ECLI:CZ:NSS:2003:5.A.552.2002
sp. zn. 5 A 552/2002-18
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce J. H.,
bytem Plzeňská 323, Líně, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem
Praha 5, Křížová 25, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 5. 6. 2002, č. xxx,
takto:
I. Rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 5. 6. 2002, č. xxx, se z r u š
u je . Věc se vrací žalované k dalšímu řízení.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobou (opravným prostředkem) podaným v zákonné lhůtě se žalobce domáhal
zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalované, kterým mu byla zamítnuta jeho žádost o
poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. za dobu věznění jako
politického vězně. V rozhodnutí žalovaná zdůraznila, že žalobci nárok na jednorázovou
peněžní částku podle zákona 261/2001 Sb. nevznikl, protože po zrušení odsuzujícího
rozhodnutí rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky nebylo v řízení na podkladě
původní obžaloby pokračováno, ale trestní stíhání žalobce bylo zastaveno z důvodů amnestie.
Tím, že žalobce nepožádal, aby bylo v řízení pokračováno, nebylo o vině a trestu žalobce
rozhodnuto a žalovaná není oprávněna si o této předběžné otázce učinit úsudek sama, a proto
nemůže na uvedenou dobu pohlížet jako na dobu neoprávněného výkonu trestu odnětí
svobody.
Proti tomu žalobce namítl, že byl zatčen 12. 6. 1953, protiprávně odsouzen a v Plzni
na Borech vězněn do 12. 9. 1953. Proto se domnívá, že má nárok na odškodnění podle zákona
č. 261/2001 Sb. a žádá, aby mu toto bylo přiznáno.
Žalovaná v písemném vyjádření k žalobě uvedla, že když žalobce, poté co bylo jeho
trestní stíhání rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky zastaveno, nepožádal
o projednání věci v zákonem stanovené lhůtě, připravil se tak o možnost prokázat před
soudem míru své viny za spáchání žalovaných skutků a dosáhnout případně úplného nebo
částečného zproštění obžaloby. Žalovaná se proto domnívá, že žalobce není osobou
oprávněnou ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. a navrhuje, aby soud žalobu jako
nedůvodnou zamítl.
Věc nebyla skončena Vrchním soudem v Praze do 31. 12. 2002, proto byla podle
§132 zákona 150/2002 Sb., soudní řád správní, postoupena Nejvyššímu správnímu soudu
k dokončení v řízení podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního soudního řádu
správního (dále jen s. ř. s.) - tedy v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalované v mezích žalobních
bodů ( §75 odst. 2 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.
Podle §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky
účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo
náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č.
39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých
zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945, se tento zákon vztahuje na
občany České republiky, kteří byli vězněni mezi 25. únorem a 1. lednem 1990 a u kterých
bylo rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo částečně zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb.,
soudní rehabilitaci nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického
režimu a odporu proti němu (dále jen „politický vězeň“). Podle §3 odst. 1 cit. zákona je
politický vězeň oprávněnou osobou mající nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky.
K tomu ze spisu vyplynulo, že žalobce požádal o poskytnutí jednorázové peněžní
částky podle zákona č. 261/2001 Sb. jako politický vězeň za dobu neoprávněného věznění
na základě rozsudku bývalého Lidového soudu v Plzni ze dne 22. července 1953, sp. zn.
1 T 153/53. K žádosti připojil rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. prosince
1991, sp. zn. 3 Tz 52/91, jímž ke stížnosti pro porušení zákona podané generálním
prokurátorem České republiky podle §30 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní
rehabilitaci, bylo konstatováno, že rozsudkem bývalého Lidového soudu v Plzni sp. zn.
1 T 153/53 a v řízení předcházejícím byl porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 3 trestního
řádu (zákon č. 87/1950 Sb.) a to ve vztahu k §154 odst. 2 trestního zákona (zákon č. 86/1950 Sb.) v neprospěch žalobce. Toto usnesení bývalého Lidového soudu v Plzni bylo v rozsahu
vysloveného porušení zákona zrušeno. Zrušena byla také další rozhodnutí na zrušené
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladů. Dále bylo rozsudkem trestní stíhání žalobce podle §11 odst. 1 písm. a)
trestního řádu s přihlédnutím k rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii z 9. května 1960
zastaveno. Na výzvu žalované dále žalobce dodal ověřenou kopii zápisu ke spisu 1 T 153/53
z Rejstříku spisů 1 T z roku 1953 uloženého v Archivu města Plzeň, ze kterého vyplývá, že
žalobce byl od 12. 6. 1953 umístěn ve vazbě a dne 22. 7. 1953 odsouzen k trestu odnětí
svobody na 3 měsíce.
Tyto doklady nasvědčují splnění podmínek pro postavení politického vězně ve smyslu
§2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. a tedy i postavení oprávněné osoby ve smyslu §3 téhož
zákona. Vymezuje-li zákon v §2 odst. 1, že se vztahuje na občany České republiky, kteří
byli vězněni mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990 a u kterých bylo rozhodnutí o jejich
věznění zcela nebo částečně zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nebo
podle zákona č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu,
jedná se o vymezení osobní působnosti zákona. Tedy všechny osoby vězněné v dané době a
zákonným způsobem rehabilitované je třeba považovat za politické vězně podle tohoto
zákona.
V daném případě žalovaná vycházela z předpokladu, že byl-li v přezkumném
rehabilitačním řízení zrušen odsuzující rozsudek a následně trestní stíhání zastaveno z důvodu
amnestie prezidenta republiky a žalobce netrval na projednání věci, nebylo rozhodnuto o jeho
vině či případném zproštění obžaloby, nesplňuje podmínku pro poskytnutí jednorázové
peněžní částky. Proto se také dokazování prováděné žalovanou zaměřilo na zjištění, zda
žalobce požádal o pokračování v trestním řízení či nikoliv. Poté, co žalobce sdělil, že o
pokračování trestního řízení nepožádal, žalovaná mu žádost o jednorázovou peněžní částku
zamítla.
S tímto názorem žalované se soud neztotožňuje. Ústavní soud v nálezu II. ÚS
187/2000 ve vztahu k zákonu č. 119/1990 Sb. uvedl, že záměrům rehabilitace nelze bránit
pozitivně právním dogmatismem při výkladu právních norem. Rehabilitační předpisy je
zapotřebí s ohledem na jejich smysl a účel interpretovat extenzivně ve prospěch postižených
osob. Jestliže zákon č. 261/2001 Sb. nespojil podmínku přiznání nároku s požadavkem
zproštění obžaloby, nelze tuto absenci nahrazovat výkladem per analogiam legis.
Rozhodování o jednorázové peněžní částce podle zákona č. 261/2001 Sb. je podmíněno tím,
zda rozhodnutí o žalobcově věznění bylo zrušeno podle zákona o soudní rehabilitaci, bez
jakékoliv vazby na případné vydání zprošťujícího rozhodnutí. Pokud tedy žalovaná dovodila,
že žalobci nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky nevznikl proto, že po zrušení
odsuzujícího rozhodnutí bývalého Lidového soudu v Plzni a po zastavení trestního stíhání
nepožádal žalobce o pokračování řízení, a žádost žalobce zamítla, porušila zákon.
Z uvedených důvodů soud postupoval podle ustanovení §78 odst. 1 a odst. 4 s. ř. s.
a napadené rozhodnutí pro nezákonnost zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. V něm
bude žalovaná vázána právním názorem vysloveným shora o tom, že je v tomto případě
dostačující pravomocné rozhodnutí o zrušení věznění podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní
rehabilitaci, aniž by byl vyžadován případný zprošťující rozsudek příslušného soudu.
Na žalované pak je, aby zjistila, zda žalobce splňuje ostatní podmínky pro přiznání
jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., zejména zda byl vězněn alespoň 3
měsíce, jak vyžaduje §5 odst. 4 uvedeného zákona. Není-li zde pochybností o věznění
žalobce, pak nestojí nic v cestě k přiznání nároku ve smyslu tohoto zákona ve výši
odpovídající podmínkám, které jsou stanoveny v ustanovení §5 zákona. Ve věci soud
rozhodl bez jednání za podmínky souhlasu účastníků řízení (§51 odst. 1 s. ř. s.).
Žalobce měl v tomto přezkumném soudním řízení úspěch, podle §60 odst. 1 s. ř. s. by
měl právo na náhradu nákladů řízení; výrok vychází ze skutečnosti, že mu s tímto řízením
náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. 8. 2003
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu