ECLI:CZ:NSS:2003:6.A.126.2001
sp. zn. 6 A 126/2001 – 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce M. Č.,
zastoupeného Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem Jungmannova 31, 110 00 Praha
1, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, 170 00 Praha 7, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 5. 2001, č. j. VS/2-51/1291/2000,
takto:
I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 9. 5. 2001, č. j. VS/2-51/1291/2000, se zrušuje
a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen uhradit žalobci na nákladech řízení částku 4650,- Kč, a to
k rukám jeho zástupce ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Vrchního soudu v Praze dne 30. 11. 2001 žalobce napadl shora
označené rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR (dále jen „žalovaný“), kterým bylo zamítnuto
žalobcovo odvolání a potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu Kladno ze dne 20. 12. 2000, č. j.
VV/21804/2000, jímž bylo odmítnuto žalobcovo prohlášení o nabytí státního občanství České
republiky podle §18a odst. 6 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního
občanství České republiky. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí především uvedl,
že žalobce v České republice pobýval vždy na různých ubytovnách a s Českou republikou jej
dosud spojovala pouze pracovní činnost, což nesvědčí o existenci jakýchkoliv pevnějších
pout. Žalobcův otec a dva bratři žijí v České republice obdobným způsobem; ve Slovenské
republice však nadále žije jeho manželka se dvěma dětmi, za nimiž žalobce ve volných dnech
jezdí. Žalovaný rovněž poukázal na nález Ústavního soudu č. 207/1994 Sb., podle nějž je
třeba pojem „trvalý pobyt“ chápat ve smyslu faktickém a je třeba jím rozumět pobyt v místě
stálého bydliště člověka, tj. zpravidla v místě, kde má daná osoba rodinu, byt nebo zaměstnání
a kde se také zdržuje s úmyslem se zde zdržovat trvale (v souladu s rozhodnutím Vrchního
soudu v Praze vydaným pod sp. zn. 3 Cdo 76/93). Trvalým pobytem však nemůže být pobyt
přechodný, tj. pobyt mimo objekt trvalého pobytu, kde se občan dočasně zdržuje
z pracovních, studijních, zdravotních, rekreačních a jiných důvodů. Žalovaný proto dospěl
k závěru, že žalobce nelze považovat za osobu trvale žijící v České republice, neboť jeho
úmysl se zde zdržovat není možné ze zjištěných poznatků dovodit.
Žalobce v podané žalobě především zpochybnil totožnost pojmů „trvalý pobyt“ a
„trvalé žití“, když upozornil na skutečnost, že žalovaný použil judikaturu týkající se institutu
trvalého pobytu, ačkoliv §18a zákona č. 40/1993 Sb. hovoří o trvalém žití. Kritéria pro
splnění podmínek trvalého žití ve smyslu citovaného ustanovení nejsou podle žalobce
výslovně stanovena zákonem, a mohou být tedy značně volnější než kritéria pro faktický
trvalý pobyt. Žalobce se neztotožnil ani s tvrzením žalovaného, že úmyslem zákonodárce
nebylo umožnit nabytí státního občanství ČR osobám, které mají rodinné vazby a trvalý pobyt
v zahraničí a v ČR nemají jakékoliv zázemí. K rozdělení československé federace totiž došlo
politickým aktem a úprava státoobčanských vztahů měla být taková, aby co nejméně
negativně zasahovala do práv dotčených osob. Zákon č. 40/1993 Sb. byl právě z těchto
důvodů podroben silné kritice, a proto došlo k jeho novelizaci zákonem č. 194/1999 Sb., který
tyto nedostatky měl alespoň částečně napravit. Z toho žalobce dovodil, že za „trvalé žití“ lze
pokládat i pouhou faktickou přítomnost na území ČR, aniž by bylo nutno zkoumat naplnění
dalších kritérií. Způsob, jakým žalovaný interpretoval zákonnou úpravu, proto žalobce označil
za mylný. Žalobce navíc namítl, že ve vztahu k jeho osobě není napadené rozhodnutí
dostatečně odůvodněno, jelikož žalovaný nijak neupřesnil svůj závěr o tom, že žalobce nemá
v úmyslu zdržovat se v ČR trvale. Žalobce přitom takový úmysl ve správním řízení projevil,
přičemž uvedl, že jeho rodina se k němu zatím nepřistěhovala s ohledem na neuspokojivé
bytové poměry. Žalovaný se nevyslovil k tomu, zda žalobcova vyjádření považuje za
nevěrohodná a jak je hodnotí v logické souvislosti s dalšími zjištěnými skutečnostmi. Pouhou
fyzickou přítomnost žalobcovy rodiny na Slovensku považoval žalovaný za postačující k
vyslovení závěru o žalobcově úmyslu tam trvale žít, a to bez ohledu na celkovou dobu pobytu
žalobce v ČR a na skutečnost, že v ČR se žalobce zdržuje po většinu roku a na Slovensko
jezdí pouze dvakrát až čtyřikrát do roka. Žalobce proto navrhl napadené rozhodnutí zrušit.
Protože věc nebyla Vrchním soudem v Praze skončena do 31. 12. 2002, byla dle
ustanovení §132 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“),
postoupena Nejvyššímu správnímu soudu k dokončení v řízení podle ustanovení části třetí
hlavy druhé dílu prvního tohoto zákona (tedy v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního
orgánu).
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů
(§75 odst. 2 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.
Z obsahu správního spisu vyplynulo, že žalobce učinil dne 9. 2. 2000 před Okresním
úřadem v Kladně prohlášení o státním občanství podle §18a zákona č. 40/1993 Sb. Předložil
za tím účelem zejména společné potvrzení Obecního úřadu Úžice a P. c. s., a. s., o tom, že byl
ubytován v období od 1. 10. 1992 do 30. 6. 1994 na ubytovně C. Ú. F. K., s. s., s. r. o.,
potvrdila přechodné ubytování žalobce v jejím objektu v Kladně od 1. 7. 1994 do 26. 8. 1998;
ve spisu je založeno i potvrzení o ubytování žalobce v objektu firmy L. S. – L. v K. od
26. 8. 1998 do data vydání potvrzení, tedy do 13. 10. 1999. Součástí spisu je rovněž čestné
prohlášení pana V. Š. o tom, že žalobci poskytne ubytování k dlouhodobému pobytu v ČR, a
to na dobu od 1. 1. 1999 do 31. 12. 2000. V řízení před správním orgánem I. stupně žalobce
doložil, že od 1. 10. 1992 prakticky nepřetržitě pracoval na území ČR pro různé
zaměstnavatele – naposledy pro firmu L. S. – L., podle jejíhož potvrzení ze dne 22. 9. 1999 je
u ní žalobce zaměstnán od 1. 5. 1998 v pracovním poměru na dobu neurčitou. Ve spisu se
nachází i přípis ze dne 29. 2. 2000, jímž starosta obce V. L. v okresu S. Ľ. ve Slovenské
republice informoval správní orgán I. stupně k jeho žádosti o tom, že žalobce se v trvalém
bydlišti zdržuje poměrně málo, asi dvakrát až čtyřikrát ročně, a to po dobu dovolené, neboť je
dlouhodobě zaměstnán v České republice. Ve V. L. žije i žalobcova manželka s dvěma dětmi.
Při hodnocení souzené věci Nejvyšší správní soud vycházel rovněž ze skutečnosti, že
prakticky identickými žalobami se zabýval již ve věci žalobce P. Č. (bratra žalobce), vedené
pod sp. zn. 7A 137/2001, a ve věci žalobce J. Č. (otce žalobce), vedené pod sp. zn.
7A 136/2001. Oběma podaným žalobám Nejvyšší správní soud vyhověl a napadená
rozhodnutí Ministerstva vnitra zrušil jako nezákonná svými rozsudky ze dne 13. 5. 2003 a ze
dne 14. 8. 2003. Jelikož Nejvyšší správní soud – veden zásadou předvídatelnosti své
rozhodovací činnosti – neshledal důvod se od těchto dříve vydaných rozsudků jakkoliv
odchylovat, odkazuje pro stručnost na argumentaci v nich obsaženou.
V citovaných rozsudcích Nejvyšší správní soud především judikoval, že žalovaný se
opomněl zabývat obsahovou odlišností pojmů trvalého pobytu a trvalého žití, a dopustil se tak
nesprávné aplikace právního předpisu. Dále Nejvyšší správní soud uzavřel, že „žalovaný
především nerozlišil dostatečně srozumitelně oba ony pojmy, když závěr o nesplnění
podmínek trvalého žití podepřel téměř výlučně argumentací týkající se trvalého pobytu. Tento
pojem se snažil naplnit obsahem a s ním pak porovnávat situaci žalobcovu. Takovýto postup
však zavedl žalovaného do slepé uličky a jeho argumentace tím utrpěla na věrohodnosti, když
se takto snažil využít i institutu přechodného pobytu. Zákon výrazně rozlišuje dvě situace, za
nichž lze učinit prohlášení o nabytí státního občanství. Jednak případ, kdy osoba měla trvalý
pobyt, jednak kdy pouze trvale žila na území České republiky. Nelze tedy obsah pojmu
trvalého žití hledat v pojmu trvalého pobytu, leda že by šlo o argument a contrario. Oba
instituty vyjadřují jiný požadavek. V tomto ohledu argumentace žalovaného nemůže obstát,
neboť chybně ztotožnil obě podmínky, jež se navzájem vylučují a mylně tak vyložil a posléze
aplikoval zákon. Odmítnutí prohlášení o nabytí státního občanství nemůže se opírat o
nenaplnění podmínky trvalého pobytu, protože důvody je třeba hledat autonomně ve splnění
podmínky trvalého žití. Nepochybně i trvalé žití má být faktického rázu a také volní složka
takové fyzické osoby nechť je zohledněna. Tímto směrem se však žalovaný neubíral.“
Nejvyšší správní soud proto (obdobně jako ve věcech vedených pod sp. zn.
7A 137/2001 a pod sp. zn. 7A 136/2001) konstatoval, že provedeným dokazováním bylo
zjištěno, že žalobce bez přerušení pobýval na území České republiky od 1. 10. 1992 do
13. 10. 1999, přičemž z jeho návštěv manželky a dětí na Slovensku nelze bez dalšího
vyvozovat závěr o tom, že není jeho skutečným přáním v České republice trvale žít (i se svou
rodinou). Žalovaný totiž zcela opomenul vyjádřit se k tvrzení žalobce, že na území ČR
pracuje a trvale žije nepřetržitě již od roku 1992 a že usiluje o to, aby se do ČR mohla
přestěhovat i jeho rodina. Nepovšimnutu ponechal žalovaný rovněž skutečnost, že prohlášení
o státním občanství ČR společně se žalobcem učinil také jeho otec a dva bratři. Návštěvy
žalobce na Slovensku jsou přitom velmi sporadické a obsahu spisu neodpovídá tvrzení
žalovaného o tom, že žalobce za svou rodinou jezdí „ve volných dnech“, neboť ji navštěvuje
pouze dvakrát až čtyřikrát do roka. Otázka důvodu pobytu v ČR (pracovní činnost) může být
součástí zjišťování naplnění zákonné podmínky trvalého žití na území ČR; nejedná se však o
jediné kritérium a ani o kritérium za všech okolností rozhodující.
Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí zrušil, a
to jednak pro vady řízení, když skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného
rozhodnutí, je v rozporu s obsahem spisu, jednak i pro nezákonnost, spočívající v chybné
aplikaci ustanovení §18a zákona č. 40/1993 Sb.[§76 odst. 1 písm. b) a §78 odst. 1 s. ř. s.].
V dalším řízení bude žalovaný vycházet ze shora uvedeného právního názoru
Nejvyššího správního soudu (§78 odst. 5 s. ř. s.), zejména co se týče rozlišení podmínky
trvalého žití jako autonomní kategorie vyjádřené v zákoně č. 40/1993 Sb. oproti institutu
trvalého pobytu, a také ze závěru o rozporu v hodnocení skutkových okolností. Přitom může
žalovaný – uzná-li to za potřebné – provést další důkazy k otázce splnění podmínky trvalého
žití žalobce na území České republiky.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 s. ř. s. Soud přitom
vycházel z ustanovení §11 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
a zjistil následující náklady řízení: 1000,- Kč na soudním poplatku, 3500,- Kč jako sazba
odměny právního zástupce a 2 x 75,- Kč jako paušální náhrada. K uhrazení částky k rukám
zástupce žalobce Mgr. Davida Strupka byla stanovena přiměřená lhůta.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. 10. 2003
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu