ECLI:CZ:NSS:2003:5.AZS.10.2003
sp. zn. 5 Azs 10/2003 – 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobkyně P. T. T., zastoupené JUDr. Petrem Práglem, advokátem se sídlem v Ústí nad
Labem, Dlouhá č.5, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, pošt. schránka 21/OAM, Nad
Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2003, č.j. 59 Az 15/2003 -15, ve znění opravného
usnesení téhož soudu ze dne 10. 6. 2003, č. j. 59Az 15/2003 - 48,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů n e př i z ná v á .
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně jako stěžovatelka domáhá
zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2003, č. j. 59 Az 15/2003 - 15, jímž
byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 26. 8. 2002, č. j.
OAM-12471/VL-16-C10-2001.
Rozhodnutím žalovaného Ministerstva vnitra nebyl stěžovatelce udělen azyl v České
republice z důvodů nesplnění podmínek uvedených v ustanoveních §12, §13 odst. 1 a 2 a §
14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a zároveň bylo žalovaným rozhodnuto podle
§28 zákona o azylu, že se na ni nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona
o azylu.
Proti rozhodnutí žalovaného rozhodnutí podala stěžovatelka jako žalobkyně
26. 9. 2002 opravný prostředek, o němž ve smyslu ust. §129 odst.2 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (s. ř. s.) rozhodoval Krajský soud v Plzni. Rozsudkem Krajského soudu
v Plzni ze dne 31. 3. 2003, č. j. 59 Az 15/2003 byla žaloba ze dne 26. 9. 2002 jako nedůvodná
zamítnuta .
Proti rozhodnutí soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, ve které namítá podle
ustanovení §103 odst.1 písm. a/ s. ř. s. nesprávné posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení . Dále namítá ve smyslu ust. §103 odst.1 písm.b/ s. ř. s. vady řízení,
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž žalovaný správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech, neboť správní orgán nevzal v úvahu skutečnost,
že se stěžovatelka jako žadatelka o azyl nedopustila ve Vietnamské socialistické republice ani
v ČR žádného trestného činu (§15 zákona o azylu). Dále žalovaný nevzal v úvahu skutečnou
situaci ve Vietnamské socialistické republice a zvláště pak postavení žen, o čemž objektivně
vypovídají zprávy Ministerstva zahraničí USA za r. 2000 – 2002. Stěžovatelka je navíc
v současné době těhotná (otcem dítěte je občan České republiky) a je proto nutno jí
poskytnout ochranu z hlediska možného ohrožení života a zdraví stěžovatelky i dítěte.
Z tohoto důvodu se stěžovatelka neúčastnila jednání v době rozhodování. Stěžovatelka je
proto názoru, že správní orgán při bedlivějším a širším posouzení její situace mohl dojít
k pro ni příznivějšímu rozhodnutí. Současně tvrdí, že její žádost o udělení azylu nebyla
hodnocena ve smyslu §14 zákona o azylu z humanitárních důvodů.
Stěžovatelka dále uvedla, že napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni je v jeho
písemném vyhotovení zatížen vadou, neboť v něm chybí uvedení dne a místa jeho vyhlášení
V doplnění kasační stížnosti ze dne 14. 5. 2003 stěžovatelka opět poukázala na svůj
spořádaný život v ČR a nutnost ochrany očekávaného dítěte před všemi formami útisku
ve smyslu čl. 2 a násl. Úmluvy o právech dítěte .
V doplnění kasační stížnosti stěžovatelka nově namítla ve vztahu k výroku soudu, že
dle §152 o. s. ř. se rozhoduje o věci samé a proto i výrok soudu ve věcech správního
soudnictví by měl pokrýt celý předmět řízení.
Dne 14. 5. 2003 podala stěžovatelka ve smyslu ust. §107 s. ř. s. žádost o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný v písemném vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost podané
kasační stížnosti, neboť napadené rozhodnutí netrpí nezákonností a kasační stížnost není
důvodná. Kasační stížností je vyslovována pouze obecná kritika nepříznivých společenských
poměrů v zemi původu . Žalovaný je názoru, že jak správním orgánem, tak i soudem bylo
zcela jednoznačně prokázáno, že nebyly shledány okolnosti, ze kterých by plynulo, že by
stěžovatelka byla ve své vlasti pronásledována z důvodů, uvedených v §12 zákona o azylu,
ale skutečnými důvody pro opuštění vlasti byly důvody pouze ekonomické. V daném případě
nebyly shledány ani důvody pro udělení humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu, když
současně uvedl, že na udělení humanitárního azylu podle ustanovení §14 zákona o azylu
neexistuje právní nárok. Vzhledem k okolnostem případu žalovaný navrhuje, aby soud
kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že
o něm není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační stížnosti věcně rozhodováno bez prodlení,
tj. neprodleně po jejím předložení Nejvyššímu správnímu soudu a po nezbytném poučení
účastníků řízení , neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením §56 s. ř.
s. ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatelka podala žádost na zahájení řízení
o udělení azylu dne 21. 12. 2001, ve které uvedla, že svoji vlast opustila z ekonomických
důvodů, neboť nemohla sehnat zaměstnání, rodiče se rozešli a ona se neměla o koho opřít.
Jiné než ekonomické důvody neuvedla ani při pohovoru k žádosti o udělení azylu dne
7. 8. 2002. Žalovaný proto svým rozhodnutím z 26. 8. 2002, č. j. OAM-12471/VL-16-C10-
2001 azyl neudělil z důvodu nesplnění podmínek dle §12, §13 odst.1,2 a §14 zákona
o azylu a konstatoval, že se na stěžovatelku nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91
zákona o azylu.
V opravném prostředku proti rozhodnutí o neudělení azylu stěžovatelka pouze uvedla,
že nesouhlasí s důvody neudělení azylu, má své důvody proč se nemůže do Vietnamu vrátit,
neboť by neměla práci a neměla by kde bydlet.
Krajský soud v Plzni dospěl při přezkoumávání rozhodnutí žalovaného ke stejnému
závěru jako žalovaný správní orgán, tedy že ekonomické důvody pro udělení azylu nenáleží
k zákonem o azylu taxativně vymezeným důvodům udělení azylu, přičemž v době řízení
o udělení azylu byly jediným žalobkyní uváděným důvodem pro udělení azylu . Na základě
výše uvedeného proto soud dospěl k závěru, že žalobkyní napadené rozhodnutí netrpí
nezákonností a žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Plzni v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst.1 písm. a/ a b/ s. ř. s.
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Dle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož
občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho
posledního trvalého bydliště.
Dle §13 zákona o azylu se rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl
podle §12 nebo §14, se v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení
rodiny, i když v řízení o udělení azylu nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení azylu
podle §12. Rodinným příslušníkem se pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí
manžel azylanta, svobodné dítě azylanta mladší 18 let, nebo rodič azylanta mladšího 18 let.
Předpokladem udělení azylu za účelem sloučení rodiny manželu azylanta je trvání manželství
před udělením azylu azylantovi.
Dle §14 zákona o azylu jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod
pro udělení azylu podle §12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl
z humanitárního důvodu.
Důvody pro podání kasační stížnosti jsou taxativně vymezeny v ust. §103 odst.1
písm. a/ – e/ s. ř. s.
Stěžovatelka jako jeden z důvodů podání kasační stížnosti uvedla §103 odst.1 písm.a/
s. ř. s., ve vztahu ke kterému pouze uvedla, že tento důvod spatřuje v nesprávném posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Argumentace stěžovatelky, pokud se týká
tohoto žalobního důvodu je však zcela nekonkrétní a to jak po skutkové, tak po právní stránce.
Tvrzená nezákonnost, spočívající v nesprávném právním posouzení věci soudem
v předcházejícím řízení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je
aplikována nesprávná právní věta, popř. je sice aplikována správná právní věta, ale tato je
nesprávně vyložena. Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením lze
charakterizovat tak, že jde o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci .
Krajský soud byl při posuzování zákonnosti rozhodnutí žalovaného správního orgánu
vázán v souladu s ustanovením §75 odst. 2 s. ř. s. rozsahem a důvody opravného prostředku,
které však stěžovatelka uvedla velice neurčitě a při přezkoumání rozhodnutí vychází
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
Ze spisového materiálu, tak jak byl předložen krajskému soudu, jednoznačně
vyplynulo, že stěžovatelka nikdy nevyvíjela žádnou činnost směřující k uplatňování
politických práv a svobod ani se sama nijak politicky neangažovala, její důvody pro udělení
azylu jsou pouze ekonomické a osobní, a z tohoto důvodu nesplňuje podmínky pro udělení
azylu ve smyslu §12 zákona o azylu. Správní orgán a následně i soud se proto tvrzené
nezákonnosti ve smyslu §103 odst.1 písm. a/ s. ř. s. nedopustili.
Dalším z důvodů podání kasační stížnosti jsou tvrzené vady řízení ve smyslu §103
odst.1 písm.b/ s. ř. s. .Stěžovatelka napadá rozhodnutí soudu prvního stupně z důvodu, že
skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech a že byl porušen zákon, když skutkový stav věci byl podle názoru stěžovatelky
nedostatečně zjištěný, nesprávně a neobjektivně vyhodnocený a to ve vztahu k neudělení
humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu.
Skutková podstata, z níž správní orgán vycházel v napadeném rozhodnutí, je se spisy
v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učiněnému správnému skutkovému
závěru, ve spisu obsažený, vede k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující
orgán. Skutková podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech podklad pro skutkový
závěr učiněný rozhodujícím orgánem, resp. je nedostačující k učinění správného skutkového
závěru.
Takové vady řízení však nebyly shledány. V daném případě nelze za vady řízení
považovat skutečnost, že správní orgán nevzal v úvahu, že se stěžovatelka jako žadatelka
o azyl nedopustila ve Vietnamu ani v ČR žádného trestného činu ve smyslu §15 zákona
o azylu, neboť toto ustanovení upravuje důvody vylučující udělení azylu v případech, kdy by
byly pro jeho udělení naplněny zákonné podmínky dle §12 zákona o azylu. Tato situace však
u stěžovatelky nenastala. Jak vyplynulo ze spisu, žalovaný se ani při zkoumání podmínek
pro udělení azylu nedopustil vady řízení, neboť se důkladně zabýval situací v zemi
stěžovatelky, přičemž vycházel ze Zprávy o dodržování lidských práv za r. 2000 a 2001,
vydanou Ministerstvem zahraničních věcí USA. Po posouzení stavu ve vlasti stěžovatelky
a s přihlédnutím k její výpovědi dospěl správní orgán k závěru, že zde nejsou dány podmínky
pro udělení azylu ve smyslu ani ve smyslu ustanovení §12 a §13 odst.1, 2, ani
humanitárního azylu ve smyslu ustanovení §14 . Na udělení humanitárního azylu nevzniká
žadateli právní nárok, rozhodnutí správního orgánu o něm je věcí jeho volné úvahy -
diskrečního oprávnění , které však soudnímu přezkumu nepodléhá .
K námitce stěžovatelky, uplatněné až v řízení před Nejvyšším správním soudem
v kasační stížnosti, že s ohledem na její současné těhotenství (otcem dítěte je občan České
republiky), je nutné jí poskytnout ochranu z hlediska možného ohrožení života a zdraví
jejího i dítěte a chránit očekávané dítě před všemi formami útisku ve smyslu čl. 2 a násl.
Úmluvy o právech dítěte, je nutno poznamenat, že se touto skutečností Nejvyšší správní
soud nemohl zabývat s ohledem na ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s. . Dle tohoto ustanovení
nepřihlíží Nejvyšší správní soud ke skutečnostem, které stěžovatelka uplatnila poté, kdy bylo
vydáno napadené rozhodnutí.
Soud chápe situaci, ve které se stěžovatelka nachází, nelze ji však řešit v rámci tohoto
řízení, ale není vyloučena možnost, aby požádala při splnění podmínek, daných ust. §65
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, o povolení trvalého
pobytu .
Stěžovatelka dále uvedla, že napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni je v jeho
písemném vyhotovení zatížen vadou, neboť v něm chybí uvedení dne a místa jeho vyhlášení.
Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 5. 2003 byla stěžovatelka vyzvána
k předložení důkazu o tom, že napadený rozsudek vykazuje vadu, spočívající v absenci
uvedení dne a místa jeho vyhlášení. Stěžovatelka předložila na výzvu soudu fotokopii první
až čtvrté strany stejnopisu rozsudku. Dle spisového materiálu, který má Nejvyšší správní soud
k dispozici se namítané náležitosti rozsudku nacházejí na jeho páté straně, kde se kromě
uvedení dne a místa jeho vyhlášení nachází rovněž pokračování poučení o kasační stížnosti,
další podstatná náležitost písemného vyhotovení rozsudku dle §54 s. ř. s - podpis předsedy
senátu a dále otisk úředního razítka. Tato pátá strana písemného vyhotovení rozsudku však
stěžovatelkou předložena nebyla. Nelze tedy jednoznačně přisvědčit jejímu tvrzení, že
písemné vyhotovení rozsudku, které obdržela, je zatíženo touto vadou, a to i s ohledem
na skutečnost, že v soudním spise je založen originál písemného vyhotovení rozsudku a jeho
zkráceného znění dle §49 odst. 11 s. ř. s., které těmito napadenými vadami netrpí.
V doplnění kasační stížnosti stěžovatelka nově namítla ve vztahu k výroku soudu, že
dle §152 o. s. ř. se rozhoduje o věci samé a proto i výrok soudu ve věcech správního
soudnictví by měl pokrýt celý předmět řízení.
Krajský soud v Plzni postupoval v řízení o podaném opravném prostředku
stěžovatelky dle soudního řádu správního , který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2003 Řízení
o opravném prostředku (žalobě) proti rozhodnutí správního orgánu v azylové věci dle §32
zákona o azylu je řízením sporným, zahajovaným výlučně na návrh. V tomto řízení je
předmět řízení vymezen žalobním petitem, což je v případě napadeného rozhodnutí správního
orgánu návrh na jeho zrušení . Soud rozhoduje o celém předmětu řízení, výrok rozsudku musí
ve smyslu §78 s. ř. s. odpovídat žalobnímu petitu, což znamená, že celý předmět řízení musí
být postižen buď kladným nebo záporným rozhodnutím – tj. žaloba se zamítá (§78 odst. 7 s.
ř. s.) nebo se napadené rozhodnutí ruší a věc se vrací k novému projednání (§78 odst. 1, 3, 4
s. ř. s.). V případě stěžovatelky byl žalobní petit vymezen zcela neurčitě, nicméně z povahy
věci bylo zřejmé, že se stěžovatelka domáhala zrušení napadeného rozhodnutí správního
orgánu o zamítnutí její žádosti o poskytnutí azylu. Soud proto posuzoval ve sporu důvodnost
žalobního petitu stěžovatelky a své rozhodnutí o tom, že se žaloba zamítá uvedl v souladu
s ust. §78 s. ř. s. ve výroku svého rozhodnutí ve věci samé.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná a proto ji dle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst.1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12.11.2003
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu