ECLI:CZ:NSS:2003:5.A.565.2002
sp. zn. 5 A 565/2002 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudců JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobce: J. F. proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25,
225 08 Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 23. 10. 2002, č. j. 200 423 422/O,
takto:
I. Žaloba se zam ítá.
II. Žalované se náhrada nákladů řízení ne př i znává .
Odůvodnění:
Česká správa sociálního zabezpečení (dále též „žalovaná“) rozhodnutím ze dne
23. 10. 2002, č. j. 200 423 422/O, zamítla žádost žalobce o poskytnutí jednorázové peněžní
částky podle zákona č. 172/2002 Sb., o odškodnění osob odvlečených do SSSR
nebo do táborů, které SSSR zřídil v jiných státech. Toto rozhodnutí odůvodnila žalovaná
tím, že žalobce nebyl odvlečen ve smyslu §2 odst. 1 tohoto zákona.
Proti tomuto rozhodnutí uplatnil žalobce včas opravný prostředek k Vrchnímu soudu
v Praze, který odůvodňuje tím, že i on byl odvlečen ve smyslu zákona č. 172/2002 Sb.,
neboť tento pojem je podle něj nutno vykládat tak, že odvlečení na území cizího státu
je totéž, co v jeho případě zabránění tomu, aby mohl opustit cizí stát, kde dobrovolně nechce
zůstat a chce se vrátit. Svou argumentaci doplňuje žalobce v přípise ze dne 23. 7. 2003
tak, že podle jeho mínění splňuje všechny podmínky vyžadované uvedeným zákonem. Uvádí,
že byl československým občanem, který byl odvlečen do tábora, které měl SSSR zřízeny
v jiných státech (v jeho případě Polsko), v době odvlečení byl občanem Československa,
v současnosti je občanem České republiky, nebyl příjemcem nároků podle zákona SNR
č. 319/1991 Sb., nebyl pravomocně odsouzen pro zločiny směřující proti demokratickému
Československu ani osobou státně nespolehlivou podle zákona č. 128/1946 Sb.
Žalovaná ve vyjádření k opravnému prostředku (žalobě) uvedla, že při výkladu pojmu
„odvlečení“ je nutné vycházet z gramatického výkladu a z důvodové zprávy k návrhu zákona
vyjadřující účel zákona a záměr zákonodárce, aby bylo vůbec možno zákon č. 172/2002 Sb.
v praxi realizovat a především naplnit jeho smysl. Gramatický výklad pojmu „odvlečení“
podle žalované předpokládá, že určitá osoba byla proti své vůli přinucena opustit
určitý prostor (území). Tímto územím rozumí území, nad nímž československé orgány
vykonávaly jurisdikci, tedy území bývalého Československa. Z důvodové zprávy k návrhu
zákona č. 172/2002 Sb. podle mínění žalované vyplývá, že zákonodárce přijetím zákona
vyjádřil vůli i morální povinnost České republiky zmírnit bezpráví, jehož se na svých
občanech dopustila Československá republika (jako právní předchůdce ČR) tím, že jim
neposkytla ochranu před zvůlí páchanou orgány cizího státu. Žalovaná dále uvádí, že při takto
vymezené příčinné souvislosti je zřejmé, že činit ČR odpovědnou za toto selhání při plnění
hlavní role státu lze jen ve vztahu k období, kdy takovou úlohu objektivně mohla plnit. Za
takové období pak obecně nelze považovat dobu existence tzv. protektorátu Čechy a Morava.
Dobu, kdy československá vláda převzala plný výkon veřejné moci na území osvobozeném
sovětskou armádou je podle žalobkyně určena v Dohodě o poměru mezi československou
správou a sovětským vrchním velitelem po vstupu sovětských vojsk na československé území
uzavřené mezi ČSR a SSSR dne 8. 5. 1944. Podle čl. 6 této dohody převezme československá
vláda plný výkon veřejné moci na té části osvobozeného československého území, které
přestane být pásmem válečných operací. Současně se v čl. 7 uvádí, že všechny osoby patřící
k československé branné moci i civilní obyvatelstvo na československém území (s výjimkou
těch, které spáchaly trestný čin proti sovětským či spojeneckým vojskům v pásmu válečných
operací) budou podléhat československé jurisdikci. Podle názoru žalované lze nejdříve
od vstoupení této dohody v platnost,tj. od 8. 5. 1944, vyvozovat existenci odpovědnosti
orgánů Československa za to, že nezabránily zvůli, jíž se na československých občanech
dopustily sovětské orgány. Z důvodové zprávy dále dovozuje, že zákonodárce vycházel
z toho, že žádný z dosud schválených zákonů neumožňoval přiznat odškodnění za „dobu
odvlečení“ a z toho je zřejmé, že úmyslem zákonodárce nebylo přiznat další (duplicitní)
odškodnění občanům za dobu, za kterou jim vznikl nárok na odškodnění např. podle zákonů
č. 217/1994 Sb., č 39/2000 Sb., č. 261/2001 Sb. nebo zákona č. 87/1991 Sb. Na závěr
žalovaná zdůraznila, že doba, za kterou žalobce požaduje jednorázovou peněžní částku
nespadá do období, které je rozhodné pro aplikaci zákona č. 172/2002 Sb. a že k zajetí
žalobce došlo na území Polska. Z toho důvodu chybí podle názoru žalované prvek
odpovědnosti československých orgánů za žalobcův osud. Po uvedenou dobu nabyl žalobce
status účastníka národního boje za osvobození ve smyslu zákona č. 255/1946 Sb. a z tohoto
důvodu se na něj vztahoval zákon č. 39/2000 Sb., podle něhož obdržel příslušnou
jednorázovou peněžní částku. Žalovaná tak dospěla k závěru, že žalovaný nepatří ke
skupině osob, které podle důvodové zprávy „zůstaly stranou úsilí českého státu směřujícího
k nápravě křivd, jichž se na nich dopustil nacistický a komunistický režim“. Proto navrhla,
aby soud žalobu zamítl jako nedůvodnou.
Uvedená právní věc vedená u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 5 A 565/2002 byla
tímto soudem postoupena Nejvyššímu správnímu soudu s poukazem na ustanovení §132
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.). Podle uvedeného ustanovení věci
správního soudnictví, v nichž nebylo rozhodnuto do dne účinnosti s. ř. s. (tj. do 1. 1. 2003)
a v nichž byla dána věcná příslušnost k řízení vrchním soudům nebo Nejvyššímu soudu,
převezme a dokončí Nejvyšší správní soud.
Podle ustanovení §129 odst. 2 s. ř. s. postupuje Nejvyšší správní soud v tomto řízení
podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s. (řízení o žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu). Účinky procesních úkonů v těchto řízeních učiněných zůstávají zachovány
a posoudí se přiměřeně podle ustanovení s. ř. s.
Nejvyšší správní soud proto podaný opravný prostředek posoudil jako žalobu
proti rozhodnutí správního orgánu, o čemž žalobce vyrozuměl a vyzval ho, aby označil
důkazy k prokázání žalobních bodů a současně jej vyrozuměl o možnosti dokončit řízení
rozhodnutím ve věci samé bez toho, aby bylo nařizováno jednání. Stejné vyrozumění bylo
doručeno i žalované. Žalobce se k uvedeným výzvám vyjádřil přípisy z 17. 4. 2003
a 9. 6. 2003, kde výslovně souhlasí, aby Nejvyšší správní soud rozhodl věc bez nařízení
jednání. Výslovný souhlas s rozhodnutím o věci bez nařízení jednání vyjádřila
ve svém přípisu ze dne 6. 3. 2003 i žalovaná. Žádný z účastníků rovněž nevznesl námitku
podjatosti senátu Nejvyššího správního soudu, který věc podle rozvrhu práce rozhoduje.
Nejvyšší správní soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí bez nařízení jednání
(§51 odst. 1 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
Osoba oprávněná k poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 172/2002 Sb. musí splňovat podmínky uvedené v §2 tohoto zákona. Pod písmenem
a) tohoto ustanovení je uvedena podmínka, podle které musela být tato osoba odvlečena
do Svazu sovětských socialistických republik nebo do táborů, které měl Svaz socialistických
republik zřízeny v jiných státech. Uvedený zákon neobsahuje legální definici pojmu
„odvlečení“, při jeho výkladu je tak nutno postupovat podle obecných interpretačních
pravidel. Základem jakéhokoli výkladu je výklad jazykový, jehož výsledek může být
upřesněn pomocí hledisek vyplývajících ze zjištěného objektivního smyslu (účelu) zákona
a ze záměru zákonodárce. Záměr zákonodárce je pak zjistitelný v první řadě z materiálů
zákonodárného procesu, zejména z důvodové zprávy k návrhu zákona.
Z jazykového hlediska je odvlečením nutno rozumět dopravení jinam, násilím dovést jinam.
Není tedy odvlečením zabránění vrátit se zpět na určité místo. Místo, kam měla být oprávněná
osoba dopravena je v zákoně výslovně určeno jako Svaz sovětských socialistických republik
nebo tábor, který měl Svaz sovětských socialistických republik zřízen v jiných státech. Zákon
naopak výslovně neupravuje místo, odkud měla být oprávněná osoba násilím dovedena jinam.
Žalovaná správně zohlednila při řešení této otázky i důvody, které vedly zákonodárce k přijetí
zákona č. 172/2002 Sb. a které jsou uvedeny v důvodové zprávě k návrhu tohoto zákona
(srv. tisk Poslanecké sněmovny Parlamentu č. 855/0). Žalovaná správně dovodila, že
z uvedené důvodové zprávy jasně vyplývá, že výše zmíněný zákon má představovat hmotnou
i nehmotnou satisfakci osobám, které byly pod československou jurisdikcí, neboť v tomto
případě Československá republika selhala při ochraně svých občanů proti zvůli cizího státu,
při níž navíc mnohdy aktivně asistovala. Z uvedeného je zřejmé, že místem, ze kterého
musely být oprávněné osoby odvlečeny, je území, které podléhalo československé jurisdikci.
Ze správního spisu vyplývá, že žalobce po ukončení studia odjel do pracovního tábora
ve východním Polsku, kde vykonával pracovní povinnost od 16. 8. do 12. 9. 1939.
Po jejím ukončení odjel s vojenským transportem do Kovle, kde byl hospitalizován v polní
nemocnici. S celou nemocnicí byl internován a přemístěn do sovětského tábora v Brodech
v Polsku. V sovětském zajetí byl v době od 21. 9. 1939 do 2. 9. 1941, což žalobce dokládá
potvrzením Velvyslanectví československé socialistické republiky v Moskvě ze dne
18. 6. 1971. V sovětském zajetí se nacházel v několika táborech (Brody, Jaryčov Starý,
Slovita, Olšanica, Starobělsko). Z podání žalobce tak vyplývá, že Československou republiku
opustil dobrovolně. V jeho případě tedy není možné hovořit o odvlečení ve smyslu zákona
č. 172/2002 Sb., jak byl popsán výše. Vzhledem k tomu, že žalobce nesplňuje již první
podmínku pro poskytnutí jednorázové peněžní částky uvedenou v §2 odst. 1 písm. a) zákona
č. 172/2002 Sb., nemusel se již Nejvyšší správní soud zabývat splněním dalších podmínek,
např. doby, kdy má být oprávněná osoba odvlečena (z toho, co bylo uvedeno přitom vyplývá,
že ani tato podmínka by splněna nebyla).
Z uvedených důvodů není žalobce osobou oprávněnou ve smyslu §2 odst. 1 zákona
č. 172/2002 Sb. Žalobce tedy nesplňuje podmínky pro poskytnutí jednorázové peněžní částky
podle tohoto zákona a žalovaná nepochybila, když jeho návrh na poskytnutí jednorázové
peněžní částky zamítla. Nejvyššímu správnímu soudu proto nezbylo, než žalobu
jako nedůvodnou podle §78 odst. 7 s. ř. s. zamítnout, když v postupu České správy sociálního
zabezpečení nebyla shledána nezákonnost.
Žalovaná měla ve věci plný úspěch, takže by měla právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 1 s. ř. s.), protože však tuto náhradu nepožadovala, bylo rozhodnuto, že se jí
náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2003
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu