ECLI:CZ:NSS:2004:1.AZS.23.2004
sp. zn. 1 Azs 23/2004-55
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce T. D. L.,
zastoupeného JUDr. Zdeňkem Svobodou, advokátem se sídlem Žižkova 4, 350 02 Cheb, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM,
170 34 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 6. 2002,
čj. OAM 3043/VL-11-05-2002, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně
ze dne 20. 11. 2003, čj. 36 Az 240/2003-39,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 28. 6. 2002, čj. OAM-3043/VL-11-05-2002, zamítl žalovaný žalobcovu
žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. a) zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(zákon o azylu), a současně mu neudělil azyl podle §13 odst. 1, 2 a §14 téhož zákona. Žalovaný
též vyslovil, že na žalobce se nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
V opravném prostředku, podaném u Ministerstva vnitra dne 3. 7. 2002 a doručeném Vrchnímu
soudu v Praze dne 30. 9. 2002, žalobce vyjádřil nesouhlas s tímto rozhodnutím Ministerstva vnitra.
Uvedl, že jeho země je stále velmi chudá a panuje v ní velká nezaměstnanost. Dodal též,
že ve Vietnamu byly jeho příjmy z práce podprůměrné a jinou práci k zajištění svých základních
životních potřeb nenašel.
Vrchní soud v Praze do 31. 12. 2002 o opravném prostředku nerozhodl a věc postoupil
Krajskému soudu v Brně jako soudu věcně a místně příslušnému na základě ustanovení §32 odst. 4
zákona o azylu a ustanovení čl. II odst. 1 zákona č. 519/2002 Sb., kterým se mění zákon
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (zákon o azylu).
Krajský soud v Brně žalobce vyzval svým usnesením ze dne 20. 3. 2003,
čj. 36 Az 240/2003-15, k doplnění a upřesnění jeho opravného prostředku (po 1. 1. 2003
posuzovaného jako žaloba) ve lhůtě patnácti dnů od doručení usnesení; výzva přitom směřovala
především k doplnění tvrzených důvodů nezákonnosti, k upřesnění právní argumentace a k doplnění
petitu žaloby. Usnesení bylo žalobci doručeno dne 5. 8. 2003; žalobce nato ve stanovené lhůtě
svou žalobu doplnil mj. o údaj o narození syna, což doložil rodným listem dítěte. Ke svému podání
připojil žalobce i kopie dalších listin. Žalobcův syn se narodil z mimomanželského vztahu; žalobce
se však o jeho narození dověděl až později, když jej matka dítěte žádala, aby synovi přispíval na
výživu. Žalobce uvedl, že syn je v matčině péči; žalobce jako otec dítěte se však chce podílet na
jeho výchově a výživě, a proto se též zdržuje v Chebu, kde matka i dítě pobývají. Se zřetelem
k výše uvedenému se žalobce domnívá, že by mu měl být udělen azyl z humanitárních důvodů –
konkrétně za účelem sloučení rodiny – podle §14 zákona o azylu, a navrhl tedy zrušení napadeného
rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně odmítl žalobcův návrh ze dne 3. 7. 2002 usnesením
ze dne 20. 11. 2003, čj. 36 Az 240/2003-39, které bylo žalobci doručeno dne 13. 1. 2004.
V odůvodnění se zabýval náležitostmi žaloby stanovenými v §71 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále též „s. ř. s.“), a dospěl k názoru, že podání, jímž se žalobce domáhal
přezkoumání rozhodnutí Ministerstva vnitra, nesplňuje tyto náležitosti, a to ani poté, co je žalobce
k výzvě soudu doplnil. Žalobce se v žalobě omezil jen na konstatování nepříznivé ekonomické
situace ve Vietnamu; v doplnění žaloby pak rozšířil žalobu na dosud nenapadený výrok rozhodnutí
(konkrétně na výrok o neudělení azylu podle §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu), avšak učinil tak
s ohledem na skutečnosti, které vyšly najevo až po vydání přezkoumávaného rozhodnutí
Ministerstva vnitra, a navíc opožděně. Krajský soud poukázal na to, že řízení o žalobách proti
rozhodnutí správního orgánu je ovládáno zásadou dispoziční, která váže přezkumnou pravomoc
soudu na tvrzení uvedená v žalobě; při přezkoumávání rozhodnutí správního orgánu přitom soud
vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
Krajský soud se žalobou věcně nezabýval, jelikož žalobce nevymezil žádné žalobní body,
na jejichž základě by soud mohl přezkoumat napadené rozhodnutí: žalobcem vytýkané neudělení
azylu z humanitárních důvodů shledal opožděným a bylo navíc založeno výlučně na skutečnostech
nastavších až po vydání napadeného rozhodnutí správního orgánu.
Proti usnesení krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost.
V ní dovozoval, že jeho žaloba je důvodná; ač totiž byla rozšířena až po uplynutí dvouměsíční lhůty
pro její podání, má stěžovatel za to, že s ohledem na skutečnosti, které nastaly až po vydání
napadeného rozhodnutí správního orgánu – jmenovitě narození syna, na jehož výchově a výživě
se stěžovatel chce podílet – lze požádat o odstranění tvrdosti zákona. Podle stěžovatelova názoru
zakládají tyto nové skutečnosti též důvod k udělení humanitárního azylu (§14 zákona o azylu).
Stěžovatel proto navrhl, aby napadené rozhodnutí krajského soudu bylo zrušeno a věc mu vrácena
k dalšímu řízení. Zároveň požádal o to, aby jeho kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek;
tato žádost se – s ohledem na odmítnutí kasační stížnosti – stala bezpředmětnou.
Nejvyšší správní soud nemohl o kasační stížnosti věcně jednat a odmítl ji z následujících
důvodů.
V podané kasační stížnosti stěžovatel napadá rozhodnutí krajského soudu v plném rozsahu
a dovozuje, že jím podaná žaloba, zejména po jejím doplnění, je důvodná. Má za to, že naplňuje
důvody pro udělení azylu z humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu. Že se jedná o případ
zvláštního zřetele pro udělení azylu z humanitárních důvodů za účelem sloučení rodiny spatřuje
stěžovatel ve sku tečnosti, že se mu a jeho přítelkyni narodil syn V., a stěžovatel má velký zájem se
se synem a jeho matkou stýkat. Stěžovatel nezpochybnil zákonnost závěru krajského soudu, že
rozšíření žaloby jejím doplněním bylo provedeno až po lhůtě pro podání žaloby a že její zmeškání
nelze prominout, má však za to, že lze v tomto případě požádat o odstranění tvrdosti zákona s
ohledem na skutečnosti, které vyšly najevo až po vydání rozhodnutí a že jsou naplněny zvláštní
důvody udělení azylu podle §14 zákona o azylu.
Důvody pro podání kasační stížnosti soudní řád správní taxativně vymezuje v ustanovení §103
odst. 1. Kasační stížnost lze podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.],
z důvodu vážných vad správního řízení, pro které mělo být rozhodnutí správního orgánu soudem
zrušeno [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.], z důvodu zmatečnosti řízení před soudem [§103 odst. 1
písm. c)], z důvodu nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí nebo vážných procesních vad
v řízení před soudem [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], a konečně též z důvodu nezákonnosti
rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení [§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.].
Stěžovatelem uplatněný důvod kasační stížnosti, opírající se o opodstatněnost žádaného
odstranění tvrdosti zákona, nelze pod žádný ze shora uvedených důvodů kasační stížnosti podřadit.
Podle §104 odst. 4 s. ř. s. není kasační stížnost přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody,
než které jsou uvedeny v §103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem,
jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Přitom pla tí, že Nejvyšší správní soud
je vázán rozsahem kasační stížnosti (§109 odst. 1 s. ř. s.).
Jelikož stěžovatel opřel svou kasační stížnost jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny
v §103 s. ř. s., Nejvyšší správní soud jeho kasační stížnost odmítl jako nepřípustnou
(§104 odst. 4 s. ř. s.)
Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší správní soud poznamenává, že soudní řád správní
neumožňuje soudu užít institutu odstranění tvrdosti. V otázce možnosti rozšiřování žalobních bodů
v žalobách proti rozhodnutí správního orgánu vychází – stejně jako před ním občanský soudní řád –
z koncentrační zásady, která umožňuje soudu přihlížet jen k těm žalobním bodům,
které byly uplatněny ve lhůtě pro podání žaloby (srov. §71 odst. 2 s. ř. s. a §250h odst. 1 o. s. ř.,
ve znění účinném k 31. 12. 2002). Soud se nemůže odchýlit ani od zásady přezkoumávání
správního rozhodnutí ve vztahu ke skutkovému a právnímu stavu, který tu byl v době rozhodování
správního orgánu (§75 odst. 1 s. ř. s.).
Jen na okraj kasační soud poznamenává, že stěžovatel ve své kasační stížnosti patrně
směšuje důvody udělení azylu podle §13 a podle §14 zákona o azylu, dovolává-li se udělení azylu
z humanitárního důvodu za účelem sloučení rodiny. Společnou podmínkou pro udělení azylu
podle kteréhokoli z těchto ustanovení je existence důvodu hodného zv láštního zřetele; v dalším
se však již citovaná ustanovení liší. Prvé z těchto ustanovení upravuje udělení azylu za účelem
sloučení rodiny a uplatní se – za předpokladu splnění první podmínky – v případě, že rodinnému
příslušníku azylanta byl udělen azyl podle §12 nebo §14 zákona o azylu, ač u azylanta samého
nebyl zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12. Druhé z citovaných ustanovení, tedy ustanovení
§14, je obecnější a zakládá pravomoc správního orgánu udělit azyl z humanitárního důvodu
(který není blíže vymezen).
Humanitární důvod může jistě pramenit i z osobní situace, v níž se stěžovatel
zrovna nachází; soudu však nepřísluší hodnotit, zda je v dané věci humanitární důvod
dán či nikoliv. Udělení azylu z humanitárního důvodu zcela závisí na správním uvážení
rozhodujícího orgánu (v projednávané věci tedy Ministerstva vnitra), ve vztahu k němuž soud
přezkoumává pouze to, zda správní orgán nepřekročil zákonem stanovené meze správního uvážení
nebo jej nezneužil (§78 odst. 1 s. ř. s.).
Nad rámec svého rozhodnutí Nejvyšší správní soud konečně podotýká, že správní orgán
pochybil, jestliže při zamítání stěžovatelovy žádosti jako zjevně nedůvodné podle §16 zákona
o azylu současně posuzoval i důvody pro udělení azylu podle §13 a §14 zákona o azylu. Pokud
totiž v řízení o žádosti o udělení azylu vyplyne některá ze skutečností taxativně uvedených v §16
odst. 1 zákona o azylu, pak správní orgán – za předpokladu, že běží lhůta stanovená v odstavci 2
téhož ustanovení – bez dalšího takovou žádost zamítne; konečným způsobem tak ve věci rozhodne,
aniž zjišťuje existenci některého z důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona. Podmínkou
pro rozhodování o udělení azylu z některého z důvodů předvídaných v ustanoveních §13 a §14
zákona je přitom nezjištění existence důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona a neudělení azylu
podle tohoto ustanovení. Výrok správního orgánu o neudělení azylu podle §13 a §14 zákona
o azylu je tak v logickém rozporu s výrokem o zamítnutí žádosti o udělení azylu podle §16 zákona.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s, podle nějž nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů
řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. 3. 2004
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu