ECLI:CZ:NSS:2004:2.AS.55.2003
sp. zn. 2 As 55/2003 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce J.
Č., zastoupeného JUDr. Antonínem Antropiem, advokátem se sídlem Most, Vinohradská
793/7, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, pošt.
schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 19. 6. 2003, č. j. 6 Ca 118/2003 - 11,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů říz ení
o kasační stížnosti.
III. Odměna advokáta JUDr. Antonína Antropia se u r č u je částkou
1075 Kč. Tato částka b u d e vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného usnesení Městského soudu v Praze, kterým byla odmítnuta jeho žaloba proti
úkonu náměstka ministra vnitra ze dne 30. 10. 2002, č. j. OAM-1629/2002, jímž mu bylo
k jeho žádosti o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu
k informacím (dále jen zákon o informacích) sděleno, že Příručka procedur a kriterií
pro přiznání postavení uprchlíka podle Konvence z roku 1951 a Protokolu z roku 1967
o postavení uprchlíků (dále jen „Příručka“), které se domáhá, není informací ve smyslu
zákona o informacích a že o tuto příručku může požádat Úřad Vysokého komisaře OSN
pro uprchlíky, který je jejím autorem. Městský soud žalobu jako nepřípustnou
podle §46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)
odmítl, protože stěžovatel brojil proti úkonu správního orgánu, který není rozhodnutím
a je ze soudního přezkoumání podle §70 písm. a) s. ř. s. vyloučen.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvod obsažený v §103 odst. 1 písm. e)
s. ř. s., tedy nezákonnost rozhodnutí o odmítnuti návrhu. Konkrétně stěžovatel namítá,
že napadené usnesení je nezákonné proto, že jeho žaloba směřovala proti úkonům žalovaného,
které jsou správními rozhodnutími, a to bez ohledu na formu, jakou byly vydány.
Neobsahují-li náležitosti vyžadované správním řádem pro rozhodnutí, tak tato skutečnost
nemůže jít k tíži stěžovatele, nýbrž k tíži žalovaného; podle stěžovatele tak žalovaný
napadenými úkony rozhodl o tom, že mu požadovanou informaci neposkytne. Stěžovatel
uvádí, že podle zákona o informacích je žalovaný povinen poskytnout veškeré informace
vztahující se k jeho působnosti a domnívá se, že jím požadovaná Příručka takovou informací
beze vší pochybnosti je, neboť podle ní žalovaný rozhoduje o právech a povinnostech
jednotlivců. Skutečnost, že žalovaný není autorem této Příručky, ale že ji vydal Úř ad
Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, není podle stěžovatele významná, neboť zákon
o informacích nestanoví, že povinný subjekt musí být autorem informace. Stěžovatel dále
zdůrazňuje, že povinnost poskytovat informace podle zákona o informacích se nevztahuje
jen na osobní údaje, informace o životním prostředí a utajené informace. Příručka je však
informací veřejnou, kterou má žalovaný k dispozici a proto ji má povinnost stěžovateli
poskytnout. Závěrem stěžovatel uvádí, že Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky
na rozdíl od žalovaného požadovanou informací v českém jazyce nedisponuje a proto
požaduje Příručku od žalovaného. Vzhledem k uvedenému stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší
správní soud napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popírá oprávněnost kasační stížnosti,
neboť stejně jako Městský soud v Praze je toho názoru, že odpovědi žalovaného
ze dne 6. 9. 2002 a 30. 10. 2002, které stěžovatel žalobou napadl, nejsou správními
rozhodnutími, nýbrž neformálními přípisy, a jsou tak ze soudního přezkumu vyloučeny.
Žalovaný rozhodně odmítá, že by byl povinen Příručku stěžovateli poskytnout a uvádí,
že považuje za dostačující, že byl stěžovatel informován o tom, kde si může požadovanou
Příručku obstarat. Kasační stížnost tak považuje za nedůvodnou a navrhuje, aby ji Nejvyšší
správní soud zamítl.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatel namítá nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu, když se domnívá,
že žalobou brojil proti rozhodnutí a nikoli proti úkonu správního orgánu, který je ze soudního
přezkumu vyloučen.
K tomu ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatel dne 27. 8. 2002 požádal
žalovaného o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb. Ve své žádosti požadoval
zaslání Příručky procedur a kriterií pro přiznání posta vení uprchlíka podle Konvence z roku
1951 a Protokolu z roku 1967 o postavení uprchlíků. Svou žádost odůvodňoval poukazem
na skutečnost, že žalovaný v rozhodnutí v jeho azylovém řízení na uvedenou
Příručku často odkazuje, a že tato Příručka není součástí spisu a stěžovatel tak nemá možnost
se s ní seznámit. Přípisem žalovaného ze dne 6. 9. 2002 bylo stěžovateli sděleno,
že jím požadovaná Příručka, která má charakter komentáře k Ženevské konvenci z roku 1951,
byla vydána Úřadem Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky a žalovaný ji používá jako
pracovní materiál. Proto bylo stěžovateli doporučeno, aby se se svojí žádostí o zaslání
Příručky obrátil na jejího zpracovatele a byla mu také sdělena kontaktní adresa.
Dne 26. 9. 2002 podáním nazvaným „Odvolání ve smyslu §16 zákona č. 106/1999 Sb.“
stěžovatel nesouhlasí s odpovědí, která mu byla žalovaným sdělena a tuto odpověď považuje
za rozhodnutí o odmítnutí jeho žádosti. Namítá, že žalovaný je povinen Příručku poskytnout
bez ohledu na to, že není jejím zpracovatelem a opětovně žádá o její zaslání. Přípisem prvního
náměstka ministra vnitra ze dne 30. 10. 2002, č. j. OAM-1629/2002 bylo stěžovateli sděleno,
že přípis ze dne 6. 9. 2002, který považuje za rozhodnutí, není správním rozhodnutím,
proto nelze na stěžovatelovo podání pohlížet jako na rozklad podle zákona o informacích.
Žalovaný zdůraznil, že zmíněná Příručka je určitou pracovní či vzdělávací pomůckou,
která je využívána žalovaným v rozhodování v azylových řízeních, ale není v žádném případě
informací ve smyslu zákona o informacích. Tento přípis prvního náměstka ministra vnitra
považoval stěžovatel za rozhodnutí žalovaného o zamítnutí jeho rozkladu a podal proti němu
žalobu, ve které argumentoval obdobně jako ve svých žádostech o poskytnutí informace
a kasační stížnosti. Městský soud posoudil přípis prvního náměstka ministra vnitra
ze dne 30. 10. 2002, č. j. OAM-1629/2002 jako úkon, kterým žalovaný odložil stěžovatelovu
žádost podle §14 odst. 3 písm. b) zákona o informacích, když se stěžovatel domáhal
poskytnutí informace, která se nevztahuje k jeho působnosti; tedy jako úkon správního
orgánu, který není rozhodnutím a jehož přezkum je podle §70 písm. a) s. ř. s. vyloučen
a žalobu podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl.
Pro zjištění toho, zda je důvodná kasační námitka, je třeba posoudit, zda Městský soud
v Praze správně zhodnotil úkon žalovaného, proti kterému žaloba směřuje, jako úkon
ze soudního přezkumu vyloučený nebo zda se jedná o rozhodnutí ve smyslu §65 s. ř. s.,
tedy o úkon správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva
nebo povinnosti účastníka, jak tvrdí stěžovatel.
Zákon o informacích byl vydán k realizaci čl. 17 odst. 5 Listiny základních práv
a svobod, podle něhož jsou státní orgány a orgány územní samosprávy povinny přiměřeným
způsobem poskytovat informace o své činnosti. Zákon o informacích je tak obecnou právní
normou, která zajišťuje právo veřejnosti na informace, které mají k dispozici státní orgány,
orgány územní samosprávy, i další subjekty, které rozhodují na základě zákona o právech
a povinnostech fyzických a právnických osob. Povinné subjekty jsou tak podle tohoto zákona
zavázány především k tomu, aby zveřejňovaly základní a standardní informace o své činnosti
automaticky tak, aby byly všeobecně přístupné. Ostatní informace, které se vztahují k jejich
působnosti, vydají povinné subjekty na požádání žadatele. Výjimkou z tohoto pravidla
jsou informace, jejichž poskytnutí zákon výslovně vylučuje nebo v nutné míře omezuje.
Jde zejména o informace, které jsou na základě zákona prohlášeny za utajované,
nebo informace, které by porušily ochranu osobnosti a soukromí osob.
Podle §2 odst. 1 zákona o informacích jsou státní orgány, orgány územní samosprávy
a veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky povinnými subjekty, které mají podle
tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti. Žalovaný,
který je bezpochyby povinným subjektem ve smyslu uvedeného zákona, má tak povinnost
poskytovat jen takové informace, které se vztahují k jeho působnosti. Informací podle zákona
o informacích se tak rozumí přímé nebo zprostředkované sdělení údajů o skutečnostech,
které se týkají zákonem stanovené působnosti subjektu, povinného poskytovat informace,
a jejího výkonu. Povinný subjekt tak nejprve posoudí obsah žádosti o poskytnutí informací
a v případě, že se požadované informace nevztahují k jeho působnosti, žádost podle
§14 odst. 3 písm. b/ zákona o informacích odloží a tuto odůvodněnou skutečnost sdělí do tří
dnů žadateli.
Je tak třeba zjistit, zda stěžovatelem požadovaná Příručka je informací vztahující
se k působnosti žalovaného ve smyslu zákona o informacích. Působností rozumíme určitý
okruh úkolů, které zákon vymezuje konkrétnímu správnímu orgánu. Okruh působnosti
Ministerstva vnitra je stanoven zejména v §12 zákona ČNR č. 2/1969 Sb., o zřízení
ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, a to tak,
že Ministerstvo vnitra je ústředním orgánem státní správy pro vnitřní věci. Zmíněné
ustanovení obsahuje dále demonstrativní výčet oblastí, které do působnosti Ministerstva vnitra
spadají; mimo jiné se jedná i o povolování pobytu cizinců a postavení uprchlíků. Na základě
zákona o informacích je tak žalovaný povinen poskytovat jen ty informace, které přímo
souvisí s plněním jeho úkolů.
V daném případě stěžovatel požadoval poskytnutí Příručky, která byla vydána Úřadem
vysokého komisaře OSN pro uprchlíky jako komentář k Ženevské konvenci z roku 1951
a žalovaný ji používá jako pracovní materiál v azylových řízeních. Přestože azylová řízení
bezpochyby spadají do působnosti žalovaného, zmíněná Příručka není informací vztahující
se k jeho působnosti ve smyslu uvedeného zákona. Jedná se totiž o publikaci, kterou
má žalovaný k dispozici jako pracovní pomůcku, stejně jako další komentáře či poznámková
vydání k mezinárodním smlouvám, zákonům a jiným právním předpisům a ostatní odborné
publikace a slovníky. Zmíněná Příručka má tak charakter vzdělávací a výkladové publikace,
kterou žalovaný používá při své činnosti při posuzování žádostí o udělení azylu. Při této
rozhodovací činnosti je žalovaný vázán kromě zákona i mezinárodními smlouvami a Příručka
je pro něho pouhou výkladovou pomůckou. Pokud jí žalovaný argumentuje v odůvodnění
svých rozhodnutí, lze to opět chápat jen tak, že pro podporu vlastního hodnocení skutkového
stavu poukazuje na obecně přijímaný způsob výkladu azylových podmínek; stejně tak lze
poukazovat na jakoukoliv odbornou publikaci či na soudní rozhodnutí. Příručku tak nelze
považovat za informaci vztahující se k působnosti žalovaného a tedy za informaci podle
uvedeného zákona; její vydání by tak odporovalo účelu a smyslu zákona o informacích.
Odpověď žalovaného ze dne 6. 9. 2002 i žalobou napadený úkon prvního náměstka
ministra vnitra ze dne 30. 10. 2002, ve kterých bylo stěžovateli sděleno, kde může Příručku,
kterou požaduje, získat, tak nejsou správními rozhodnutími – a to ani podle formy (neobsahují
zákonem požadované náležitosti rozhodnutí) ani podle svého obsahu (nejedná se o úkony
správního orgánu, kterými se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti
účastníka, jak má na mysli §65 odst. 1 s. ř. s.); jedná se tak o úkony správního orgánu,
které jsou ze soudního přezkumu podle §70 písm. a/ s. ř. s. vyloučeny. Městský soud
v Praze tak postupoval v souladu se zákonem, když žalobu jako nepřípustnou podle
§46 odst. 1 písm. d/ s. ř. s. odmítl.
Nejvyšší správní soud tak nezjistil naplnění tvrzeného kasačního důvodu uvedeného
v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu a kasační
stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Stěžovateli byl pro toto řízení před soudem ustanoven zástupcem advokát; v takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7, §120 s. ř. s.).
Soud proto určil odměnu advokáta částkou 1x 1000 Kč za jeden úkon právní služby – převzetí
a příprava věci a 1x 75 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu s §9 odst. 3 písm. f),
§7, §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, celkem
1075 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. 2. 2004
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu