ECLI:CZ:NSS:2003:7.A.104.2002
sp. zn. 7 A 104/2002 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce
Z. B., a. s., zastoupeného JUDr. Petrem Vališem, advokátem v Praze 8, Sokolovská 49, proti
žalovanému Ministerstvu průmyslu a obchodu se sídlem v Praze 1, Na Františku 32,
zastoupeného JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem v Praze 4, Za Mlýnem 1562/25, v řízení
o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ve věci uložení pokuty,
takto:
I. Rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu ze dne 11. 6. 2002,
č. j. 24015/02/2920/1000 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu
řízení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 4 650,- Kč
do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Petra Vališe, Praha 8,
Sokolovská 49.
Odůvodnění:
Žalobou podanou v zákonné lhůtě u Vrchního soudu v Praze se žalobce domáhal
zrušení rozhodnutí žalovaného, kterým byl zamítnut jeho rozklad ze dne 12. 4. 2002
a potvrzeno rozhodnutí správního orgánu I. stupně, jímž byla žalobci uložena pokuta ve výši
1 250 000,- Kč za porušení zákona č. 38/1994 Sb. o zahraničním obchodu s vojenským
materiálem za to, že žalobce uzavřel se švýcarskou společností O. C. P. A. C. dohodu
o vývoji, marketingu a výrobě subkaliberní munice, aniž by byl držitelem povolení
k provádění zahraničního obchodu s vojenským materiálem. V odůvodnění napadeného
rozhodnutí žalovaný uvedl, že jádrem pro právní posouzení věci je výklad obsahu pojmu
zahraniční obchod s vojenským materiálem ve smyslu §2 odst. 1 a 2 zákona č. 38/1994 Sb. a
posléze jeho aplikace na předmětnou dohodu. Z citovaného ustanovení vyplývá, že obchod
s vojenským materiálem je pro účely tohoto zákona vymezen jinak a šířeji než jak by bylo
možné tento pojem obecně chápat ve smyslu obchodního zákoníku. Smyslem a funkcí zákona
č. 38/1994 Sb. je udělování povolení k provádění zahraničního obchodu s vojenským
materiálem a udělování licencí k jednotlivým obchodním případům regulovat a monitorovat
veškeré obchodní aktivity podnikatelských subjektů, které pak mohou vést ve své finální fázi
k uzavření a realizaci vlastního obchodu s vojenským materiálem ve smyslu např. obchodní
kupní smlouvy. Při aplikaci obecného výkladu pojmu zahraniční obchod s vojenským
materiálem na dohodu uzavřenou mezi žalobcem a švýcarskou společností, jejímž předmětem
je spolupráce smluvních stran při vývoji, marketingu a výrobě subkaliberní munice, je pak
zřejmé, že práva a závazky žalobce vyplývající mu z této dohody, se zahraničního obchodu
s vojenským materiálem ve smyslu zákona č. 38/1994 Sb. týkají, a proto dohoda neměla být
uzavřena bez uděleného povolení k provádění zahraničního obchodu s vojenským materiálem.
Žalobce v podané žalobě uvedl, že předmětnou dohodu lze charakterizovat
jako rámcovou dohodu o určité spolupráci na výrobě a vývoji určitého zboží a podmínek,
za kterých budou obě smluvní strany takto vyvinutý výrobek prodávat. Nejedná se tedy
o projev vůle směřující k uzavření smluv, jak předpokládá §2 odst. 2 zákona č. 38/1994 Sb.,
kde je definováno, co se považuje za obchod s vojenským materiálem. Dále žalobce vyslovil
pochybnost, zda bylo předcházející správní řízení řádně zahájeno a zda bylo vůbec možno
vydat v něm rozhodnutí, když žalobce byl označen nesprávným identifikačním číslem
a na toto nesprávné identifikační číslo bylo vydáno i správní rozhodnutí. Žalobce rovněž
namítal, že napadené rozhodnutí je nejasné, protože z něj nelze zjistit, v čem měl žalobce
porušit zákon. Žalovaný tak porušil ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 zákona
č. 71/1967 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) v tom, že vydal
rozhodnutí, aniž byl spolehlivě zjištěn skutečný stav věci a niž se dostatečně přesvědčil
o existenci relevantního důvodu pro zahrnutí smlouvy pod režim zákona č. 38/1994 Sb.
Kromě toho, že je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné ve výše naznačeném směru,
je také nezákonné i z toho důvodu, že neexistuje žádný věcný důvod, aby bylo možno
ohrožení bezpečnostních zájmů státu jakkoliv dovodit.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě odkázal na podrobný výklad základní otázky,
zda žalobcem uzavřená dohoda o vývoji, marketingu a výrobě subkaliberní munice obsažený
v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Z hlediska věcného žalovaný poukázal na čl. 2 a 6
předmětné dohody, z nichž se podává, že předmět dohody se týká střeliva pro dělo,
tedy vojenského materiálu, uvažuje se s dodávkami takového materiálu do České republiky
a uzavření takové dohody je jednáním žalobce, které spadá do rámce ustanovení §2 odst. 2
zákona č. 38/1994 Sb. Dále poukázal také na to, že v průběhu správního řízení žalobce
své pochybení spočívající v tom, že uzavřel předmětnou dohodu, aniž byl držitelem povolení
pro provádění zahraničního obchodu s vojenským materiálem, v rámci ústního jednání uznal.
Další argumenty žalobce týkající se svobody podnikání ve smyslu Listiny základních práv
a svobod, jakož i poukaz na podporu podnikání žalobce z úrovně jiných útvarů žalovaného
označil žalovaný pro posouzení právního merita této věci za právně nerozhodné a navrhl,
aby žaloba byla zamítnuta.
Protože Vrchní soud v Praze ve věci do 31. 12. 2002 nerozhodl, převzal dnem
1. 1. 2003, kdy nabyl účinnosti zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.),
v souladu s ustanovením §132 s. ř. s. neskončenou věc, u níž byla dána věcná příslušnost
vrchního soudu, Nejvyšší správní soud a dokončí v ní řízení.
Podle ust. §130 odst. 1 s. ř. s. postupuje Nejvyšší správní soud v tomto řízení podle
ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s. Účinky procesních úkonů v těchto
řízeních učiněných zůstávají zachovány a posoudí se přiměřeně podle ustanovení tohoto
zákona.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně správního řízení,
které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.
Podle ustanovení §6 odst. 1, 2 zákona č. 38/1994 Sb. může obchod s vojenským
materiálem provádět pouze právnická osoba se sídlem na území České republiky na základě
povolení, které vydává Ministerstvo průmyslu a obchodu po souhlasném vyjádření
Ministerstva zahraničního obchodu a ministerstva obrany, a to s přihlédnutím k obchodním
zájmům České republiky. Obchodem s vojenským materiálem se podle §2 odst. 1, 2
citovaného zákona rozumí vývoz vojenského materiálu z České republiky, dovoz vojenského
materiálu do České republiky, nakládání s vojenským materiálem v zahraničí osobami
oprávněnými podle tohoto zákona, jakož i plnění závazků vůči zahraničním osobám
a přijímání plnění od zahraničních osob, jejichž předmětem je vojenským materiál uvedený
v §5 odst. 3 tohoto zákona osobami oprávněnými podle tohoto zákona. Za obchod
s vojenským materiálem se pro účely tohoto zákona považuje také písemný projev vůle osob
oprávněných podle tohoto zákona směřující k uzavření smluv, které upravují vztahy podle
odstavce 1, jakož i s tím související přenos informací a reklama.
V daném případě, jak na to také správně poukázal žalovaný, má pro právní posouzení
věci zásadní význam interpretace pojmu zahraniční obchod s vojenským materiálem
ve vztahu k dohodě uzavřené žalobcem, když žalobce především namítá, že Legální definice
tohoto pojmu je obsažena v §2 odst. 1 a 2 zákona č. 38/1994 Sb. Žalovaný však uložení
pokuty v podstatě odůvodnil jen tím, že práva a povinnosti žalobce vyplývající
mu z předmětné dohody se zahraničního obchodu s vojenským materiálem ve smyslu zákona
č. 38/1994 Sb. týkají, z čehož není zřejmé, pod jakou činnost definovanou v §2 citovaného
zákona jednání žalobce podřadil, v důsledku čehož je napadené rozhodnutí v tomto směru
nepřezkoumatelné.
V dalším žalobním bodě žalobce vyslovil pochybnost, zda bylo správní řízení řádně
zahájeno a zda bylo vůbec možno vydat v něm rozhodnutí, když žalobce byl označen
nesprávným identifikačním číslem a na toto nesprávné identifikační číslo bylo vydáno
i rozhodnutí správního orgánu I. stupně. V tomto směru neshledal Nejvyšší správní soud
nezákonnost, protože jednak zákon č. 71/1967 Sb. ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „správní řád“) neupravuje, jakým způsobem mají být účastníci správního řízení
označováni, jednak ani žalobce neměl v průběhu správního řízení v tomto směru žádné
pochybnosti a v neposlední řadě tuto nesprávnost opravil správní orgán v souladu
s §47 odst. 6 správního řádu.
Stejně tak nedůvodný je poslední žalobní bod týkající se porušení ustanovení
§3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 v tom, že bylo vydáno rozhodnutí, aniž byl spolehlivě zjištěn
skutečný stav věci a niž se dostatečně přesvědčil o existenci relevantního důvodu pro zahrnutí
smlouvy pod režim zákona č. 38/1994 Sb. V daném případě je spornou právní otázka
a i když žalobce namítá porušení citovaných ustanovení, neuvádí, jaké další důkazy by měly
v rámci spolehlivého zjištění skutečného stavu věci provedeny, zejména když jediným
relevantním důkazem je předmětná dohoda uzavřená žalobcem se švýcarskou společností.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí žalovaného
podle ust. §78 odst. 1 s. ř. s. pro vady řízení zrušil a podle odst. 4 citovaného ustanovení
vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení. Ve věci bylo rozhodnut bez jednání
v souladu s ust. §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst.1 s. ř. s., když žalobci,
který měl ve věci úspěch, vznikly s tímto řízením náklady zaplacením soudního poplatku
v částce 1000,- Kč a odměny právnímu zástupci v částce 3 650,- Kč (odměna 3 500,- Kč
podle §11 vyhl. č. 484/2000 Sb. a náhrada hotových výdajů 2 x 75,- Kč podle §13 odst. 3
vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2003
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu