ECLI:CZ:NSS:2003:6.A.558.2002
sp. zn. 6 A 558/2002-25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyně L. Z., proti
žalované České správě sociálního zabezpečení, Křížová 25, 225 08 Praha 5, v řízení
o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 16. 7. 2002,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalované se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaná zamítla žádost žalobkyně podle zákona č.
261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za
osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů
soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb.,
o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních
armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945. Rozhodnutí je odůvodněno tím, že
žalobkyně - jakkoli je účastníkem národního boje za osvobození - je jím v kategorii
československého politického vězně, a nebyla - jak tvrdí - v době od 5. 7. 1943 do 5. 5.
1945 soustředěna do vojenských pracovních táborů na území Československa, protože
v této době byla v koncentračních táborech (T., O., M.).
Proti rozhodnutí žalované podala žalobkyně podle procesních předpisů účinných do
konce roku 2002 opravný prostředek, který byl předložen Vrchnímu soudu v Praze v září
2002; po provedení přípravných úkonů však již tento soud o věci samé do konce roku
2002 nerozhodl. Podle přechodných ustanovení k reformě správního soudnictví byla věc
předána Nejvyššímu správnímu soudu k dokončení řízení (§129 odst. 2 a §132 soudního
řádu správního). Nejvyšší správní soud proto poté v řízení pokračoval, jako by byla
podána žaloba proti správnímu rozhodnutí, a protože žádný z účastníků netrval na osobní
účasti na jednání soudu, rozhodl o věci bez toho, aby jej nařizoval (§51 odst. 1 s. ř. s.).
Žalobkyně namítla, že žádala o poskytnutí jednorázové částky s výslovným odkazem
na důvod, uvedený sub A., písm. j) formuláře žádosti, totiž s tím, že byla v době od 5. 7.
1943 do 5. 5. 1945 „z rasových neb náboženských důvodů soustředěná do vojenských
pracovních táborů na území Československa“. K žádosti připojila potvrzení Ministerstva
obrany z roku 1996 o tom, že byla československým politickým vězněm v uvedené době,
a tedy podle §1 odst. 1 bod 1. písm. g) zákona č. 255/1946 Sb. účastníkem národního
boje za osvobození.
Tento uplatněný důvod ale není dán.
Zákon č. 261/2001 Sb. je jedním z právních předpisů, jímž český stát napravuje
křivdy, k nimž v minulosti docházelo; jednotlivé zákony z této skupiny zakládají právní
nároky na vyplacení jednorázových částek různým skupinám (např. zákon č. 217/1994 Sb.
československým politickým vězňům z období let 1939 až 1945 a pozůstalým po nich,
zákon č. 39/2000 Sb. válečným veteránům, zákon č. 172/2002 Sb. osobám odvlečeným
po válce do SSSR a táborů v jiných státech atd.). Jednotlivé zákony stanovily okruh
oprávněných osob se značnými odchylkami; to byla otázka věcného či politického řešení,
teprve v druhé řadě otázka právní a legislativní.
Také zákon č. 261/2001 Sb. stanovil tři okruhy oprávněných osob, totiž 1) některé
účastníky národního boje za osvobození (zejména příslušníky první československé
armády na Slovensku, československé partyzány, některé účastníky zahraničního nebo
domácího hnutí, účastníky povstání v květnu 1945, §1 odst. 1 bod 1 písm. c) až f) zákona
č. 255/1946 Sb.], protože jiným kategoriím účastníků národního boje za osvobození
mohly již v minulosti vzniknout nároky na výplatu jednorázových částek podle zákonů
shora zmíněných. 2) osoby za války soustředěné z rasových nebo náboženských důvodů
do vojenských pracovních táborů nebo osoby z téhož důvodu se v Československu
ukrývající, 3) politické vězně z let 1948 až 1989.
Není pochyb o tom, že terezínské ghetto bylo nacistickým perzekučním zařízením,
stejně jako koncentrační tábory, nebylo však „vojenským pracovním táborem“. Správní
soudy ve své judikatuře vykládají pojem „vojenského pracovního tábora“ stabilně ve
shodě s vymezením Historického ústavu Armády České republiky. Vojenské pracovní
tábory byly vojensky organizovanými pracovními formacemi, do nichž byli zařazováni
Židé a Romové. Z právního hlediska ale nešlo o věznění. Vojenské pracovní tábory
vznikly zejména na Slovensku (např. VI. robotný prapor Pracovného zboru Ministerstva
národnej obrany Slovenskej republiky) proto, že Židé a Romové se nesměli stát
příslušníky vojska, přičemž ale povinné vojenské službě podléhalo veškeré mužské
obyvatelstvo. Analogicky tomu bylo i v protektorátě (některé útvary L., pracovní jednotky
T. N., O. T., nasazení některých ročníků na zákopové práce pod dozorem K. p. v. m.).
Osoby soustředěné v terezínském ghettu nebyly v právním ani faktickém režimu
vojenských pracovních táborů.
Zbývá dodat, že věznění v koncentračních táborech zakládalo pro válce důvod pro
vydání osvědčení o statusu československého politického vězně [§1 odst. 1 bod 1 písm.
g) zákona č. 255/1946 Sb.]. Českoslovenští političtí vězni s tímto statusem měli nárok na
poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 217/1994 Sb., tyto částky byly
přiznány a proplaceny tisícům vězňů z koncentračních táborů; takovýto status má i
žalobkyně.
Fakt, že o vydání tohoto zákona nevěděla a nemohla proto v zákonné lhůtě svůj
nárok uplatnit, nelze zhojit tím, že v rozporu se zákonem by jí byl přiznán nárok podle
jiného zákona, podle kterého jí nárok vzniknout nemohl. Poznamenat je třeba i to, že ani
zákon č. 217/1994 Sb. ani zákon č. 261/2001 Sb. nemá ustanovení, které by umožnilo ať
soudu, ať správnímu orgánu, odstranit tvrdost, vzniklou tím, že žalobkyně žijící v cizině
se o právní úpravě dozvěděla opožděně, takže její případný nárok byl prekludován.
Proto soud přestal na tom, že v mezích žalobních bodů nezjistil, že by vydané
rozhodnutí žalované bylo nezákonné. Žalobu tedy jako nedůvodnou zamítl (§78 odst. 7 s.
ř. s.).
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vyšel soud z toho, že žalobkyně neměla ve
věci úspěch a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalované podle obsahu spisu
náklady řízení nevzešly a ani je neuplatňovala. Proto soud dále vyslovil, že žalované se
právo na náhradu nákladů nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 21. srpna 2003
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu