ECLI:CZ:NSS:2003:5.AS.3.2003:49
sp. zn. 5 As 3/2003 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudců JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce Města Rumburk, se sídlem tř. 9. května 1366, 408 01 Rumburk, zastoupeného Mgr.
Martou Hrubešovou, advokátkou se sídlem Národní 3003, Varnsdorf, proti žalovanému
Celnímu úřadu Jiříkov, Na Vyhlídce 617, 407 53 Jiříkov, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 22. 6. 2001, č. j. 111A-2001/A, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 2. 2003, č.j. 15 Ca 230/2002-28,
takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 2. 2003, č. j.
15 Ca 230/2002 - 28 se z r u š u j e.
II. Žaloba se odmítá.
III. Žalobci se vr ac í zaplacený soudní poplatek ve výši 1000 Kč, který bude
žalobci vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu do třiceti dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
IV. Žádný z účastníků nem á pr ávo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 2. 2003, č. j. 15 Ca 230/2002 – 28
byla odmítnuta žaloba ze dne 27. 6. 2002, jíž se žalobce – stěžovatel – domáhal
přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného Celního úřadu Jiříkov, kterým byl určen celní
prostor na „pozemcích parc. č. 1410/4, 1403/9, 1403/8 a 1409/2 v katastru města R.“, a to
z důvodu nepřípustnosti žaloby pro nevyčerpání opravných prostředků v řízení před
správním orgánem podle §68 písm. a/ zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném
znění (dále jen s. ř. s.).
Ve včas podané kasační stížnosti žalobce namítá nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí
jeho žaloby podle §103 odst. 1 písm. e/ s. ř. s. s tím, že jeho žaloba měla být posuzována
podle právních předpisů platných v době jejího podání, a nikoliv – navíc v jeho neprospěch –
podle předpisů pozdějších. V této souvislosti pak žalobce tvrdí, že mu žalobou napadené
rozhodnutí žalovaného nebylo nikdy řádně doručeno a domáhá se postupu podle §250b odst.
2 občanského soudního řádu, ve znění platném do 31. 12. 2002 (dále jen o. s. ř.), který
umožňoval podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu i těm účastníkům správního
řízení, kterým nebylo správní rozhodnutí doručeno. Žalobce uzavírá konstatováním, že „nelze
opomenout fakt, že pokud by soudní řízení bylo rychlejší, měl již v loňském roce krajský
soud nařídit správnímu orgánu, aby rozhodnutí řádně doručil tak, jak jsme předpokládali a jak
uvádí výše uvedené ustanovení“ a dále, že „jistě nebylo účelem nového zákona hromadně
zamítnout žaloby, které byly řádně podány v souladu s výše uvedeným ustanovením o. s. ř.“.
Z uvedených důvodů žalobce navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem
č. j. 15 Ca 230/2002 - 26 ze dne 12. 2. 2003 a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaný se odvolává na své vyjádření k žalobě, v němž uvedl, že jeho napadené
rozhodnutí není správním rozhodnutím ale interním aktem řízení, a to přesto, že obsahuje
náležitosti správního aktu. Město Rumburk proto nemohlo být účastníkem správního řízení
předcházejícího vydání tohoto aktu, neboť žádné správní řízení neproběhlo. Své oprávnění
vůči žalobci pak opírá o smlouvu o nájmu předmětných pozemků ze dne 14. 6. 2001.
Podle §130 odst. 1 s. ř. s. se neskončená řízení podle části páté hlavy druhé o. s. ř.
dokončí podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s. Soud první instance proto
nepochybil, jestliže nepostupoval podle předpisů dřívějších, jak se domáhá stěžovatel.
Na posuzovaný případ by se navíc ustanovení §250b odst. 2 o. s. ř. neuplatnilo ani přede
dnem 31. 12. 2002.
Nad rámec důvodů kasační stížnosti zkoumal Nejvyšší správní soud v souladu s §109
odst. 3 věta za středníkem, nebylo-li řízení před soudem prvního stupně zmatečné nebo zda
nebylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé,
anebo není-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné a konečně není-li rozhodnutí správního
orgánu nicotné.
Podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s. lze žalobou napadat pouze
rozhodnutí správního orgánu, tedy takové jeho úkony, jimiž se zakládají, mění, ruší nebo
závazně určují práva nebo povinnosti individuálně určených osob (§65 odst. 1 s. ř. s.).
Na právní povaze úkonu správního orgánu nic nemění ani forma, již mu tento orgán dal. Jiné
úkony správního orgánu než rozhodnutí jsou ze soudního přezkumu podle příslušných
ustanovení s. ř. s. vyloučeny a žaloby proti nim jsou nepřípustné (§70 písm. a/ a §68 písm. e/
s. ř. s.).
Úkon celního orgánu, kterým tento v souladu s ustanovením §102 odst. 2 zákona č.
13/1993 Sb., celní zákon (dále jen celní zákon) určuje celní prostor, nesměřuje proti
individuálně určeným osobám, ale vymezuje se jím prostorová působnost závazného režimu
celního prostoru podle celního zákona, a to vůči všem osobám, které do takto vymezeného
prostoru vstoupí či vjedou. Současně jde o úkon organizační, jímž se vytvářejí podmínky
pro výkon správní činnosti celního orgánu. Tímto úkonem zejména nemůže dojít k založení,
změně, zrušení nebo závaznému určení práv nebo povinností vlastníka dotčených prostor.
Vztahy mezi vlastníkem či jiným oprávněným uživatelem těchto prostor na straně jedné
a celním orgánem na straně druhé jsou vztahy soukromoprávními, které musí být – a v daném
případě tomu tak i je – řešeny dohodou, na což ostatně pamatuje i citované ustanovení celního
zákona. Jakékoliv spory z těchto vztahů je oprávněn řešit pouze obecný soud v nalézacím
řízení podle části třetí o. s. ř.
V dané věci se odlišné právní povahy svého úkonu dovolával žalovaný celní orgán,
který však nejprve sám v některých směrech postupoval, jakoby se o správní rozhodnutí
jednalo, zejména když poučil o možnosti podání opravných prostředků a dále, když projednal
návrh na obnovu řízení.
Soud prvního stupně pochybil, jestliže se nezabýval otázkou materiální podstaty
úkonu správního orgánu, resp. jestliže ji nezhodnotil správně. Rozhodnutí tohoto soudu tak
bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé,
a Nejvyšší správní soud k ní přihlédl nad rámec důvodů kasační stížnosti ve smyslu §109
odst. 3 s. ř. s., a proto rozhodnutí soudu 1. stupně zrušil.
Vzhledem k tomu, že žalobou napadený úkon, jak uvedeno výše, není správním
rozhodnutím, není možné uvažovat o otázce oprávněnosti žalobcových tvrzení o vadách řízení
před správním orgánem, které vydání tohoto úkonu předcházelo, ani o soudem prvního stupně
nastolené otázce vyčerpání opravných prostředků. Soud proto postupoval dle §110 odst. 1, 2
s. ř. s.
Protože k odmítnutí žaloby došlo před prvním jednáním, podle ustanovení §10 odst. 3
zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, rozhodl
Nejvyšší správní soud o vrácení soudního poplatku ve výši 1000 Kč v přiměřené lhůtě (§61
odst. 1 s. ř. s.). Není však důvod k vrácení soudního poplatku za podání kasační stížnosti,
neboť tu soud věcně projednal.
Výrok o vrácení žalobcem zaplaceného soudního poplatku odůvodňuje soud analogickým
použitím ust.§10 odst. 3 a 5 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích ve znění pozdějších
předpisů.. Zakládá-li zákon právo na vrácení soudního poplatku v případech, kdy řízení bylo
zastaveno před prvním jednáním nebo v případech, kdy lze v řízení rozhodnout bez
jednání do doby vydání rozhodnutí ve věci samé, tím spíše je nutno připustit vrácení soudního
poplatku tehdy, není-li návrh vůbec způsobilý k projednání ve správním soudnictví a soud by
takový návrh odmítl podle §46 odst. 1 s. ř. s.
O nákladech řízení pak Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s ustanovením §60
odst. 3 s. ř. s., když žaloba byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
Žalobce může do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení podat v této
věci žalobu podle části páté občanského soudního řádu k místně příslušnému
okresnímu soudu (§46 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb.). V případě včasného
podání žaloby zůstávají účinky procesních úkonů učiněné v tomto řízení
zachovány (§82 odst. 3 o. s. ř.)
V Brně dne 17. 9. 2003
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu