ECLI:CZ:NSS:2003:7.A.132.2002
sp. zn. 7 A 132/2002 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce
P. V., zastoupeného JUDr. Pavlem Fišerem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Benešovo
nábř. 3954, proti žalovanému Ministerstvu životního prostředí, se sídlem v Praze 10,
Vršovická 65, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ve věci uložení pokuty,
takto:
I. Žaloba se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou v zákonné lhůtě u Vrchního soudu v Praze se žalobce domáhal
zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 7. 2002, č. j. 580/418/008/A-20/2002, kterým bylo
zamítnuto jeho odvolání jako opožděné s odůvodněním, že z dodejky, která je součástí
spisového materiálu, je zřejmé, že žalobce byl dne 3. 6. 2002 vyrozuměn o uložení zásilky,
kterou si vyzvedl dne 10. 6. 2002. Ve smyslu ustanovení §24 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb.
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) byl dnem doručení zásilky
6. červen 2002 a od následujícího dne začala běžet 15-ti denní lhůta pro podání odvolání,
která skončila dne 21. 6. 2002. Dnem 22. 6. 2002 nabylo rozhodnutí právní moci,
a proto odvolání podané k poštovní přepravě dne 24. 6. 2002 bylo podáno opožděně.
V podané žalobě žalobce namítal, že v době oznámení o uložení zásilky byl
dlouhodobě mimo své bydliště, a proto neměla být fikce doručení podle §24 správního řádu
aplikována. Současně upozornil, že se jednalo o první doručení. Pokud soud připustí,
že způsob doručení a výpočet lhůt pro podání odvolání je zákonný a v souladu se správním
řádem, pak se žalobce domnívá, že je naprosto protiústavní. Podle názoru žalobce spočívá
nezákonnost napadeného rozhodnutí zejména v poučení o odvolání, protože by mělo
obsahovat aplikovatelné fikce doručení, neboť v případě, že zásilka byla vyzvednuta po více
než třech dnech, stává se předmětné poučení o odvolání zcela matoucí. Pochybení žalovaného
spatřuje v této souvislosti žalobce v tom, že opominul §54 odst. 3 správního řádu. Žalobce
dále namítal, že uložená pokuta je nepřiměřeně vysoká míře pochybení, které do jisté míry
přiznal. Zejména zdůraznil skutečnost, že nechtěl jakkoliv mařit evidenci exemplářů C.
Nezákonnost spatřuje v tom, že nebyly objektivně posouzeny všechny okolnosti případu.
Své pochybení označil žalobce pouze za nedbalostní bez významné újmy na společenských
zájmech.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že se neztotožňuje s námitkou žalobce,
že uložená pokuta je nepřiměřeně vysoká míře jeho pochybení, protože žalovaný přihlédl
ke skutečnosti, že žalobci bylo za protiprávní jednání uvedené v §26 odst. 1 zákona
č. 16/1997 Sb. ve znění pozdějších předpisů uloženo pravomocně více pokut. Jedná se tedy
o dlouhodobé porušování povinností stanovených zákonem a vyhláškou. Nesplnění
povinností vyplývajících z §23 odst. 7 citovaného zákona a §6 vyhl. 82/1997 Sb. ve znění
pozdějších předpisů bylo v případě žalobce hodnoceno jako správní delikt fyzické osoby při
výkonu podnikatelské činnosti založený na principu objektivní odpovědnosti. Nejde
o odpovědnost za zavinění ve smyslu §3 zákona č. 200/1990 Sb. ve znění pozdějších
předpisů, kde je posuzována nedbalost. K dalšímu žalobnímu bodu žalovaný poukázal
na §47 odst. 4 správního řádu, kde je uvedeno, jaké údaje má poučení o odvolání či rozkladu
obsahovat a tyto náležitosti poučení obsažené v napadeném rozhodnutí má. Žalovaný nekrátil
žalobce na jeho právech, což nelze vyvrátit ani žalobní námitkou, že žalobce v době
oznámení o uložení zásilky byl dlouhodobě mimo své bydliště. Proto navrhl, aby žaloba byla
zamítnuta.
Protože Vrchní soud v Praze ve věci do 31. 12. 2002 nerozhodl, převzal dnem
1. 1. 2003, kdy nabyl účinnosti zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.),
v souladu s ustanovením §132 s. ř. s. neskončenou věc, u níž byla dána věcná příslušnost
vrchního soudu, Nejvyšší správní soud a dokončí v ní řízení.
Podle ust. §130 odst. 1 s. ř. s. postupuje Nejvyšší správní soud v tomto řízení
podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s. Účinky procesních úkonů
v těchto řízeních učiněných zůstávají zachovány a posoudí se přiměřeně podle ustanovení
tohoto zákona.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně správního řízení,
které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
Při přezkoumávání napadeného rozhodnutí vycházel Nejvyšší správní soud
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu
(§75 odst. 1 s. ř. s.).
Z obsahu správního spisu má Nejvyšší správní soud za prokázané, a žalobce
tato skutková zjištění ani nezpochybňuje, že dne 3. 6. 2002 byla žalobci uložena zásilka
obsahující rozhodnutí České obchodní inspekce o uložení pokuty a o této skutečnosti byl
žalobce uvědoměn. Zásilku si poté žalobce vyzvedl dne 10. 6. 2002.
Podle ustanovení §24 odst. 1, 2 správního řádu ve znění platném do 30. 6. 2002
se důležité písemnosti, zejména rozhodnutí, doručují do vlastních rukou. Nebyl-li adresát
písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoliv se v místě doručení
zdržuje, doručovatel uloží písemnost v místně příslušné provozovně držitele poštovní licence
nebo u obecního úřadu a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li
si adresát písemnost do tří dnů od uložení, poslední den této lhůty se považuje za den
doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl. V daném případě postupoval doručovatel
zcela v souladu s citovaným ustanovením, když žalobce, který nebyl při doručování zastižen,
uvědomil o uložení zásilky, neboť od účinnosti zákona č. 29/2000 Sb. postačuje jen jeden
bezvýsledný pokus o doručení. Předpokladem pro to, aby došlo k náhradnímu doručení,
tzn. aby nastala fikce doručení, je ve smyslu citovaného ustanovení splnění několika
podmínek, z nichž jedna je, že se adresát písemnosti v místě doručení zdržuje. O zdržování
v místě, kam je adresována poštovní zásilka nejde, pokud adresát pobývá na jiném místě
v době dovolené nebo proto, že byl vyslán na služební cestu, byl hospitalizován apod. Žalobce
sice namítal, že v době oznámení o uložení zásilky byl dlouhodobě mimo své bydliště,
ale toto své tvrzení nejen, že neprokázal, ale ani nijak nekonkretizoval. Proto nelze učinit
závěr, že se v místě svého bydliště nezdržoval a že by z tohoto důvodu nebyly splněny
všechny podmínky pro to, aby došlo k náhradnímu doručení.
Za nedůvodný je nutno označit i další žalobní bod, v němž žalobce namítal pochybení
žalovaného, které spatřuje v tom, že opominul §54 odst. 3 správního řádu.
V tomto ustanovení je upraven postup v případech, kdy účastník řízení zaviněním správního
orgánu podal odvolání až po uplynutí odvolací lhůty. Může k tomu dojít tehdy, jestliže byl
účastník řízení nesprávně poučen, že může podat odvolání v delší lhůtě než je stanovena,
popř. lhůta nebyla uvedena vůbec, bylo-li rozhodnutí nesprávně označeno jako konečné,
byl-li uveden nesprávný správní orgán, u něhož se má odvolání podat nebo postrádalo-li
rozhodnutí zcela poučení o opravném prostředku. Žádná z uvedených situací však v případě
žalobce nenastala, protože žalobce byl v napadeném rozhodnutí řádně poučen v souladu
s §47 odst. 4 správního řádu, který stanoví skutečnosti, jež má poučení obsahovat.
Vzhledem k tomu, že žalovaný, který odmítl odvolání žalobce jako nepřípustné
pro opožděnost, postupoval v souladu se správním řádem, nejsou splněny předpoklady,
aby Nejvyšší správní soud zkoumal napadené rozhodnutí ve smyslu druhého žalobního bodu
obsaženého v žalobě.
Z důvodů výše uvedených Nejvyšší správní soud podle ust. §78 odst. 7 s. ř. s. žalobu
zamítl. V souladu s ust. §51 odst. 1 s. ř. s. rozhodl Nejvyšší správní soud ve věci bez nařízení
jednání.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 s. ř. s., když žalobce neměl
ve věci úspěch a žalovanému žádné náklady tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 27. srpna 2003
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu