ECLI:CZ:NSS:2003:6.A.100.2001
sp. zn. 6 A 100/2001 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce
společnosti C., s. r. o., proti žalovanému Ministerstvu životního prostředí, se sídlem Praha
10, Vršovická 65, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 1. 2001,
takto:
I. Žaloba se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobou včas podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení
rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 1. 2001, kterým bylo k odvolání žalobce změněno
prvostupňové rozhodnutí České inspekce životního prostředí, Oblastního inspektorátu Praha,
ze dne 11. 9. 2000, č. j. 1/OV/8111/00/Ma, o uložení pokuty žalobci za provozování
servisního plavidla, sloužícího ke skladování a manipulaci s ropnými látkami, bez souhlasu
příslušného vodohospodářského orgánu, a za to, že při provozu servisního plavidla neměl plán
opatření pro případ havarijního zhoršení jakosti vod schválený příslušným vodohospodářským
orgánem. V žalobě uvedl, že žalovaný „nepřihlédl dostatečně ke všem skutkovým okolnostem
a dále, že do svého rozhodnutí nepromítl související zákonná ustanovení i příslušnou čs.
normu“. Konečná pokuta ve výši 80 000,- Kč mu byla uložena podle §24 písm. e) a §24e
zákona č. 130/1974 Sb. za porušení povinností stanovených zákonem č. 138/1973 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, provozováním servisního plavidla bez souhlasu podle §13 odst. 1
písmeno b) zákona č. 138/1973 Sb. V této souvislosti zdůraznil, že je společností, jejímž
základním posláním je zajišťování lodní dopravy. Jeho úmyslem bylo přispět ekologickému
provozu lodí na vodách v Praze, především na řece Vltavě, vytvořením ekologického
servisního plavidla pro přímé zásobování ostatních plavidel a k odčerpávání kalů z nich.
Tímto plavidlem je soulodí SP-150, sestávající z tlačného remorkéru a tlačného člunu. Toto
plavidlo po přestavbě žalobce provozoval ve zkušebním provozu od 25. 3. 1999 do
31. 3. 2000. Přestavba lodí tlačného remorkéru a tlačného člunu na SP-150 je nepochybně
stavbou, a proto orgán, který tuto stavbu povolil, musel před tímto svým rozhodnutím
a již před přestavbou obou lodí obdržet příslušný souhlas vodohospodářského orgánu.
Žalobce byl proto přesvědčen, že tento souhlas musel vlastnit majitel plavidla, tj. Ředitelství
vodních cest ČR, ale i přestavovatel jejich součástí. V této souvislosti zdůraznil, že neumístil
předmětné plavidlo do vodního toku.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 8. 2001, č. j. 38 Ca 171/2001 – 14,
které nabylo právní moci dne 20. 9. 2001, věc postoupil Vrchnímu soudu v Praze s odkazem
na ustanovení §246 odst. 2 o. s. ř., ve znění platném do 31. 12. 2002, dle kterého
jsou k přezkoumávání rozhodnutí ústředních orgánů státní správy, s výjimkou věcí
důchodového a nemocenského zabezpečení, důchodového pojištění a hmotného zabezpečení
uchazečů o zaměstnání podle předpisů o zaměstnanosti, věcně příslušné vrchní soudy.
Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že žalobce namítá zcela nekonkrétně,
že žalovaný nepřihlédl ke všem skutkovým okolnostem, zákonným ustanovením a normě.
Žaloba neobsahuje argumenty, které by dokládaly věcné a právní vady rozhodnutí. Jde pouze
o výklad pozitivního činění žalobce ve prospěch ekologického provozu lodí na Vltavě
a zdůraznění morální odpovědnosti jiného subjektu. Protože případy úniku ropných látek
ze zařízení k jejich skladování jsou pokládány vyhláškou č. 6/1977 Sb. vždy za mimořádně
závažné ohrožení jakosti vod, je provoz servisního plavidla bez souhlasu vodohospodářského
úřadu závažným porušením povinností plynoucích ze zákona o vodách. Sankce ve výši
80 000,- Kč, která nedosahuje ani poloviny zákonného rozmezí, je proto zcela přiměřená.
Protože daná věc nebyla skončena Vrchním soudem v Praze, kterému byla
postoupena, do 1. 1. 2003, kdy nabyl účinnosti zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen s. ř. s.), věc byla předložena Nejvyššímu správnímu soudu s odkazem na ustanovení
§132, větu druhou, s. ř. s., podle kterého věci správního soudnictví, v nichž nebylo
rozhodnuto do dne účinnosti tohoto zákona a v nichž byla dána věcná příslušnost k řízení
vrchním soudům, převezme a dokončí Nejvyšší správní soud v řízení podle ustanovení části
třetí, hlavy druhé, dílu prvního s. ř. s., tedy v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního
orgánu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného a dospěl k závěru,
že žaloba není důvodná.
Z obsahu správního spisu předloženého žalovaným vyplývá, že žalobce uzavřel dne
25. 3. 1999 s Ředitelstvím vodních cest ČR smlouvu o nájmu věci movité, kdy předmětem
této smlouvy je pronájem soulodí pod pracovním názvem Servisní centrum pro plavidla Praha
s označením SP-150, které se skládá z tlačného člunu TČ 560, reg. číslo 2467, a tlačného
remorkéru TR 567, reg. č. 2061. Uvedené soulodí žalobce provozoval ve zkušebním provozu
v době od 25. 3. 1999 do 31. 3. 2000, což nejenže nezpochybňuje, ale naopak uvádí v podané
žalobě. Dne 11. 8. 1999 uskutečnila Česká inspekce životního prostředí ohlášenou
revizi na kontejnerovém terminálu v Holešovickém přístavu a servisním plavidlu SP-150,
a to mimo jiné i za účasti zástupce žalobce. V průběhu revize bylo zjištěno, že předmětné
soulodí nemělo, ačkoliv bylo již v ověřovacím provozu, k provozování, tj. ke zřizování
skladů ropných látek a k manipulaci s ropnými látkami (stáčení, výdej), souhlas podle
§13 zákona č. 138/1973 Sb. od příslušného vodohospodářského orgánu. Ani tuto skutečnost
žalobce v průběhu správního řízení relevantním způsobem nezpochybnil.
Podle §13 odst. 1 zákona č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon), ve znění
pozdějších předpisů, souhlasu vodohospodářského orgánu je třeba ke stavbám, zařízením,
popřípadě činnostem, k nimž není třeba jeho povolení, které však mohou ovlivnit vodní
poměry, a to: a) ke stavbám a zařízením ve vodních tocích a v jejich korytech a na pozemcích
při nich, za b) ke zřizování dálkových potrubí, skladů, nádrží a skládek látek, ohrožujících
jakost vody, ke stavbám umožňujícím podzemní skladování látek v zemských dutinách
a ke stavbám komunikací.
Podle §24 písm. e) zákona č. 130/1974 Sb., o státní správě ve vodním hospodářství,
ve znění pozdějších předpisů, okresní úřady ukládají pokuty fyzickým osobám
při provozování podnikatelské činnosti a právnickým osobám, které poruší jiné povinnosti
stanovené vodním zákonem, tímto zákonem, nebo povinnosti podle nich uložené.
Podle §24e zákona č. 130/1974 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pokuta za porušení
jiných povinností podle §24 písm. e) se stanoví ve výši od 1 000,- Kč do 200 000,- Kč podle
závažnosti porušení povinnosti.
Zásadní námitkou žalobce v žalobě je tvrzení, že žalovaný nepřihlédl dostatečně
ke všem skutkovým okolnostem a že nepromítl do svého rozhodnutí související zákonná
ustanovení a normu. Při takto neurčitě formulované stížní námitce se soud zaměřil na zjištění,
zda žalovaný ze správně zjištěného skutkového stavu vyvodil správné právní závěry;
soud v tomto směru neshledal v postupu žalovaného nezákonnost, neboť žalovaný zjistil
řádně a spolehlivě skutečný stav věci, který žalobce ani v žalobě nezpochybnil, ale domáhal
se jiného právního hodnocení. Soud pro takový postup neshledal žádný důvod,
neboť v průběhu správního řízení bylo najisto postaveno, že žalobce jako nájemce
předmětného soulodí toto provozoval bez příslušného souhlasu vodohospodářského orgánu,
který je k takové činnosti nezbytný, jak vyplývá ze shora uvedeného §13 zákona o vodách.
Předmětné soulodí je nepochybně zařízením a jeho provoz činností, na které dopadá nutnost
souhlasu příslušného vodohospodářského orgánu, přičemž uvedení tohoto plavidla
do provozu je umístěním zařízení ve vodním toku dle odst. a) citovaného ustanovení vodního
zákona a zřízením skladu látek ohrožujících jakost vody podle odst. b) citovaného ustanovení.
Dále je nutno uvést, že v žádném ustanovení zákona o vodách není stanoveno, že povinnost
získat příslušný souhlas vodohospodářského orgánu se týká pouze vlastníka věci, na kterou
dopadá toto ustanovení. Proto v případě, kdy existuje nájemní smlouva o nájmu movité věci,
je nutno dovodit, že souhlas vodohospodářského orgánu musí mít i ten, kdo tuto pronajatou
věc užívá, tedy v daném případě žalobce. Shora uvedené lze uzavřít tak, že pokuta ve výši
80 000,- Kč, která byla žalobci uložena podle zákona č. 130/1974 Sb., byla uložena v souladu
s právními předpisy, které upravují činnost, kterou provozoval žalobce.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal žalobu
jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O věci přitom soud
rozhodl bez jednání za podmínky souhlasu účastníků řízení (§51 odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Žalobce v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení, žalovaný nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl. Soud proto
rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. 9. 2003
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu