ECLI:CZ:NSS:2003:7.A.74.2002
sp. zn. 7 A 74/2002-30
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce
J. S., zastoupeného JUDr. Martinem Horčicem, advokátem, se sídlem Politických vězňů 27,
280 00 Kolín, proti žalovanému Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem Na
Poříčním právu 376/1, 128 01 Praha 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 17. 1. 2002, č. j. 44/32225/31.7.2001,
takto:
I. Žaloba se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobci se vrací zaplacený soudní poplatek v částce 1 000 Kč. Částka 1000 Kč
bude uhrazena z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám zástupce žalobce
JUDr. Martina Horčice, advokáta, a to do 30 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobou doručenou Krajskému soudu v Praze (žaloba byla podána u věcně
nepříslušného soudu, byla proto usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2002
postoupena Vrchnímu soudu v Praze) dne 22. 3. 2002 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí
Ministerstva práce a sociálních věcí - Správy služeb zaměstnanosti ze dne 17. 1. 2002,
č. j. 44/32225/31.7.2001, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí
Úřadu práce v Nymburku ze dne 11. 6. 2001, č. j. PK/55/01/R. Rozhodnutím správního
orgánu prvního stupně (Úřad práce v Nymburku) byl udělen předchozí souhlas s rozvázáním
pracovního poměru dle §50 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákoník práce“), mezi A. S. F., a.s., se sídlem P. 186/56, 198 21 P.9 (dále
jen „zaměstnavatel“) a žalobcem.
Žalobce především namítal neexistenci důvodů pro rozvázání pracovního poměru,
krácení mzdy zaměstnavatelem, nezařazení na pracovní místo v souladu s pracovní smlouvou,
nevypořádání se správních orgánů obou stupňů s jeho námitkami, nemožnost vyjádřit se
k dodatečně předloženým listinám, jakož i nezjištění skutečného stavu věci a tím i krácení
jeho základních práv ze strany správních orgánů a zaměstnavatele. Dále uvedl, že jednání
zaměstnavatele vůči žalobci je šikanózní a nelze připustit, aby požívalo právní ochrany.
Rovněž poznamenal, že hlavním důvodem, pro který se zaměstnavatel snaží ukončit pracovní
poměr, je obava zaměstnavatele, že by i další pracovníci mohli uplatnit své mzdové nároky.
Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě uvedl, že skutečnosti uvedené v žalobě
ohledně mzdy žalobce, nezařazení na pracovní místo v souladu s pracovní smlouvou, apod.
nesouvisí s neudělením předchozího souhlasu dle §50 zákoníku práce. Proto je irelevantní
námitka žalobce uvedená v žalobě, že se těmito okolnostmi správní orgány nezabývaly.
Dále uvedl, že zaměstnavatel, jak vyplývá i ze spisového materiálu, nabízel žalobci jiná
pracovní místa, která žalobce odmítal. Žalovaný se rovněž domnívá, že žalobcova práva
nebyla rozhodnutím o udělení předchozího souhlasu dotčena a tudíž žalobce nemá žalobní
legitimaci k podání žaloby na zrušení předmětného rozhodnutí.
V daném případě jde o věc, která na Nejvyšší správní soud přešla podle ustanovení
§132 zákona č. 150/2002 Sb., o soudním řádu správním (dále jen „s. ř. s.“) z Vrchního soudu
v Praze. Nejvyšší správní soud ve věcech neskončených vrchními soudy dokončí řízení
zahájená před těmito soudy jako soud prvního stupně. Podle ustanovení §130 s. ř. s. se
neskončená řízení podle části páté hlavy druhé občanského soudního řádu, účinného přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (s. ř. s.), dokončí podle ustanovení části třetí hlavy druhé
dílu prvního tohoto zákona (s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval pravomocí pro rozhodování skutečností
v žalobě uvedených, tedy tím, zda lze o žalobním návrhu rozhodovat ve správním soudnictví,
neboť na základě ustanovení §2 s. ř. s. poskytují soudy ve správním soudnictví ochranu
veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem a za podmínek
stanoveným tímto zákonem (s. ř. s.) nebo zvláštním zákonem a rozhodují v dalších věcech,
v nichž tak stanoví tento zákon (s. ř. s.). Ustanovení §6 s. ř. s. dále stanoví, že z rozhodování
soudů ve správním soudnictví jsou vyloučeny věci, o nichž to stanoví tento (s. ř. s.) nebo
zvláštní zákon.
Z výše uvedených důvodů je třeba v řízení ve správním soudnictví dodržet všechny
stanovené podmínky, mimo jiné obsažené ve výše zmiňovaném §6 s. ř. s. a jej rozvádějících
kompetenčních výlukách [§70 písm. a) s. ř. s.], jež stanoví, že ze soudního přezkoumání jsou
vyloučeny také úkony správního orgánu, které nejsou rozhodnutími. Ustanovení §65 odst.
1 s. ř. s. stanoví, že kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku
porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají,
mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti (rozhodnutí), může se žalobou
domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento
(s. ř. s.) nebo zvláštní zákon jinak. Jak je patrno o rozhodnutí ve smyslu správního soudnictví
se jedná pouze tehdy, jde-li o rozhodnutí správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo
závazně určují práva nebo povinnosti, tedy rozhodnutí meritorní. Toliko tato rozhodnutí
umožnil zákonodárce přezkoumat ve správním soudnictví.
U práv přezkoumatelných ve správním soudnictví by tedy bylo dále třeba prokázat
zkrácení jejich nositele rozhodnutím správního orgánu. Takovéto zkrácení rozhodnutím
správního orgánu může ovšem nastat jen tehdy, jedná-li se o rozhodnutí zakládající, měnící,
rušící nebo závazně určující žalobcova práva nebo povinnosti (viz výše). Udělení předchozího
souhlasu (rozhodnutí správního orgánu) s rozvázáním pracovního poměru dle §46 písm. c)
zákoníku práce nesplňuje z důvodu absence výše uvedených znaků po obsahové
stránce náležitosti rozhodnutí ve smyslu správního soudnictví. Obdobně, kdy nedošlo
ke zkrácení práv žalobce rozhodnutím správního orgánu, Nejvyšší správní soud judikoval
i v rozhodnutí č. j. 5 A 54/2002.
K potenciálnímu zkrácení práv žalobce proto nedochází udělením předchozího
souhlasu s rozvázáním pracovního poměru správním (státním) orgánem [§50 zákoníku
práce], neboť se nejedná o rozhodnutí zakládající, měnící, rušící nebo závazně určující
žalobcova práva nebo povinnosti, ale teprve následným rozvázáním pracovního poměru
výpovědí dle §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce, které již však nečiní orgán správní
[§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], ale zaměstnavatel. Teprve tento akt zaměstnavatele může vést
ke zkrácení práv žalobce v této věci a je proto soudně přezkoumatelný, avšak podle norem
občanského soudního řízení a nikoliv ve správním soudnictví.
V souladu s výše uvedenými důvody nedošlo v této věci tedy ke splnění základní
podmínky řízení ve správním soudnictví, a sice ke zkrácení práv žalobce rozhodnutím
správního orgánu (žalovaného). Tento nedostatek je neodstranitelný. Nejvyšší správní soud
proto rozhodl, že žalobu podle §46 odst. 1 písm. a ) s. ř. s. odmítá. Odmítnutí žaloby má
za následek skončení řízení ve správním soudnictví.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byla žaloba odmítnuta.
Žalobce zaplatil soudní poplatek ve výši 1000 Kč. O jeho vrácení soud rozhodl
analogicky podle ustanovení §10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích,
ve znění pozdějších předpisů, když odmítnutí projednávání věci pokládá za odpovídající
rozhodnutí o zastavení řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. 8. 2003
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu