ECLI:CZ:NSS:2004:1.AS.10.2004
sp. zn. 1 As 10/2004 -71
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Marie Žiškové, v právní věci žalobkyně: E. M., zastoupené
JUDr. Olgou Löblovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Pařížská 28, proti žalovanému
Magistrátu hl. m. Prahy, se sídlem Praha 1, Mariánské nám. 2, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 19. 12. 2002, č. j. MHMP 12063/2002, o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2004, č. j. 11 Ca 41/2003-35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se ne p ř i z n áv á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včasnou kasační stížností ze dne 5. 4. 2004 se stěžovatelka (dále i „žalobkyně“) domáhala
zrušení pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2004 č. j. 11 Ca
41/2003-35, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného, jímž bylo
zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Úřadu městské části Praha 1 ze dne
8. 1. 2002, č. j. 8451/2001. Tímto rozhodnutím nebylo vyhověno její žádosti o vydání
osvědčení o státním občanství České republiky. V odůvodnění rozsudku soud uvedl,
že při posouzení otázky pozbytí československého občanství a s tím související otázky
národnosti z hlediska splnění či nesplnění podmínek stanovených ústavním dekretem presidenta
republiky č. 33/1945 Sb. o úpravě československého státního občanství osob národnosti
německé a maďarské (dále i „dekret“), je nutno vycházet ze smyslu používané terminologie
v době, kdy byl uvedený dekret aplikován. V dekretu není pojem národnosti vymezen.
Za národnost je třeba považovat příslušnost k určitému národu, za národ je nutno považovat
část lidstva, která je téhož původu, mravů, jazyka, která má společnou kulturu a historii. Při
určení příslušnosti k určité národnosti je významným znakem jazyk, rovněž též původ z rodičů
určité národnosti, školní vzdělání, užívání jazyka v soukromém životě. Sama žalobkyně
v žádosti o vydání osvědčení československého státního občanství cestou milosti ze dne
27. 11. 1946 uvedla, že měla německou národnost po svých rodičích, kteří byli židovského
náboženství, ze spisového materiálu je zřejmé, že se žalobkyně narodila v Německu, její rodiče
byli německé národnosti, jejím mateřským jazykem byla němčina. Ke dni účinnosti dekretu č.
33/1945 Sb. byla žalobkyně československou státní občankou německé národnosti, židovského
náboženského vyznání. Osvědčení o zjištění o tom, že se zachovává československé občanství
podle §2 dekretu, žalobkyni vydáno nebylo. Žalobkyně existenci osvědčení o okolnostech
uvedených v §2 odst. 1 dekretu netvrdila, jeho existence nebyla v průběhu správního řízení
ani zjištěna. Soud uvedl, že opis osvědčení o československém občanství vystavené JUDr. M.,
manželu žalobkyně, které žalobkyně soudu předložila a kde je uvedena žalobkyně jako
československá státní občanka, byl v rozporu s originálem osvědčení. Pokud žalobkyně
nepodala žádost o osvědčení československého státního občanství, nebylo zahájeno správní
řízení, ani vydáno osvědčení či negativní rozhodnutí.
V kasační stížnosti žalobkyně namítla, že Městský soud v Praze nesprávně posoudil
právní otázku, zda mohla být tou osobou, na kterou se vztahoval dekret č. 33/1945 Sb. a jakožto
taková osoba mohla tedy pozbýt československého občanství. Soud nevzal v úvahu, že byla
osobou pronásledovanou nacistickým režimem, před nímž byla nucena uprchnout do Argentiny
a nemohla tedy být součástí skupiny osob, na níž se ústavní dekret presidenta republiky
č. 33/1945 Sb. vztahoval. Dekret byl vyhlášen jako jedna z forem potrestání osob,
které se provinily proti Československé republice a jejím občanům a které byly národnosti
německé nebo maďarské. Stěžovatelka uvádí, že neměla německé občanství,
i když se v Německu narodila, pro svůj židovský původ byla nucena před nacismem uprchnout,
nemohla tedy být onou „cílovou skupinou“, na kterou byl dekret č. 33/1945 Sb. namířen
a nemohla tedy takovým způsobem ani občanství pozbýt. Soud tak upřednostnil ve svém
rozhodování formální řešení sporu, před hledáním smyslu a účelu citovaného dekretu.
Z uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil
Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že dekret č. 33/1945 Sb. směřoval proti všem
osobám německé a maďarské národnosti, které měly československé státní občanství, výjimku
tvořili jen Němci a Maďaři, kteří se v době zvýšeného ohrožení přihlásili za Čechy nebo
Slováky. Z archivních podkladů je zřejmé, že stěžovatelka nebyla považována za osobu, která
by se provinila proti českému národu, avšak včas nepožádala o navrácení československého
státního občanství. Stěžovatelka zaměňuje pojmy národnost a státní příslušnost. Žalovaný
odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž je třeba při určení národnosti
přihlížet k obvyklým hlediskům, jimiž je určována, např. k původu z rodičů určité národnosti,
ke školnímu vzdělání, užívání jazyka v soukromém životě, k účasti na veřejném životě, důležitý
je i mateřský jazyk a podobně. Z archivního správního spisu je zřejmé, že stěžovatelka byla
tehdy považována jednoznačně za osobu německé národnosti, nikoliv za osobu mající
německou státní příslušnost. Žalovaný odkazuje rovněž na archivovaný spisový materiál, jež je
součástí správního spisu, předloženého soudu, odkazuje rovněž na své vyjádření k žalobě a trvá
na svém závěru, že stěžovatelka pozbyla československé státní občanství dne 10. 8. 1945 podle
ust. §1 odst. 2 dekretu č. 33/1945 Sb. a to bez ohledu na to, že je židovského náboženského
vyznání a bez ohledu na to, že byla manželkou československého státního občana, neboť podle
ust. §4 cit. dekretu se pro účely tohoto dekretu posuzovaly provdané ženy a nezletilé děti
samostatně. Ze všech uvedených důvodů navrhuje žalovaný, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněného důvodu, v němž žalobkyně tvrdí, že v řízení, které předcházelo vydání
napadeného usnesení, Městský soud v Praze nesprávně posoudil právní otázku, (§103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.).
Takovou vadu však Nejvyšší správní soud neshledal.
Podle ust. §1 dekretu českoslovenští státní občané národnosti německé nebo maďarské,
kteří podle předpisů cizí okupační moci nabyli státní příslušnosti německé nebo maďarské,
pozbyli dnem nabytí takové státní příslušnosti československého státního občanství. Ostatní
českoslovenští státní občané národnosti německé nebo maďarské pozbývají československého
státního občanství dnem, kdy tento dekret nabývá účinnosti. Z uvedeného je tedy zřejmý okruh
osob, na které dekret dopadá. Výjimku tvoří ust. §1 odst. 3 dekretu, podle něhož se tento dekret
nevztahuje na Němce a Maďary, kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky (§18 dekretu
prezidenta republiky ze dne 19. června 1945, č. 16 Sb., o potrestání nacistických zločinců,
zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech) přihlásili v úředním hlášení
za Čechy nebo Slováky. Jiná výjimka, podle níž by byl vyloučen další okruh osob,
na které by důsledky dekretu nedopadly, není v dekretu obsažena. Námitka stěžovatelky,
že důsledky dekretu, týkající se pozbytí československého občanství, na ni nedopadaly, není
tedy podložena zákonnou úpravou. Tyto skutečnosti také soud v napadeném rozsudku obsáhle
a podrobně zdůvodnil. Je jistě skutečností, že soudy při aplikaci právních norem šetří podstaty
právní úpravy, nemohou však v žádném případě právní normu aplikovat nad rámec
jí vytyčených mantinelů. Kdyby bylo vůlí dekretu učinit výjimku další, například pro osoby
židovského vyznání či původu, které byly nuceny před nacistickou persekucí uprchnout, jistě by
tak učinil.
V ust. §2 odst. 1 a 2 dekretu je však pouze uvedeno, že osobám, spadajícím
pod ustanovení §1, které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy
se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její
osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem, zachovává
se československé státní občanství, přičemž žádost o zjištění, že československé státní
občanství zachovává, lze podati do šesti měsíců od počátku účinnosti tohoto dekretu u místně
příslušného okresního národního výboru (okresní správní komise), anebo bydlí-li žadatel
v cizině, u zastupitelského úřadu. Rozhoduje o ní krajský národní výbor na návrh okresního
národního výboru. Tyto osoby jest až do vyřízení žádosti považovati za československé státní
občany, vydal-li jim okresní národní výbor (okresní správní komise) nebo zastupitelský úřad
osvědčení o okolnostech, uvedených v předchozím odstavci. Podle ust. §3 dekretu takové
právo, požádat o vrácení československého státního občanství, měly i osoby, které jej pozbyly.
Je tedy zřejmé, že dekret zohledňoval i zvláštní postavení osob, které trpěly
pod nacistickým terorem, které byly nuceny uprchnout do ciziny, avšak i u nich zachování
československého státního občanství dekret podmiňoval žádostí o zjištění, že se československé
státní občanství zachovává, a to podané do šesti měsíců od počátku účinnosti tohoto dekretu,
tedy od 10. 8. 1945. Žalobkyně však o osvědčení o zachování československého státního
občanství nepožádala, proto jí podle §2 dekretu vydáno nebylo.
Se všemi těmito skutečnostmi se soud v odůvodnění napadeného rozsudku velmi
podrobně vypořádal. Jsou–li zákonem vymezeny podmínky, za nichž lze československé státní
občanství navrátit popř. prohlásit jej za zachované, bez toho, že by byla zakotvena jakákoliv
možnost zmírnit či odstranit případné tvrdosti, nemůže ani soud v rámci své rozhodovací
pravomoci vážit okolnosti konkrétního případu a od podmínek stanovených zákonem se jakkoli
odchýlit. Soudu nepřísluší vůli zákonodárce podle své úvahy měnit, doplňovat či nahrazovat,
neboť je zákonem vázán.
Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Žalobkyně nedosáhla v řízení procesního úspěchu, a proto nemá právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti, žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto
úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení o kasační stížnosti příslušelo,
náklady řízení nevznikly (§120, §60 odst. 1 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 6. 10. 2004
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu