ECLI:CZ:NSS:2003:7.A.549.2002
sp. zn. 7 A 549/2002 - 17
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobkyně Z. S. proti žalované České správě sociálního zabezpečení, Křížová 25, 225 08
Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 23. 5. 2002, č. j. 435 416 059/A,
takto:
I. Žaloba se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalované ze dne 23. 5. 2002 byla zamítnuta žádost žalobkyně
o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. (dále též „zákon“)
s odůvodněním, že žalobkyni nárok na poskytnutí uvedené částky nevznikl, protože bylo
prokázáno, že pro dobu od 22. 1. 1943 do 9. 5. 1945 nabyla vlastnosti účastníka národního
boje za osvobození uvedeného v §1 odst. 1 bodě 1 písm. g) zákona č. 255/1946 Sb., přičemž
zákon č. 261/2001 Sb. se na tyto účastníky nevztahuje. Žalobkyně byla v terezínském ghetu
a dodatečně byla zařazena do transportu číslo Cn - 1002 z 22. 1. 1943, v Terezíně však zůstala
do konce války a vrátila se, takže byla vězněnou, nikoli ukrývanou osobou. Závěrem žalovaná
poukázala na to, že na žalobkyni se vztahoval zákon č. 217/1994 Sb.
Žalobkyně proti tomuto rozhodnutí podala včas opravný prostředek (který je podle
nyní platných předpisů posuzován jako žaloba) u věcně a místně příslušného Vrchního soudu
v Praze, v němž především uvedla, že byla vězněna z rasových a náboženských důvodů
v koncentračním táboře Terezín. Zdůraznila, že byla s nasazením nepředstavitelného rizika
ukrývána tajně ve skládce uhlí a s velmi podlomeným zdravím přežila do osvobození.
Prohlásila, že se kvalifikuje pro finanční výpomoc podle zákona č. 261/2001 Sb. a popřela, že
by obdržela jednorázovou peněžní částku podle zákona č. 217/1994 Sb. (podotkla, že s touto
možností nebyla nikdy seznámena).
Žalovaná ve vyjádření k žalobě po citaci ustanovení §1 odst. 1 a 3 zákona poukázala
nato, že žalobkyně splňuje podmínky československého politického vězně a z tohoto titulu jí
již byla přiznána jednorázová peněžní částka podle zákona č. 217/1994 Sb. Protože však
žalobkyně není osobou oprávněnou ve smyslu §3 odst. 1 zákona, navrhla žalovaná potvrzení
napadeného rozhodnutí.
Vrchní soud v Praze o věci nerozhodl do 1. 1. 2003, proto v souladu s §132 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.), věc postoupil Nejvyššímu správnímu
soudu k dokončení v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s. (§130 odst. 1
s. ř. s.) jako soudu věcně příslušnému.
Žaloba není důvodná.
Z obsahu správního spisu žalované vyplývá, že žalobkyně uplatnila žádost
o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., a to jako osoba
v době od 22. 1. 1943 do 9. 5. 1945 z rasových nebo náboženských důvodů soustředěná
do vojenských pracovních táborů na území Československa v jeho hranicích z 29. 9. 1938
nebo se z týchž důvodů na tomto území ukrývající. Z dokladů žalobkyní předložených
mj. vyplývá, že se narodila xxx 4. 1943 v Terezíně, v terezínském ghetu byla dodatečně
zařazena do transportu čís. Cn-1002 z 22. 1. 1943 (v Terezíně však zůstala do konce války)
a podle osvědčení vydaného Federálním ministerstvem obrany podle §8 zákona
č. 255/1946 Sb. žalobkyně byla účastníkem národního boje za osvobození jako čs. politický
vězeň od 18. 1. 1943 do 5. 5. 1945 (v této souvislosti zůstalo neobjasněno, jak mohla
žalobkyně nabýt postavení politického vězně již čtyři měsíce před svým narozením).
Podle §1 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. se zákon vztahuje na občany České
republiky, kteří splňují podmínky uvedené v §1 odst. 1 bodě 1 písm. c) až f), bodě 2 a odst. 2
zákona č. 255/1946 Sb., o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých
jiných účastnících národního boje za osvobození, a bylo jim o tom vydáno podle §8
citovaného zákona osvědčení, nebo kteří mají doklad, který toto osvědčení nahrazuje.
Podle §1 odst. 3 zákona se za účastníky národního boje za osvobození považují též
občané České republiky, kteří v době od 15. 3. 1939 do 8. 5. 1945 byli z rasových nebo
náboženských důvodů soustředěni do vojenských pracovních táborů na území
Československa v jeho hranicích z 29. 9. 1938 nebo se z týchž důvodů na tomto území
ukrývali po dobu celkem nejméně tří měsíců a pokud za tuto dobu již neobdrželi
jednorázovou peněžní částku podle zákona č. 217/1994 Sb.
Důvod pro poskytnutí jednorázové peněžní částky uplatněný žalobkyní může spočívat
pouze v tom, že se z rasových nebo náboženských důvodů ukrývala na území Československa
v jeho hranicích z 29. 9. 1938 (s ohledem na datum narození žalobkyně lze bez dalšího
vyloučit, že by byla z rasových nebo náboženských důvodů soustředěna do vojenských
pracovních táborů na území Československa). Takovéto ukrývání však žalobkyně nijak
nedoložila (podle žalobkyní předloženého osvědčení byla žalobkyně politickým vězněm, což
samo o sobě vylučuje, že by se zároveň ukrývala z rasových nebo náboženských důvodů),
přičemž z údajů jí uvedených a z dokladů jí předložených lze dovodit, že za situace, kdy
se od svého narození zdržovala v terezínském ghetu, nelze o ukrývání hovořit, a to i proto, že
existence žalobkyně musela být vedení terezínského gheta známa, protože žalobkyně byla
dodatečně zařazena do transportu, který měl být vypraven již před jejím narozením. I kdyby
však bylo žalobkyni možno považovat za osobu ukrývající se z rasových nebo náboženských
důvodů, přiznání jednorázového odškodnění by bránila skutečnost, že podle vyjádření
žalované žalobkyně již odškodnění obdržela podle zákona č. 217/1994 Sb.
Z vyložených důvodů nebyla žaloba shledána důvodnou, Nejvyšší správní soud
ji proto zamítl (§78 odst. 7 s. ř. s.).
S ohledem na souhlas žalované s rozhodnutím o věci bez jednání a s přihlédnutím
k nevyjádření nesouhlasu s takovým projednáním žalobkyní, soud rozhodl o věci samé bez
jednání (§51 odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení je odůvodněn tím, že žalovaná, která by měla podle výsledku
řízení na jejich náhradu právo, tuto náhradu neuplatnila.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. června 2003
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu