ECLI:CZ:NSS:2003:6.A.547.2002
sp. zn. 6 A 547/2002 – 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobce PhDr. S. K. proti žalované České správě sociálního zabezpečení, Křížová 25, 225
08 Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 16. 5.
2002, č. j. xxx,
takto:
I. Žaloba se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalované ze dne 16. 5. 2002 byla zamítnuta žádost žalobce o poskytnutí
jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. (dále též „zákon“) s odůvodněním,
že nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky žalobci nevznikl, protože rozhodnutí
Státního soudu v Praze ze dne 17. 5. 1949, č. j. PsT I 30/49 o žalobcově obžalobě nebylo
zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., nebo podle zákona č. 198/1993 Sb.; podle
předloženého potvrzení Státního soudu v Praze ze dne 22. 6. 1949 vzal prokurátor obžalobu
proti žalobci zpět.
Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí včas opravný prostředek (který je podle nyní
platné právní úpravy posuzován jako žaloba) u věcně a místně příslušného Vrchního soudu
v Praze, v němž pouze popsal, že byl vězněn od 23. 12. 1948 do 23. 6. 1949, nejprve
v policejní vazbě v Bartolomějské ulici a později až do soudního přelíčení na oddělení
pro mladistvé v Praze na Pankráci. U Státního soudu byla dne 22. 6. 1949 vzata obžaloba
zpět. Konkrétní námitky proti rozhodnutí žalované neuvedl.
Žalovaná ve vyjádření k žalobě poukázala na to, že žalobce byl stíhán státní
prokuraturou v Praze mezi jiným i za trestný čin uvedený v §2 odst. 1, písm. b) zákona
č. 119/1990 Sb., avšak státní prokurátor v průběhu trestního řízení vzal obžalobu zpět. Z toho
důvodu nebylo a ani nemohlo být rozhodnutí, kterým byl žalobce vzat do vazby, zrušeno
podle zákona č. 119/1990 Sb., ani podle zákona č. 198/1993 Sb. Žalovaná dále uvedla, že jí
nepřísluší obecně řešit otázku omezení osobní svobody žalobce, ale musí se zabývat výlučně
existencí podmínek pro vznik nároku podle zákona č. 261/2001 Sb. Ty v daném případě
naplněny nebyly, neboť neexistuje rozhodnutí o věznění, které by bylo, byť částečně, zrušeno
podle uvedených zákonů, žalovaná proto navrhla potvrzení napadeného rozsudku.
Vrchní soud v Praze o věci nerozhodl do 1. 1. 2003, proto v souladu s §132 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), věc postoupil Nejvyššímu správnímu
soudu k dokončení v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s. (§130 odst. 1
s. ř. s.) jako soudu věcně příslušnému.
Žaloba není důvodná.
Podle §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. se tento zákon vztahuje na občany České
republiky, kteří byli vězněni mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990 a u kterých bylo
rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo částečně zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb.,
o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, nebo podle zákona č. 198/1993 Sb.,
o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu.
Podle citovaného ustanovení zákon stanoví pro vznik nároku tři podmínky: české
státní občanství, věznění mezi 25. 2. 1948 a 1. lednem 1990 a zrušení rozhodnutí o věznění
podle uvedených zákonů.
Z obsahu správního spisu nevyplývá, že by žalobce doložil splnění uvedených
podmínek (doloženo není ani české občanství žalobce); pokud pak lze předpokládat existenci
českého občanství žalobce a jeho věznění ve vazbě až do soudního přelíčení (tj. až do
zpětvzetí obžaloby proti němu), ani žalobce netvrdí (a nijak nedokládá), že by rozhodnutí
o jeho věznění bylo zcela nebo částečně zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., nebo podle
zákona č. 198/1993 Sb. Pokud tedy žalovaná žádost žalobce o poskytnutí jednorázové
peněžní částky zamítla s odůvodněním, že rozhodnutí o věznění žalobce nebylo, a ani
nemohlo být zrušeno, postupovala v souladu se zákonem. Uvedený závěr správního orgánu
pak žalobce ve své žalobě nijak nezpochybňuje.
Z vyložených důvodů nebyla žaloba shledána důvodnou, Nejvyšší správní soud ji
proto zamítl (§78 odst. 7 s. ř. s.).
S ohledem na souhlas žalované s rozhodnutím o věci bez jednání a s přihlédnutím
k nevyjádření nesouhlasu s takovým projednáním žalobcem, soud rozhodl o věci samé bez
jednání (§51 odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení je odůvodněn tím, že žalovaná, která by měla podle
výsledku řízení na jejich náhradu právo, tuto náhradu neuplatnila.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. července 2003
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu