ECLI:CZ:NSS:2003:6.A.95.2002
sp. zn. 6 A 95/2002-26
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala
Mazance a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci
žalobkyně R. K., zastoupené JUDr. Tomášem Udržalem, advokátem v Pardubicích,
Smilova 386, 530 02 Pardubice, proti žalovanému Ministerstvu zemědělství,
Těšnov 17, 11705 Praha 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva
zemědělství ze dne 15. 5. 2002, čj. 13 851/2002-1000,
takto:
I. Žaloba se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Zemědělské agentury v Rychnově nad
Kněžnou ze dne 20. 3. 2002, č. j. Sp. ř. 1/2002, byl s poukazem na ustanovení §9
odst. 1 zákona ČNR č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související
se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., zamítnut návrh na určení
osoby povinné pro vypořádání náhrad za odňatý živý a mrtvý inventář, jakož i
zásoby z hospodářství původních vlastníků A. a F. D. a K. W. [§20 zákona č.
229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku (dále v textu též „zákon o půdě“)].
O rozkladu proti tomuto rozhodnutí, který žalobkyně podala, rozhodl ministr
zemědělství žalobou naříkaným rozhodnutím tak, že rozklad zamítl a rozhodnutí
správního orgánu I. stupně potvrdil.
Žalobkyně brojila proti posléze uvedenému rozhodnutí včasnou žalobou,
podanou u Vrchního soudu v Praze. Domáhá se jeho zrušení a ve věci samé tvrdí,
že není rozhodující, zda majetek přešel na stát přede dnem 25. 2. 1948; poukazuje
v tomto ohledu na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 202/99. Dovozuje,
že bylo povinností správního orgánu určit rozhodnutím osobu povinnou postupem
podle §9 zákona ČNR č. 243/1992 Sb.
Protože řízení o žalobě nebylo do 31. 12. 2002 u Vrchního soudu v Praze
skončeno, převzal věc k dokončení Nejvyšší správní soud (§130 a 132 soudního
řádu správního).
Podanou žalobu je však třeba odmítnout.
Právní charakter správního aktu – formálně se představujícího jako
„rozhodnutí“ podle §9 odst. 1 zákona ČNR č. 243/1992 Sb. po materiální stránce
„rozhodnutím“ ve smyslu §65 s. ř. s. není.
Vlastní právo na poskytnutí náhrady za odňatý či bezúplatně převedený živý či
mrtvý inventář nebo zásoby založil zákon o půdě v ustanovení §20; jde o nárok
osoby oprávněné proti osobě povinné. Jde zřetelně o nárok z oblasti soukromého
práva; nerozhodují o něm správní orgány, ale soudy v řízení nalézacím. Úloha
správního orgánu je tu jiná: vytvořit oprávněným osobám snazší procesní pozici
pro uplatnění takového práva tím, že správní orgán (Ministerstvo zemědělství)
může rozhodnout o tom, která z nástupnických organizací je osobou povinnou
k náhradě, a není-li to možné, rozhodnout o tom, že povinnou k náhradě je
právnická osoba, která užívala pozemky oprávněné osoby ke dni účinnosti zákona
o půdě (§9 odst. 1 a 2 zákona ČNR č. 243/1992 Sb.).
Takový akt správního orgánu ale není rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1
s. ř. s., protože se jím nezakládají, nemění, neruší ani závazně nedeklarují žádná
subjektivní oprávnění ani povinnosti. Soud, který bude rozhodovat o případné
žalobě oprávněné osoby proti povinné osobě takto Ministerstvem zemědělství
označené, není správním aktem ministerstva vázán (arg. a contr. z §135 o. s. ř.)
a otázku, kdo je osobou povinnou k náhradě, si může posoudit nezávisle na názoru
ministerstva, stejně tak jako v případech, kdy tu takové rozhodnutí vůbec není.
Materiálně tedy správní akt ministerstva – jakkoli se formálně představuje
v podobě rozhodnutí, vydávaného v řízení podle správního řádu – rozhodnutím
způsobilým soudní kognice ve správním soudnictví není, protože nijak
autoritativním způsobem nezasahuje sféru práv a povinností osob oprávněných
nebo povinných; žádné právo se jim tu nezakládá ani neodnímá, ani jim nevzniká
právní povinnost, které by tu před tím nebylo. Smyslem vydaného aktu – jak
uvedeno – je usnadnění procesní pozice, protože mnohdy právně i skutkově
komplikovaná otázka je zodpovězena k tomu kvalifikovaným subjektem, pro něhož
jsou mnohé skutkové okolnosti snáze zjistitelné než pro restituenta. Bez významu
není ani to, že existuje-li tu akt ministerstva, který se vyslovuje k této otázce,
vychází z něj také civilní soud v řízení o tom, zda právo na náhradu bude přiznáno
(§135 odst. 2 o. s. ř., aniž by to ovšem znamenalo, že tuto otázku nemůže posoudit
v odůvodněných případech jinak).
Podobných aktů – formálně správními orgány vydávaných jako „rozhodnutí“ –
je v právním řádu více, ve skutečnosti však v těchto případech jde pouze
o formalizovanou podobu kvalifikovaných dobrých zdání správního úřadu, jichž
může adresát v odůvodněných případech nedbat, aniž by to pro něj mělo
za následek zánik práva nebo vznik nějaké povinnosti.
Zbývá dodat, že zamítnutím návrhu na určení povinné osoby se žalobkyni
neděje na jejích právech žádná újma, protože není nijak omezena domáhat se svého
práva na náhradu pořadem práva u civilního soudu, aniž by zamítavý výrok
ministerstva byl uplatnění jejího práva na překážku a aniž by pro civilní soud
prejudikoval zamítnutí žaloby. Žalobkyně je sice v procesně nevýhodnější pozici,
protože pro účely civilního řízení si bude muset otázku pasivní legitimace (zda
a vůbec a kdo má být žalován) posoudit sama, ale jak řečeno, na její právo samotné
– existuje-li – to vliv nemá.
Lze proto uzavřít, že správní soud může své kognici podrobit jen skutečné
rozhodnutí (v materiálním smyslu, tak jak je vymezeno v ustanovení §65 odst. 1
s. ř. s.), tedy akt správního orgánu, jímž se skutečně právo založilo, změnilo či
zrušilo apod. Nejde-li o takovéto rozhodnutí, nastupuje kompetenční výluka ve
smyslu §70 s. ř. s., řízení o žalobě proti takovémuto aktu je vyloučeno; žaloba je
tedy nepřípustná [§68 písm. e) s. ř. s.]. Proti ji soud postupem podle §46 odst. 1
písm. d) s. ř. s. odmítl. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením
§60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá v takovémto případě právo
na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 22. května 2003
JUDr. Michal M a z a n e c
předseda senátu