ECLI:CZ:NSS:2004:2.AS.71.2003
sp. zn. 2 As 71/2003 – 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Hany Pipkové v právní věci žalobkyň
a) V. B., b) Ing. V. Š., obou zastoupených JUDr. Jaroslavem Slaninou, advokátem se sídlem
Jindřichův Hradec, Pravdova 1113/II, proti Ministerstvu zemědělství se sídlem Praha 1,
Těšnov 17, za účasti 1) Město Jindřichův Hradec; 2) Lesy ČR, s. p. se sídlem Hradec
Králové, doručná adresa Lesní správa Jindřichův Hradec; 3) Pozemkový fond ČR se sídlem
Praha 2, Slezská 7, o kasační stížnosti žalobkyň proti usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 13. 3. 2003 č. j. 10 Ca 34/2003 – 9
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadly žalobkyně usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 13. 3. 2003, kterým byla odmítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí Ministerstva
zemědělství ze dne 12. 11. 2002, č. 36171/02-5010. Tímto rozhodnutím správního orgánu
bylo zamítnuto odvolání žalobkyň a potvrzeno rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu
v Jindřichově Hradci ze dne 16. 9. 2002, kterým nebyla k návrhu žalobkyň povolena obnova
řízení ve věci rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Jindřichově Hradci ze dne
16. 11. 2000. Posledně citovaným rozhodnutím bylo podle ust. §9 odst. 4 zákona č. 229/1991
Sb. rozhodnuto tak, že žalobkyně nejsou vlastnicemi nemovitostí uvedených ve výroku tohoto
rozhodnutí pozemkového úřadu. Městský soud vycházel při svém rozhodnutí z ust. §2 s. ř. s.,
podle něhož soudy ve správním soudnictví mohou nadále přezkoumávat na základě žalob
toliko ta rozhodnutí správních orgánů, jejíchž předmětem jsou veřejná subjektivní práva
účastníků řízení. V daném případě napadeným rozhodnutím žalovaný správní orgán rozhodl o
nepovolení obnovy řízení, v němž bylo rozhodnuto o vlastnictví k nemovitostem, tedy nikoliv
o veřejném subjektivním právu, ale o právu soukromém. Ze zákonné úpravy institutu obnovy
řízení (§62 a násl. správního řádu) vyplývá, že obnova řízení je svým charakterem
mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění vadného dřívějšího pravomocného
rozhodnutí správního orgánu. Zákon stanoví pro povolení obnovy řízení taxativní důvody a
řízení o obnově se rozpadá do dvou fází – jednak řízení o povolení obnovy, v němž správní
orgán posuzuje, zda jsou dány stanovené podmínky a meritorně se věcí nezabývá (§63
správního řádu) – jednak řízení obnovené (§64 správního řádu). Teprve novým rozhodnutím
ve věci se odstraňuje rozhodnutí původní. Tyto dvě fáze procesního postupu však nemění nic
na tom, že jak meritorní rozhodnutí, tak i rozhodnutí o povolení obnovy, které má procesní
charakter, se týkají v daném případě soukromého práva žalobkyň, tj. práva k nemovitosti.
První fáze – povolení obnovy řízení – musí tedy sledovat i procesní osud rozhodnutí ve věci
samé, neboť uplatněné důvody pro povolení obnovy řízení jsou posuzovány ve vztahu
k původnímu řízení a rozhodnutí ve věci samé. Pokud zákon stanoví, tak jako je tomu podle
právní úpravy účinné od 1. 1. 2003, že k ochraně práva soukromého je stanoven jiný procesní
prostředek a postup než k ochraně práva veřejného, je nutno, aby i ve věci nepovolené obnovy
řízení stran sporu o soukromé právo rozhodoval soud postupem, který zákon stanoví
k ochraně práva soukromého. Městskému soudu v Praze ve správním soudnictví proto již
nepřísluší napadené rozhodnutí přezkoumat a ve věci rozhodnout, neboť věc v současné době
spadá pod ust. §244 a násl. občanského soudního řádu. Městský soud v Praze proto rozhodl o
odmítnutí žaloby podle ust. §46 odst. 2 s. ř. s. v návaznosti na ust. §68 písm. b) s. ř. s.
V podané kasační stížnosti žalobkyně dovozovaly důvody uvedené v ust. §103 odst. 1
písm. a) ve spojení s ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Namítaly zde, že institut obnovy řízení,
které bylo vedeno u správního orgánu, je upraven správním řádem. Účelem obnovy řízení
je náprava nesprávného či nezákonného správního rozhodnutí. Ochranu zákonnosti nelze
pokládat za sféru práva soukromého, ale naopak za sféru práva veřejného. Rozhodnutí
o nepovolení obnovy řízení a následné rozhodnutí odvolacího správního orgánu napadené
správní žalobou je dle názoru žalobkyň rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy
orgánem moci výkonné ve smyslu ust. §4 písm. a) s. ř. s., a proto měl Městský soud v Praze
správní žalobu proti takovému rozhodnutí věcně projednat. Z uvedených důvodů navrhovaly,
aby Nejvyšší správní soud rozsudkem citované usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Městského soudu v Praze
v rozsahu důvodů uvedených v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že tato není důvodná.
Žalobkyněmi nebyl zpochybňován skutkový stav, z něhož Městský soud v Praze
vycházel a namítaly pouze nesprávné posouzení právní otázky. Nejvyšší správní soud
proto ze skutkového stavu popsaného v napadeném usnesení bez dalšího vycházel. Má tedy
za prokázané, že žalobkyně se domáhaly v řízení před správním orgánem obnovy řízení
ve věci vlastnictví k nemovitostem. Jedná se o typický institut práva soukromého, kde však
pravomoc k rozhodování je zákonem svěřena správnímu orgánu. Právě na tyto případy
dopadá nová část pátá občanského soudního řádu s účinností od 1. 1. 2003. Pokud bylo
v uvedených věcech před 1. 1. 2003 zahájeno přezkumné řízení na základě opravného
prostředku (žaloby), soud jej s ohledem na ust. §129 odst. 2 s. ř. s. odmítne podle ust. §46
odst. 2 s. ř. s. a odkáže účastníky na podání žaloby ve věcech občanskoprávních. Tato
základní teze se vztahuje i na řízení o obnově. Byť se v tomto případě správní řízení rozpadá
do dvou fází, tedy na řízení o povolení obnovy a poté případně na řízení ve věci samé, nemění
sama tato skutečnost nic na režimu soudní ochrany účastníka. Rozhodující pro posouzení věci
je vždy charakter hmotného práva, o němž je v řízení rozhodováno, nikoliv charakter
procesních prostředků, jejichž prostřednictvím správní orgán k rozhodnutí ve věci samé
dospívá. Nejvyšší správní soud se tedy ztotožňuje se závěrem vysloveným v napadeném
usnesení Městského soudu v Praze, že povolení obnovy řízení musí sledovat procesní osud
rozhodnutí ve věci samé, tj. ve svém důsledku, že právní režim soudní ochrany
proti rozhodnutí o povolení obnovy řízení nemůže být odlišný od právního režimu soudní
ochrany proti rozhodnutí o vlastnictví nemovitosti.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud neshledal naplnění důvodů
kasační stížnosti podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., kasační stížnost obou žalobkyň
podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Žalobkyně neměly ve věci úspěch, nemají proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Zúčastněným osobám
nebyla uložena Nejvyšším správním soudem žádná povinnost a nemají proto rovněž právo
na náhradu nákladů řízení ze zákona (§60 odst. 5 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní
orgán byl ve věci úspěšný, nevznikly mu však náklady řízení přesahující rámec jeho běžné
úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal
(§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 2. srpna 2004
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu