu trestu.
(K tomu srovnej rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 2002, zn. 2 A 523/2001). Není
tedy správný závěr žalované, že za dobu od 2. 1. 1990 do 9. 2. 1990 nelze odškodnění přiznat. Je
třeba hodnotit celou dobu věznění za podmínek daného zákona a pokud výkon trestu přesáhl
datum 1. 1. 1990, hodnotit jej z hlediska odškodnění až do doby skutečného propuštění.
Žalovaná tak posoudila nárok žalobce nesprávně a rozhodla v rozporu se zákonem. Proto
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí podle §78 odst. 1 s. ř. s. zrušil, a to pro nezákonnost.
Soud vážil, zda za dané situace, kdy žalovaná rozhodla samostatným výrokem o přiznání nároku
a samostatným o jeho nepřiznání, není na místě zrušení pouze II. výroku rozhodnutí. Jedná se
však o rozhodnutí o jedné žádosti, věznění na základě jednoho odsouzení, tedy o jeden předmět
řízení, kterém by mělo být rozhodnuto jedním rozhodnutím. Proto v souladu se žalobním
návrhem zrušil rozhodnutí celé.
Podle §78 odst. 4 s. ř. s. se věc vrací žalované k dalšímu řízení, při němž je vázána
právním názorem vysloveným soudem v tomto rozsudku (§78 odst. 5 s. ř. s.). Žalovaná tak
v dalším řízení musí vycházet z toho, že věznění žalobce trvalo od 8. 2. 1989 do 9. 2. 1990 a že
není rozhodné, že část této doby spadá do období po 1. 1. 1990.
Žalobce měl v tomto přezkumném soudním řízení úspěch, podle §60 odst. 1 s. ř. s. by
měl právo na náhradu nákladů řízení; výrok vychází ze skutečnosti, že náhradu nákladů
nepožadoval.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. 7. 2003
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu