ECLI:CZ:NSS:2003:5.AZS.24.2003
sp. zn. 5 Azs 24/2003 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Václava Novotného v právní věci
navrhovatele: M. I., zastoupeného JUDr. Pavlem Průšou, advokátem AK Klášterní 92, 583
01 Chotěboř, proti Ministerstvu vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM,
170 34 Praha 7, v řízení o kasační stížnosti navrhovatele – stěžovatele proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 17. 7. 2003, č. j. 59 Az
25/2003-22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Ministerstvu vnitra se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 17. 7. 2003, č. j. 59 Az 25/2003-22, Krajský soud v Ústí nad
Labem – pobočka v Liberci zamítl opravný prostředek navrhovatele – stěžovatele proti
rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze dne 27. 6. 2002, č. j. OAM-3012/VL-07-12-2002,
kterým byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná žádost stěžovatele o udělení azylu dle ust. §16
odst. 1 písm. a) zák. č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, v platném znění (dále jen „zákon o azylu“), ve znění zákona č. 2/2002 Sb., a
současně bylo vysloveno, že se azyl podle ust. §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu
neuděluje, a dále, že se na navrhovatele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ust. §91
cit. zákona.
Proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel včas kasační
stížnost. Pro řízení o kasační stížnosti je stěžovatel zastoupen JUDr. Pavlem Průšou,
advokátem AK Klášterní 92, Chotěboř, a to na základě plné moci ze dne 5. 8. 2003. Splnil
tak podmínku stanovenou v ust. §105 odst. 2 s. ř. s., podle níž stěžovatel musí být zastoupen
advokátem, nemá-li sám vysokoškolské právnické vzdělání.
V kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že po té, co krajský soud zcela správně
konstatoval, že na řízení o udělení azylu dopadají ustanovení správního řádu (dokonce
konstatoval povinnosti správního orgánu úplně a přesně zjistit skutkový stav věci, kdy při
obstarávání podkladů pro rozhodnutí není vázán jen návrhy účastníků), zcela přehlédl,
že správní orgán jakoukoli aktivitu v tomto směru nevyvíjel a porušení správního řádu lze
spatřovat zejména v jeho §3, odst. 2, §32 odst. 1 a §33 odst. 2. V tomto postupu soudu lze
podle stěžovatele spatřovat důvod kasační stížnosti podle ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.,
kdy při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon a pro tyto vady řízení měl soud
správní rozhodnutí zrušit. V důsledku uvedených porušení správního řádu totiž stěžovatel
neuvedl ve správním řízení veškeré důvody pro svoji žádost o udělení azylu, což podle
stěžovatele mělo později za následek zamítavé správní rozhodnutí a před soudem
nepřezkoumávání dalších důvodů pro udělení azylu uváděných stěžovatelem. Z uvedených
důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu
zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení a rozhodnutí, v němž by bylo rozhodnuto
mimo jiné i o nákladech tohoto řízení.
Podáním ze dne 22. 8. 2003, krajskému soudu doručeným dne 25. 8. 2003, stěžovatel
doplnil svoji kasační stížnost v tom směru, že požádal soud o přiznání odkladného účinku
této stížnosti s odůvodněním, že výkonem pravomocného rozhodnutí by došlo k vystěhování
a byl by zcela zmařen účel řízení o udělení azylu, které je vedeno.
Správní orgán ve svém vyjádření ze dne 1. 9. 2003, krajskému soudu doručeném dne
4. 9. 2003 popřel oprávněnost podané kasační stížnosti a vyslovil přesvědčení, že jak jeho
rozhodnutí ve věci azylu, tak i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky
v Liberci, byly vydány v souladu s právními předpisy. Tvrzení v kasační stížnosti, že správní
orgán v předchozím správním řízení „nevyvíjel jakoukoli aktivitu, aby zjistil přesně a úplně
skutkový stav věci“, je podle správního orgánu zcela nekonkrétní, přitom je na tomto tvrzení
kasační stížnost postavena. Ani z dalšího tvrzení, že stěžovatel v důsledku porušení
příslušných ustanovení správního řádu „neuvedl ve správním řízení veškeré důvody pro svoji
žádost o udělení azylu“, nelze dovodit, v čem měl správní orgán jednotlivá ustanovení
správního řádu v kasační stížnosti citovaná porušit. Ve svém vyjádření odkázal správní orgán
na obsah správního spisu, zejména na vlastní podání a výpovědi stěžovatele učiněné
v průběhu správního řízení včetně žádosti o udělení azylu a včetně velmi kusého obsahu
opravného prostředku. Součástí správního spisu, uvedl správní orgán, je i „Prohlášení
o převzetí poučení“ v ruském jazyce, kterým byl stěžovatel seznámen se všemi svými právy
a povinnostmi žadatele o udělení azylu. Z uvedených důvodů považuje žalovaný kasační
stížnost za účelově podanou a za nedůvodnou a stejně tak i návrh na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti a proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl
a nepřiznal podání kasační stížnosti odkladný účinek.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí v souladu s ust. §109 s. ř. s.,
a dospěl k závěru, že výše uvedené námitky stěžovatele nejsou důvodné.
V kasační stížnosti stěžovatel namítá, že při zjišťování skutkové podstaty správním
orgánem byl porušen zákon a pro tyto vady řízení měl soud správní rozhodnutí zrušit.
Dle ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
vady ří zení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který
ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Důvody uvedené v kasační stížnosti stěžovatele lze tedy podřadit pod ust. §103 odst.
1 písm. b) s. ř. s.
V souladu s ust. §109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační
stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné (ust. §103 odst. 1 písm. c) cit.
zák.) nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné (ust. §103 odst. 1 písm. d) cit.
zák.), jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné.
Dle ust. §109 odst. 4 s. ř. s. ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo
vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud nepřihlíží.
Ze spisového materiálu krajského soudu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel
podal proti rozhodnutí správního orgánu opravný prostředek, ve kterém však žádné
konkrétní námitky proti vydanému rozhodnutí neuvedl, pouze zcela nekonkrétně žádal, aby
jeho žádost byla přezkoumána. Stěžovatel byl proto krajským soudem podle ust. §37 odst.
5 s. ř. s. vyzván k odstranění vad svého podání. V doplňujícím podání stěžovatel poprvé
uvedl kromě důvodů ekonomických i jiné důvody (obavy z vojenské služby a rodinné
důvody), když z žádosti o udělení azylu a z obsahu pohovoru vedeného za účelem řádného
zjištění skutkového stavu vyplývá, že stěžovatel během celého správního řízení uváděl
pro svůj odchod z Ukrajiny a udělení azylu v ČR pouze důvody ekonomické.
Při přezkoumávání napadeného rozhodnutí správního orgánu krajský soud
v odůvodnění svého rozhodnutí na str. 3 rozhodnutí mimo jiné konstatoval, že jestliže
poprvé v doplnění opravného prostředku uvedl i jiné důvody (obavy z vojenské služby
a rodinné důvody), které nesdělil správnímu orgánu, je zřejmé, že k tíži stěžovatele se správní
orgán těmito dalšími důvody uvedenými v opravném prostředku nemohl při posuzování
důvodnosti jeho žádosti o azyl zabývat a promítnout je do konečného rozhodnutí.
V odůvodnění rozhodnutí krajský soud dále poukázal na povinnosti, které pro správní orgán
vyplývají z ust. §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1 a §46 správního řádu. Soud po té dospěl k závěru,
že tyto zákonem uložené povinnosti správní orgán splnil a námitku nepřihlédnutí
ke skutečnostem, které nebyly navrhovatelem uvedeny, považoval soud za nedůvodnou.
Z výše uvedeného vyplývá, že námitka uvedená v kasační stížnosti, že při zjišťování
skutkové podstaty správním orgánem byl porušen zákon, stěžovatel uplatnil nově až po té,
co byl seznámen v obsahem rozhodnutí krajského soudu a tato námitka tedy nebyla obsahem
opravného prostředku podaného krajskému soudu proti rozhodnutí správního orgánu, a proto
k ní Nejvyšší správní soud nemohl přihlédnout, neboť jde o důvod, který stěžovatel mohl
uplatnit již v řízení před soudem, ale neučinil tak (§104 odst. 4 s. ř. s.). Jde o zásadu
koncentrace řízení.
Protože Nejvyšší správní soud je zásadně vázán důvody kasační stížnosti (§109 odst.
3 s. ř. s.) a jelikož ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil pot é, kdy bylo vydáno napadené
rozhodnutí, Nejvyšší správní soud nepřihlíží (§109 odst. 4. s. ř. s.), zaměřil se v dalším toliko
na posouzení zákonnosti procesního postupu krajského soudu, neboť v této fázi řízení mu již
nepřísluší – ze shora uvedených důvo dů – meritorně se zabývat důvodností žádosti
stěžovatele o udělení azylu a po přezkoumání dle výše uvedeného hlediska dospěl k závěru,
že ze strany krajského soudu nedošlo k porušení procesních předpisů, které by mohlo mít
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Nad rámec Nejvyšší správní soud uvádí, že pokud jde o řízení před správním
orgánem, je povinností správního orgánu respektovat základní pravidla řízení, vyplývající
z ust. §3 správního řádu vyjadřující v obecné formě hlavní zásady správního řízení,
rozvedené a konkretizované v dalších zákonných ustanoveních. V řízení o azylu
je rozhodující pro posouzení naplnění zákonných podmínek, ale i pro rozsah dokazování,
uvedení důvodů žadatelem v žádosti, při pohovoru, nebo v jiných podáních učiněných
do vydání rozhodnutí. Je to žadatel, který se domáhá udělení azylu, který tvrdí určité
skutečnosti, na jejichž základě by mu mělo být vyhověno. Správní orgán není povinen
seznamovat žadatele o azyl s důvody, pro které by mohlo být jeho žádosti vyhověno.
K zajištění možnosti úplného vyjádření má podle §22 odst. 1 zákona o azylu účastník řízení
právo jednat v řízení o udělení azylu v mateřském jazyce nebo v jazyce, ve kterém
je schopen se dorozumět. Za tím účelem ministerstvo účastníkovi poskytne bezplatně
tlumočníka na celou dobu řízení. Podle odst. 2 téhož ustanovení je účastník řízení oprávněn
přizvat si na své náklady tlumočníka podle své volby.
Ze správního spisu bylo zjištěno, že dne 21. 6. 2002 uskutečnil správní orgán
se stěžovatelem pohovor za účelem spolehlivého zjištění skutečného stavu věci. Z protokolu
o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu na území ČR na č. l. 14
správního spisu vyplývá, že stěžovatel požádal, aby pohovor byl veden v jazyce ruském
a souhlasil s tím, aby obsah pohovoru tlumočila paní MUDr. G. S., tlumočník ruského jazyka.
Dle uvedeného protokolu byl stěžovatel poučen, že v případě neposkytnutí informací
nezbytných pro spolehlivé zjištění skutečného stavu věci správní orgán řízení o
udělení azylu podle ust. §25 odst. 1 písm. d) zákona o azylu zastaví. V protokolu je dále
uvedeno, že stěžovatel se cí tí zdráv a je schopen pohovoru. Poučení rozuměl a nežádá bližší
vysvětlení. Z uvedeného protokolu dále vyplývá, že stěžovatel byl informován o tom, že pro
posouzení jím uváděných skutečností má správní orgán informace na straně č. 2 a č. 3
protokolu konkrétně vyjmenované. Stěžovatel stvrdil svými podpisy, že byl seznámen
se všemi stránkami protokolu, s obsahem souhlasí a doplnění nežádá.
Z uvedeného lze dovodit, že správní orgán svým povinnostem vyplývajícím z ust. §3,
odst. 2, §32 odst. 1 a §33 odst. 2 správního řádu dostál. Jestliže v žádosti o udělení azylu
a v průběhu azylového řízení uváděl stěžovatel pouze důvody ekonomické, nelze správnímu
orgánu vytýkat, že nehodnotil skutečnosti jiné, než stěžovatelem uplatněné.
Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že nebyly zjištěny vytýkané vady správního
řízení, pro které měl krajský soud napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Pokud se po
přezkoumání rozhodnutí správního orgánu v intencích zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, krajský soud ztotožnil se závěry obsaženými v rozhodnutí Ministerstva vnitra,
když tyto závěry shledal správnými, je pochopitelné, že mu nezbylo, než opravný prostředek
proti rozhodnutí správního orgánu zamítnout.
Důvody uvedené v kasační stížnosti stěžovatele podřazené pod ust. §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s., nebyly prokázány, a proto Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost
podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Protože stěžovatel neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.). Ministerstvu vnitra ČR, které bylo v řízení úspěšné,
náklady řízení nevznikly, respektive je neúčtovalo, a proto rozhodl soud o nákladech řízení,
jak výše uvedeno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. 12. 2003
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu