ECLI:CZ:NSS:2003:6.A.530.2002
sp. zn. 6 A 530/2002 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Součkové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Antonína Koukala v právní věci žalobce A. U., proti
žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, 225 08 Praha 5, o
opravném prostředku proti rozhodnutí žalované ze dne 6. 3. 2002,
takto:
I. Žaloba se zamítá .
II. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále jen „žalovaná“) ze dne
6. 3. 2002 byla zamítnuta žádost žalobce o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle
ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. o poskytnutí jednorázové peněžní částky
účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům, a osobám z rasových nebo
náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona
39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých
zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945 (dále též „zákon“)
s odůvodněním, že zákon se vztahuje pouze na občany České republiky, kteří byli vězněni
mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990 a u kterých bylo rozhodnutí o jejich věznění zcela
nebo zčásti zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nebo podle zákona
č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, přičemž
podmínka občanství České republiky se považuje za splněnou, pokud občanství trvá ke dni
podání žádosti o poskytnutí jednorázové peněžní částky.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce včas opravný prostředek, ve kterém uvádí, že je
sice skutečností, že není občanem České republiky, ale byl zatčen, souzen a vězněn na území
České republiky. Skutečnost, že jeho zatčení i věznění bylo v rozporu se zákonem, dokazuje
i rozhodnutí o rehabilitaci. Žalobce dále uvádí, že pro tyto skutečnosti se domnívá, že má
nárok na odškodnění.
Žalovaná ve svém vyjádření k opravnému prostředku uvedla, že zákon č. 261/2001 Sb.
se vztahuje pouze na občany České republiky a podmínka občanství se považuje za splněnou,
pokud občanství trvá ke dni podání žádosti o poskytnutí jednorázové peněžní částky. Žalobce
však podmínku občanství České republiky ke dni žádosti o poskytnutí jednorázové peněžní
částky nesplňoval, proto se na něho zákon č. 261/2001 Sb. nevztahuje. Stanovit rozsah právní
normy je právem zákonodárce, správnímu orgánu pak přísluší právní normu aplikovat, nikoli
ji rozšiřovat nebo měnit, proto žalovaná nemohla žádosti žalobce vyhovět. Z uvedeného
důvodu žalovaná navrhuje, aby soud žalobu zamítl a žalobou napadené rozhodnutí potvrdil.
Ve svém vyjádření podaném k Nejvyššímu správnímu soudu dne 25. 6. 2003 žalobce
uvedl, že Slovenská sociální pojišťovna, kterou žádal jako občan Slovenské republiky
o poskytnutí jednorázového finančního příspěvku podle zákona č. 462/2002 Z. z. o poskytnutí
jednorazového finančného príspevku politickým vazňom rozhodla, že jeho žádosti nemůže
vyhovět, protože v rozhodné době nebyl ani zatčen ani trestán na území Slovenské republiky,
ale na území České republiky a že se tedy na něho zákon č. 462/2002 Z. z., nevztahuje.
Žalobce uvedl, že pociťuje velkou nespravedlnost ve skutečnosti, že byl souzen a trestán
v České republice a je občanem Slovenské republiky a žádná z obou republik jej podle platné
právní úpravy nehodlá odškodnit.
Ze správního spisu, který soudu předložila žalovaná, vyplynuly následující podstatné
skutečnosti:
Dne 17. 9. 2001 byla ministerstvu spravedlnosti doručena žádost žalobce o poskytnutí
jednorázového odškodnění podle zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, která se
vztahuje na politické vězně z období let 1948-1989, což byl i případ žalobce a uvedl, že byl
rehabilitován Okresním soudem v Bruntále rozhodnutím ze dne 11. 1. 1991 č. j. 759/1990 - 4.
Ministerstvo spravedlnosti zaslalo žádost žalované, neboť ta byla oprávněna o takové
žádosti rozhodnout. Žalovaná zaslala žalobci v příloze k dopisu ze dne 12. 10. 2001,
všeobecné informace s údaji o okruhu oprávněných osob, podmínkách, nároku, výši
jednorázové peněžní částky a způsobu prokazování rozhodných skutečností, rovněž tak
formulář o poskytnutí částky.
Dne 1. 11. 2001 byla žalované zpět doručena žádost žalobce o poskytnutí jednorázové
peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., o kterou žádal jako politický vězeň vězněný na
území České republiky. K žádosti přiložil potvrzení vojenské správy pro žadatele mimosoudní
rehabilitaci, o výkonu služby v Ostravě a Karviné a usnesení Okresního soudu v Bruntále ze
dne 11. 1. 1991 sp. zn. Rt 759/90-4 a ze dne 28. 2. 1991 – Rt 109/91 o rehabilitaci. Ve
správním spise je dále založeno žalobou napadené rozhodnutí ze dne 6. 3. 2002, žalobci
doručené dne 11. 3. 2002 a opravný prostředek proti tomuto rozhodnutí.
Protože věc nebyla Vrchním soudem v Praze skončena do 31. 12. 2002, byla
dle ustanovení §132 zákona č. 150/2002 Sb. soudní řád správní („s. ř. s.“) postoupena
Nejvyššímu správnímu soudu k dokončení řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalované a dospěl k závěru, že
žaloba není důvodná.
Podle ustanovení §1 zákona č. 261/2001 Sb. se tento vztahuje na občany České
republiky, kteří splňují podmínky uvedené v §1 odst. 1 bodě 1 písm. c) až f), bodě 2 a odst. 2
zákona č. 255/1946 Sb., o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých
jiných účastnících národního boje za osvobození, a bylo jim o tom vydáno podle
§8 citovaného zákona osvědčení nebo kteří mají doklad, který toto osvědčení nahrazuje, (dále
jen „účastník národního boje za osvobození“). Účastníkem národního boje za osvobození
je i občan České republiky, který splňuje podmínky uvedené v §1 odst. 1 písm. a) citovaného
zákona, pokud byl příslušníkem československého armádního sboru ve Svazu sovětských
socialistických republik a konal tam službu sice kratší než tři měsíce, avšak společně se
službou příslušníka první československé armády na Slovensku jeho vojenská služba trvala
alespoň tři měsíce.
Základní podmínkou, za které lze poskytnout jednorázovou peněžní částku osobám,
které byly vězněny mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990, a u kterých bylo věznění zcela
nebo zčásti zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci nebo podle zákona
č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, je podmínka
občanství České republiky. Podmínka občanství se považuje za splněnou, pokud občanství
trvá ke dni podání žádosti o poskytnutí jednorázové peněžní částky. Žalobce však podmínku
občanství České republiky ke dni podání žádosti o poskytnutí jednorázové peněžní částky
nesplňoval, jak konečně i sám v žalobě uvádí, a proto se na něho zákon č. 261/2001 Sb.
nevztahuje a jednorázovou peněžní částku mu nelze proto poskytnout.
Podle ustanovení §24 odst. 2 zákona 119/1990 Sb. o soudních rehabilitacích je nárok na
odškodnění třeba uplatnit u soudu ve lhůtě tří roků od právní moci zprošťujícího rozhodnutí
nebo rozhodnutí odsuzujícího k mírnějšímu trestu a nebo rozhodnutí, kterým bylo trestní
stíhání zastaveno; jinak nárok zaniká. Po dobu předchozího projednávání nároku podle
§9 zákona č. 58/1969 Sb., nejdéle však po dobu šesti měsíců, tato lhůta pro uplatnění nároku
neběží.
Absence rozhodnutí podle zákona č. 119/1990 Sb. v dané věci nemá právní význam,
neboť jako občan cizího státu nemá žalobce nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky.
Soud nezpochybňuje nesporné utrpení a lidské strádání pana žalobce, avšak striktní
vymezení podmínek nároku zákonem bez toho, že by bylo do zákona zakotveno ustanovení
pro zmírnění tvrdosti zákona či přiznání výjimek neumožňuje ani soudu v rámci jeho
rozhodovací pravomoci vážit okolnosti konkrétního případu a od podmínek nároku
stanovených zákonem se jakkoli odchýlit. Soudu nepřísluší vůli zákonodárce podle své úvahy
jakkoli měnit či nahrazovat, neboť je zákonem vázán.
Proto soud žalobu jako nedůvodnou podle ustanovení §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O věci
přitom rozhodl bez jednání za podmínky souhlasu účastníků řízení (§51 odst. 1 s. ř. s.).
Žalovaná, která měla ve věci úspěch, nárok na náhradu nákladů nevznesla, ostatně
ze spisu je patrno, že jí náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, proto jí soud
právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný žádný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 8. 2003
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu