ECLI:CZ:NSS:2003:7.A.37.2001
sp. zn. 7 A 37/2001 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudců JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce M. S., zastoupeného JUDr. Klárou Veselou-Samkovou, advokátkou se sídlem
Čelakovského sady 12, Praha 2, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, U obecního domu 3,
Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 1. 2001, č. j. VS/2-51/7997/99,
takto:
I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 12. 1. 2001 č. j. VS/2-51/7997/99 se pro
vady řízení zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen uhradit žalobci na nákladech řízení částku 3.150,- Kč, a to k
rukám právního zástupce ve lhůtě do 30 dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Vrchního soudu v Praze dne 6. 3. 2001, o níž jedná a rozhoduje
Nejvyšší správní soud postupem podle §130 a §132 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, je požadováno zrušení rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 12. 1. 2001
č. j. VS/2-51/7997/99, jakož i prvostupňové rozhodnutí Okresního úřadu v Kroměříži ze dne
12. 12. 2000 č. j. RVV/2378/2000.
Okresní úřad v Kroměříži nevyhověl žádosti žalobce o vydání osvědčení o státním
občanství České republiky podle §20 odst. 2 a §24 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání
a pozbývání státního občanství České republiky (dále jen „zákon“). Toto rozhodnutí bylo
žalovaným k odvolání žalobce potvrzeno. Žalovaný vyšel ze skutkového stavu zjištěného
z obsahu listin tvořících správní spis: Žalobce nabyl narozením podle §28 všeobecného
občanského zákoníku z roku 1811 československé státní občanství. K 1. 1. 1969 se podle §2
odst. 1 zákona č. 39/1969 Sb., stal státním občanem České socialistické republiky. Ke dni
účinnosti zákona č. 40/1993 Sb., tedy k 1. 1. 1993, se podle §1 odst. 1 cit. zákona stal státním
občanem České republiky. Dne 13. 5. 1999 byla Ministerstvem vnitra Slovenské republiky
žalobci vydána Listina o udělení státního občanství Slovenské republiky č. p. 203/3-99/02562,
jejímž doručením dne 14. 5. 1999 nabyl státní občanství Slovenské republiky, a to udělením
podle §7 zákona č. 40/1993Z.z. Žalovaný uzavřel, že nabytím státního občanství Slovenské
republiky, pozbyl žalobce automatiky podle §17 zákona státní občanství České republiky.
Poukázal přitom na ust. §18 odst. 1 zákona ve znění zákona č. 194/1999 Sb., neboť se
nejednalo o volbu státního občanství, nýbrž o udělení státního občanství na vlastní žádost.
Podstata žaloby směřuje do právního hodnocení případu, když vyjadřuje názor, že je
namístě užití části třetí -zvláštní, a to jmenovitě §18 odst. 2, podle něhož státní občan České
republiky, který měl k 31. 12. 1992 státní občanství České a Slovenské Federativní
Republiky, nepozbude nabytím státního občanství Slovenské republiky státní občanství České
republiky. Odpovídal by pak tento výklad duchu zákona, který vychází ze zásady umožnění
dvojího občanství původním státním občanům ČSFR.
Žaloba je důvodná.
Rozhodnutí žalovaného správně reflektovalo změnu právního stavu vyvolaného
zákonem č. 194/1999 Sb., podle jehož §18 odst. 1 fyzická osoba, která měla k 31. 12. 1992
státní občanství ČSFR a která nabyla volbou státní občanství Slovenské republiky v době od
1. 1. 1993 do 31. 12. 1993, se pokládá za státního občana České republiky, pokud se
neprokáže, že toto občanství podle tohoto zákona pozbyla po provedení volby občanství
Slovenské republiky. Podle druhého odstavce státní občan České republiky, který měl
k 31. 12. 1992 státní občanství ČSFR, nepozbude nabytím státního občanství Slovenské
republiky státní občanství České republiky. Text tohoto ustanovení však nelze vidět bez
souvislostí jak ve vazbě na změnu obsahu celé části třetí zákona, tak i pokud jde o vývoj
výkladových problémů týkajících se pozbývání státního občanství České republiky
v souvislosti se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky. Zákon č. 194/1999 Sb.,
který nabyl účinnosti dne 2. 9. 1999, vypustil název rubriky §18 „volba státního občanství“
a nově stanovil m. j. i podmínky existence, či trvání státního občanství České republiky.
Zjevně reagoval na situaci, jak se vyvinula po více než 6leté účinnosti zákona a potřeby
zásahu Ústavním soudem České republiky (n álezu IV.ÚS 34/97 z 5. 5. 1997). Ústavní soud
zdůraznil specialitu volby státního občanství podle části třetí zákona a v tom případě
nemožnost promítnout dopady předvídané obecnými ustanoveními zákona o pozbývání
státního občanství (zejm. §17 zákona). Volba státního občanství byla institutem zmírňujícím
dopady rozdělení bývalého společného státu do lidských vazeb, které se za dobu jeho trvání
vyvinuly. Zvláštní respekt zákonodárce vůči tomuto fenoménu lze nepochybně vyčíst opět
z novelizované části třetí zákona provedené zák. č. 194/1999 Sb. Především ustanovení §18
již nelze bez další argumentace chápat ve shodě s bývalou rubrikou, která nesla název „volba
státního občanství“, a je zapotřebí zkoumat, zda byly ve vztahu k žalobci naplněny také
podmínky uvedené v §18 odst. 2 zákona. Za této situace nelze považovat důvody rozhodnutí
žalovaného za dostatečné, a proto soud jeho rozhodnutí zrušil, s tím, že v dalším řízení se
zvláště bude zabývat tím, zda žalobce splňuje podmínky ustanovení §18 odst. 2 zákona. (§
76 odst. 1 písm.a), §78 odst. 1 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 s. ř. s., když soud
postupoval podle advokátního tarifu (§7, §8 odst. 3, písm. f), §13 vyhl. č. 177/1996Sb), totiž
1000,- Kč na soudním poplat ku, 2 x 1000,-Kč za hlavní úkon a 2 x 75,- Kč paušální náhrada.
K uhrazení částky k rukám zástupce žalobce JUDr. Kláry Veselé-Samkové byla stanovena
přiměřená lhůta.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.)
V Brně dne 13. 5. 2003
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu