ECLI:CZ:NSS:2003:7.A.123.2002
sp. zn. 7 A 123/2002 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce
R. s. R., s. r. o., zastoupeného JUDr. Františkem Antlem, advokátem v Pardubicích,
Varšavská 216, proti žalovanému Ministerstvu dopravy a spojů, se sídlem v Praze 1,
nábřeží Ludvíka Svobody 12, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ve věci prodloužení
povolení provozovat reklamní zařízení v ochranném pásmu silnice,
takto:
I. Žaloba se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou v zákonné lhůtě u Vrchního soudu v Praze se žalobce domáhal
zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 7. 2002, č. j. 191/02-120-STSP/2, kterým bylo
zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne
11. 6. 2002, č. j. ODSH-2184/2002-Sa, jímž nebylo žalobci povoleno prodloužení
provozování reklamního zařízení v ochranném pásmu silnice I/37 na pozemku p.č. 287/1,
k.ú. S. podle ustanovení §31 zákona č. 13/1997 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále
jen silniční zákon). V odůvodnění žalovaný poukázal na znění citovaného ustanovení
a stanovisko Policie ČR, kterým je podmíněno vydání povolení a které je pro správní orgán
závazné. Bez souhlasu Policie ČR nelze vydat povolení ke zřízení a provozování reklamního
zařízení v ochranném pásmu silnice. Silničnímu správnímu orgánu nepřísluší přezkoumávat
toto stanovisko. Policie ČR nadále zůstává dotčeným orgánem státní správy ve věcech
bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích a jak vyplývá ze stanoviska
Ministerstva pro místní rozvoj k §126 zákona č. 50/1976 Sb. ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „stavební zákon“) v konkrétních podmínkách jednotlivých správních řízeních mohou
být dotčeny (samostatně) též zájmy chráněné zákonem č. 12/1997 Sb., které podle §1 odst. 1
citovaného zákona hájí příslušný orgán vykonávající na tomto úseku státní správu. Taková
situace bude běžně nastávat, pokud by stavba nebo zařízení mohly ohrozit bezpečnost a
plynulost silničního provozu nebo by mohly být zdrojem jeho rušení, např. velkoplošná
zařízení, stavby a zařízení v blízkosti komunikací. Z uvedeného podle žalovaného vyplývá,
že pro silniční správní úřad, který postupuje podle §31 silničního zákona, je stanovisko
okresního dopravního inspektorátu jako dotčeného orgánu státní správy ve smyslu §1 zákona
č. 12/1997 Sb. ve znění pozdějších předpisů závazné. Vzhledem k negativnímu stanovisku
Policie ČR postupoval silniční správní úřad v souladu s právními předpisy.
V žalobě žalobce především poukázal na to, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí
žalovaný mj. uvádí, že dospěl k závěru, že postup správního orgánu I. stupně je v souladu
s §31 odst. 1 silničního zákona, ačkoliv žalobce v odvolání doložil, že všechny
zákonodárcem stanovené podmínky této právní normy splnil. Dále žalobce namítal,
že žalovaný odkazuje na blíže nespecifikované stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj
k §126 stavebního zákona, ačkoliv mu musí být známo, že závazný výklad právních norem
přísluší pouze tomu orgánu, kterému tuto pravomoc zákonodárce v daném zákoně výslovně
svěří, v ostatních případech tak může činit pouze nezávislý soud. Odkaz žalovaného
na §1 odst. 1 zákona č. 12/1997 Sb. pokládá žalobce za zavádějící. Žalovaný také musel
z odvolání žalobce vědět, že doplněné vyjádření dopravního inspektorátu ze dne 7. 5. 2002
není v souladu s oficiálními údaji Ředitelství silnic a dálnic ČR v Brně a ze serveru Policie
ČR veřejně přístupném na internetu, že tudíž obě vyjádření dopravního inspektorátu nebyla
vydána v souladu s §3 odst. 5 zákona č. 71/1967 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „správní řád“). Podle přesvědčení žalobce nic nebránilo žalovanému v tom, aby přinutil
dopravní inspektorát k respektování uvedené právní normy. S odvoláním na výše uvedené
je žalobce přesvědčen, že žalovaný, a také správní orgán I. stupně, porušil přinejmenším
kogentní ustanovení §3, §32 odst. 1 a §47 správního řádu a §5 a §6 zákona č. 12/1997 Sb.
Žalovaný ve svém vyjádření v podstatě zopakoval argumentaci obsaženou
v odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl, aby žaloba byla zamítnuta.
V souladu s ust. §132 zák.č. 150/2002 Sb. (dále jen s. ř. s.), který nabyl účinnosti
dnem 1. 1. 2003, převzal neskončenou věc, v níž byla dána věcná příslušnost Vrchního soudu
v Praze, a řízení v ní dokončí Nejvyšší správní soud.
Podle ust. §130 odst. 1 s. ř. s. se řízení podle části páté hlavy druhé o. s. ř. účinného
před 1. 1. 2003, v nichž nebylo rozhodnuto do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, dokončí
podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního tohoto zákona. Účinky procesních úkonů
v těchto řízeních učiněných zůstávají zachovány a posoudí se přiměřeně podle ustanovení
tohoto zákona.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v souladu
s §75 odst. 2 s. ř. s. a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
Pokud žalobce poukazuje na to, že splnil všechny zákonodárcem stanovené podmínky
silničního zákona, považuje Nejvyšší správní soud za postačující v této souvislosti uvést,
že citovaný zákon stanoví pro povolení zřizování a provozování reklamních zařízení podle
§31 silničního zákona v odst. 1 také podmínky, jejichž splnění nemůže žalobce nijak ovlivnit,
mimo jiné předchozí souhlas příslušného orgánu Policie ČR.
V prvním žalobním bodě žalobce namítal porušení §3, §32 odst. 1 a §47 správního
řádu, které podle jeho názoru spočívá v tom, že žalovaný odkazuje na blíže nespecifikované
stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj k §126 stavebního zákona, ačkoliv závazný výklad
právních norem přísluší pouze tomu orgánu, kterému tuto pravomoc zákonodárce v daném
zákoně výslovně svěří, v ostatních případech pouze soud a že stanovisko Policie ČR
není v souladu s oficielními údaji, a žalovaný proto měl dopravní inspektorát přinutit
k respektování §3 odst. 5 správního řádu. I když Nejvyšší správní soud považuje, v podstatě
shodně se žalobcem, odkaz na stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj k §126 stavebního
zákona v daném případě za zcela nepřípadný, když Krajský úřad Pardubického kraje
a žalovaný nerozhodovali jako stavební úřady ve věci podle stavebního zákona,
což je požadavek citovaného ustanovení, ale jako silniční správní úřady podle §31 odst. 2
silničního zákona, nebyla tímto způsobem porušena ustanovení §3, 32 odst. 1 a §47
správního řádu. Porušení těchto ustanovení nelze spatřovat ani v tom, že silniční správní úřad
I. stupně nepřinutil dopravní inspektorát k respektování §3 odst. 5 správního řádu,
protože takové oprávnění pro silniční správní úřad ze žádného právního předpisu nevyplývá.
Za nedůvodný považuje Nejvyšší správní soud také žalobní bod obsahující tvrzené
porušení §5 a §6 zákona č. 12/1997 Sb. ve znění pozdějších předpisů. K porušení citovaných
ustanovení nemohlo dojít, protože §5 citovaného zákona ve znění platném v roce 2002
vymezoval působnost Okresního dopravního inspektorátu jako orgánu vykonávajícího státní
správu ve věcech bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, a to
rozhodování ve věcech technické způsobilosti silničních vozidel k silničnímu provozu,
provádění zápisů do technického průkazu motorového nebo přípojného vozidla, popř.
vydávání technického průkazu a osvědčení o technickém průkazu, vydávání státních
poznávacích značek k silničním vozidlům a vedení evidence řidičů silničních vozidel, a tuto
působnost tento orgán v daném případě nevykonával a §6 citovaného zákona byl v té době již
s účinností od 1. 1. 2001 zákonem č. 361/2000 Sb. zrušen.
Z důvodů výše uvedených Nejvyšší správní soud podle ust. §78 odst. 7 s. ř. s. žalobu
jako nedůvodnou zamítl. V souladu s ust. §51 odst. 1 s. ř. s. rozhodl Nejvyšší správní soud
ve věci bez nařízení jednání.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 s. ř. s., když žalobce neměl ve věci
úspěch a žalovanému s tímto řízením žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 4. září 2003
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu