ECLI:CZ:NSS:2003:7.A.533.2002
sp. zn. 7 A 533/2002 – 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Václava Novotného v právní věci
žalobkyně R. Š., proti žalované České správě sociálního zabezpečení, Praha 5, Křížová 25,
o žalobě žalobkyně proti rozhodnutí žalované ze dne 11. 3. 2002 č. j. xx,
takto:
I. Žaloba se z a mítá .
II. Žádný z účastníků nem á pr ávo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Česká správa sociálního zabezpečení (dále „žalovaná“) rozhodnutím ze dne
11. 3. 2002 č. xxx zamítla žádost R. Š. (dále „žalobkyně“) o poskytnutí jednorázové peněžní
částky podle zákona č. 39/2000 Sb. ve znění zákona č. 261/2001 Sb., kterou uplatnila jako
vdova po příslušníku československé zahraniční (spojenecké) armády s odůvodněním, že
nárok na tuto částku jí nevznikl, protože žádost uplatnila až dne 21. 1. 2002, tedy po uplynutí
lhůty stanovené v §2 odst. 2 zákona č. 39/2000 Sb., tj. 30. 6. 2001, resp. 2. 7. 2001.
V opravném prostředku žalobkyně namítala, že její manželství trvalo v době účasti
manžela v národním boji za osvobození.
Žalovaná v písemném vyjádření ze dne 5. 6. 2002 navrhla potvrzení svého rozhodnutí.
Zdůraznila, že u vdov, které uzavřely manželství s účastníkem národního boje za osvobození
před jeho účastí v národním boji za osvobození, jako v případě žalobkyně, zůstala v platnosti
pro uplatnění nároku lhůta do 30. 6. 2001, protože podle přechodného ustanovení uvedeného
v §11 zákona č. 261/2001 Sb. se prodloužení lhůty do 31. 12. 2002 týká pouze těch, kteří
manželství uzavřeli po skončení manželovy účasti v národním boji za osvobození, nejpozději
však do 31. 12. 1945.
Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobkyně podala žádost o poskytnutí
jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád
a spojeneckých armád v letech 1939 – 1945, dne 21. 1. 2002 u Okresní správy sociálního
zabezpečení v České Lípě. Žalované tato žádost došla dne 30. 1. 2002. V žádosti žalobkyně
uvedla, že uplatňuje nárok jako vdova po manželu A. Š., narozenému xxx, s nímž uzavřela
manželství dne 7. 12. 1941. Manžel zemřel xxx 1984. K žádosti přiložila fotokopii oddacího
listu, z něhož vyplývá, že R. M., narozená xx uzavřela dne 7. 12. 1941 manželství s A. Š.,
narozeným xxx 1911. Dále k žádosti připojila fotokopii osvědčení vydaného Ministerstvem
národní obrany pod číslem jednacím 119053/ZO – Z/1969 podle §8 zákona č. 255/1946 Sb.
z něhož vyplývá, že A. Š. je účastníkem národního boje za osvobození a započítává se mu
doba od 10. 7. 1944 do 17. 8. 1944 jako československému partyzánu a od 18. 8. 1944 do 5.
5. 1945 jako příslušníku československé zahraniční armády na západě.
Podle obsahu žádosti žalobkyně ze dne 21. 1. 2002 o poskytnutí jednorázové peněžní
částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech
1939 - 1945, je nutno její žádost posoudit podle zákona č. 39/2000 Sb. o poskytnutí
jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád
a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945. Tento zákon v §1 odst. 1 se vztahuje na občany
České republiky, kteří splňují podmínky uvedené v §1 odst. 1 bodě 1 písm. a) a b) a §2 odst.
1 bodech 1 - 3 zákona č. 255/1946 Sb. o příslušnících československé armády v zahraničí
a o některých jiných účastnících národního boje za osvobození, a bylo jim o tom vydáno
podle §8 cit. zákona osvědčení, nebo mají-li doklad, který osvědčení nahrazuje. Podle odst. 2
se tento zákon rovněž vztahuje na vdovy a vdovce po osobách uvedených v odst. 1, občany
České republiky, jejichž manželství trvalo v době účasti manžela v národním boji
za osvobození (nebo bylo z důvodu nemožnosti uzavřít manželství uzavřeno nejpozději
do 31. 12. 1945 – změna provedená zákonem č. 261/2001 Sb.) a jejichž manžel buď padl
nebo kdykoliv později zemřel, stejně tak na vdovy a vdovce, kteří uzavřeli nové manželství.
Podle §2 odst. 2 zákona nárok musí uplatnit ve formě písemné žádosti u orgánu příslušného
k rozhodnutí a výplatě podle §5 nejpozději do 30. 6. 2001, jinak zaniká. Částí druhou zákona
č. 261/2001 Sb. byla provedena změna zákona č. 39/2000 Sb. a v §1 odst. 2 se za slova
„v národním boji za osvobození“ vložila slova „nebo bylo z důvodu nemožnosti uzavřít
manželství uzavřeno nejpozději do 31. 12. 1945“. V části třetí – přechodném ustanovení
zákona č. 261/2001 Sb. v §11 je stanoveno, že nárok vdov nebo vdovců na poskytnutí
jednorázové peněžní částky podle zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní
částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech
1939 - 1945, ve znění §10 bodu 1 zák. č. 261/2001 Sb., je nutné uplatnit ve formě písemné
žádosti u orgánů příslušného podle zákona č. 39/2000 Sb. k rozhodnutí a výplatě jednorázové
peněžní částky nejpozději do 31. 12. 2002, jinak nárok zaniká.
Mezi účastníky je sporné, zda žalobkyně uplatnila nárok včas či nikoliv.
Soud vychází z toho, že mezi účastníky není vůbec sporné, že žalobkyně uzavřela
manželství s A. Š. dne 7. 12. 1941 a že její manželství trvalo po celou dobu jeho účasti
v národním boji za osvobození, jmenovitě jako příslušníka československé zahraniční armády
na západě, to je od 18. 8. 1944 do 5. 5. 1945, vzhledem k uplatněnému nároku v žádosti ze
dne 21. 1. 2002. Žalobkyni nic nebránilo v uplatnění nároku ve lhůtě stanovené v §2 odst. 2
zák. č. 39/2000 Sb. tj. nejpozději do 30. 6. 2001. Protože tak ve stanovené lhůtě neučinila, a
nárok uplatnila až 21. 1. 2002, její nárok zanikl. Soud souhlasí s žalovanou v tom, že
prodloužená lhůta do 31. 12. 2002 k uplatnění nároku vdov nebo vdovců na poskytnutí
jednorázové peněžní částky podle zák. č. 39/2000 Sb. se podle §11 zákona č. 261/2001 Sb.
týká jen těch vdov a vdovců po osobách uvedených v §1 odst. 1 zák. č. 39/2000 Sb., jejichž
manželství bylo z důvodu nemožnosti uzavřít manželství uzavřeno nejpozději do 31. 12.
1945, tedy netrvalo v době účasti manžela v národním boji za osvobození.
Protože nárok žalobkyně na poskytnutí jednorázové peněžní částky podle
zák. č. 39/2000 Sb. zanikl, nepochybila žalovaná když její žádost přezkoumávaným
rozhodnutím zamítla. Žalobu žalobkyně shledal soud nedůvodnou a podle §78 odst. 7 zák.
č. 150/2002 Sb. ji zamítl.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, protože žalobkyně ve věci
neměla úspěch a žalovaná náhradu nákladů řízení nepožadovala a podle obsahu spisu jí
ani prokazatelně náklady nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. 7. 2003
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu