ECLI:CZ:NSS:2004:2.AS.83.2003
sp. zn. 2 As 83/2003 – 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Hany Pipkové v právní věci žalobkyně: I.
K., zastoupené JUDr. Vladimírem Fesslem, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října 108,
proti žalovanému Krajskému úřadu kraje Vysočina, se sídlem v Jihlavě, Žižkova 57,
o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 29 Ca 14/2003 - 18
ze dne 19. 6. 2003,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení
nadepsaného usnesení Krajského soudu v Brně, kterým byla odmítnuta její žaloba. Okresní
úřad v Třebíči dne 27. 3. 2002 vydal na žádost stěžovatelky listinu označenou jako potvrzení
o nabytí československého státního občanství R. U. Touto listinou okresní úřad potvrdil, že R.
U., posledně bytem M. B., S. 397, o. T., byl státním občanem Československé socialistické
republiky a zároveň státním občanem České socialistické republiky. Dále je v listině
uvedeno, že toto občanství nabyl podle ust. §1 a §2 zákona č. 39/1969 Sb., o nabývání a
pozbývání státního občanství České socialistické republiky, a ust. §3 Ústavního dekretu č.
33/1945 Sb. Správní žalobou se stěžovatelka u krajského soudu domáhala, aby soud „zrušil §
3 zákona č. 33/1945 Sb.“ z tohoto potvrzení. Krajský soud v daném případě s odkazem na ust.
§65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) dospěl k závěru, že
není splněna jedna z podmínek řízení, přičemž jde o nedostatek neodstranitelný. Nedostatek
podmínky řízení spočívá dle soudu v absenci soudně přezkoumatelného správního rozhodnutí.
Návrhem na zahájení řízení (žalobou) byl v daném případě dle soudu napadnut úkon
správního orgánu, kterým nebyly zakládány, měněny, rušeny nebo závazně určovány práva a
povinnosti stěžovatelky, a jde tedy o úkon, který soudu nepřísluší přezkoumávat. Z tohoto
důvodu soud žalobu ve smyslu ust. §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl.
Stěžovatelka ve své kasační stížnosti neidentifikuje důvod odkazem na konkrétní
ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s., nicméně z obsahu podání Nejvyšší správní soud vyvodil,
že dovozuje důvod uvedený v ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tj. nezákonnost rozhodnutí
o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení. Ve stížnosti uvádí, že chce pro sebe požádat
o státní občanství Spolkové republiky Německo. K žádosti musí předložit potvrzení o nabytí
českého občanství u sebe, svého otce a dědy. V případě, že některý z jejích předků, tj. otec
nebo děd, nabyl občanství České republiky na základě vlastní žádosti, ztrácí možnost nabytí
německého občanství každý z jeho potomků. Podle ust. §3 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb.,
na nějž je v žalobou napadeném potvrzení odkazováno, se státní občanství Československé
republiky nabývalo na základě žádosti. To podle stěžovatelky znamená, že pokud napadené
potvrzení nebude změněno, nemůže požádat o německé občanství, resp. o něj může požádat,
ale tato žádost jí bude zamítnuta. Domnívá se, že by byla ve svých právech krácena
v souvislosti s „rozhodnutím správního orgánu“ a že tedy její žaloba je oprávněná, řádně
odůvodněná a že ona sama splňuje podmínku žalobní legitimace dle §65 s. ř. s. Dále
se stěžovatelka domnívá, že soud nemohl řádně posoudit její žalobu bez projednání získání
československého občanství paní I. U., manželky pana R. U., neboť státní občanství manželky
bylo podmínkou pro podání žádosti, na základě níž bylo možné podle ust. §3 ústavního
dekretu č. 33/1945 Sb. státní občanství získat. Jak dále uvádí stěžovatelka, krajský soud
vyloučil ve smyslu ust. §39 odst. 2 s. ř. s. projednávání žaloby proti potvrzení o nabytí
československého státního občanství v případě I. U. k samostatnému projednání, a to
usnesením bez možnosti podat opravné prostředky. Na základě výše uvedených důvodů
stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížností napadené usnesení
Krajského soudu v Brně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ze spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že dne 7. 12. 1950 vydal Krajský národní výbor
v Ostravě výměr o vrácení československého státního občanství „podle §3 dekretu číslo
33/45 Sb. a §1 nařízení číslo. 252/1949 Sb.“ panu R. U.
Podle ust. §2 s. ř. s. poskytují soudy ve správním soudnictví ochranu veřejným
subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem
a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem a rozhodují o dalších věcech,
v nichž tak stanoví tento zákon. Podle ust. §65 odst. 1 s. ř. s. kdo tvrdí, že byl na svých
právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem
správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva
nebo povinnosti (dále jen „rozhodnutí“), se může žalobou domáhat zrušení takového
rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.
Podle ust. §70 písm. a) s. ř. s. jsou ze soudního přezkoumávání vyloučeny úkony správního
orgánu, které nejsou rozhodnutími. Podle ust. §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. nestanoví-li tento
zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh, nejsou-li splněny jiné podmínky řízení a tento
nedostatek je neodstranitelný nebo přes výzvu soudu nebyl odstraněn a nelze proto v řízení
pokračovat. Podle ust. §3 ústavního dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě
československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské (dále též „ústavní
dekret č. 33/1945 Sb.“), mohly osoby, které pozbyly československého státního občanství
podle §1 tohoto dekretu, požádat u místně příslušného okresního národního výboru (okresní
správní komise) nebo zastupitelského úřadu o jeho vrácení. O takovéto žádosti rozhodoval
podle volné úvahy krajský národní výbor na návrh okresního národního výboru.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Krajského soudu v Brně
v rozsahu důvodů uplatněných v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Krajský soud v Brně žalobu odmítl z důvodu uvedeného v ust. §46 odst. 1 písm. a)
s. ř. s., neboť v daném případě nebyly splněny podmínky řízení před správním soudem a tento
nedostatek byl neodstranitelný. Nedostatek podmínek přitom soud spatřoval v absenci
rozhodnutí ve smyslu ust. §65 odst. 1 s. ř. s. Podstatou sporu tak v daném případě je,
zda potvrzení vydané správním orgánem, kterým bylo osvědčeno, že pan R. U. byl státním
občanem Československé socialistické republiky a zároveň státním občanem České
socialistické republiky, je či není úkonem, kterým se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují
práva nebo povinnosti.
Po posouzení všech okolností případu dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že uvedené potvrzení není rozhodnutím ve smyslu legislativní zkratky zavedené
v cit. ustanovení. Přitom zvážil zejména následující skutečnosti. Předně má Nejvyšší správní
soud za to, že uvedeným potvrzením se práva a povinnosti nezakládají, nemění nebo neruší,
jinými slovy, že nejde o konstitutivní rozhodnutí správního orgánu, neboť pan R. U. byl
státním občanem a státní občanství získal na základě své žádosti rozhodnutím podle ust. §3
ústavního dekretu č. 33/1945 Sb.
Rozhodnutím ve smyslu ust. §65 odst. 1 s. ř. s. je však i správní akt, kterým se
závazně určují práva nebo povinnosti. Proto bylo dále předmětem posouzení Nejvyššího
správního soudu, zda se v případě vydaného potvrzení nejedná o tento typ rozhodnutí
ve smyslu cit. ustanovení, který by soudnímu přezkumu za splnění ostatních podmínek
stanovených právním řádem podléhal. Soud má v souladu s teorií správního práva za to, že je
nutno rozlišovat mezi správními akty a jinými správními úkony. A v daném případě
konkrétně mezi deklaratorním správním aktem a jiným správním úkonem ve formě osvědčení
(resp. potvrzení). Při posouzení této otázky je nutno vyjít ze skutečné povahy úkonu
správního orgánu v dané věci a nespoléhat pouze na jeho formální podobu nebo označení,
neboť právní řád České republiky v některých předpisech označuje správní rozhodnutí
ve smyslu ust. §65 s. ř. s. jako osvědčení a naopak. Rovněž není rozhodné, zda správnímu
úkonu předchází formální správní řízení a případně podle jakého procesního předpisu
je v tomto řízení postupováno. Deklaratorním správním aktem (rozhodnutím) se autoritativně
zjišťují a potvrzují existující vztahy správního práva, jeho místo je tam, kde je existence
konkrétního správního vztahu sporná, pochybná nebo když potvrzení závisí na výkladu
neurčitého právního pojmu (obdobně srov. Staša, J. in Hendrych, D. a kolektiv: Správní
právo. Obecná část. 5. vydání. Praha 2003, str. 117-118). Oproti tomu osvědčení,
resp. potvrzení, je jiným úkonem správního orgánu odlišným od správního aktu, který úředně
potvrzuje skutečnosti, které jsou v něm uvedeny. Na rozdíl od deklaratorního správního aktu
se osvědčení vydává v případech, kdy není třeba autoritativního zjištění, kdy není o věci
pochybnost nebo spor a kdy není zapotřebí ani jinak použít správního uvážení nebo vyložit
neurčitý pojem, neboť se osvědčují, resp. potvrzují skutečnosti úředně známé (srov. též stejný
zdroj, str. 185 - 186). Z uvedených pojmových vymezení podle Nejvyššího správního soudu
vyplývá, že zatímco deklaratorní správní akt splňuje znaky rozhodnutí ve smyslu ust. §65
odst. 1 s. ř. s., neboť se jím závazně určují práva nebo povinnosti, osvědčení, resp. potvrzení
ve výše uvedeném pojetí tyto znaky nemá, neboť pouze osvědčuje skutečnosti, o kterých není
sporu a které jsou úředně známé.
Nejvyšší správní soud tedy následně posoudil, zda se v případě potvrzení o státním
občanství vydaného Okresním úřadem v Třebíči jedná o rozhodnutí deklaratorního
charakteru, které soudnímu přezkumu v řízení o žalobách podle hlavy II dílu I s. ř. s. podléhá,
nebo zda se jedná o osvědčení skutečnosti, o které není sporu, které takovému soudnímu
přezkumu nepodléhá. Uvážil přitom, že pan R. U. získal státní občanství na základě správního
rozhodnutí ze dne 7. 12. 1950 vydaného podle ust. §3 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb.
Stěžovatelka jako vnučka požádala o vydání potvrzení o existenci státního občanství svého
předka podle zákona č. 40/1993 Sb., které jí bylo vydáno. Šlo přitom o osvědčení existence
státního občanství fyzické osoby, o kterém nebylo mezi stranami sporu. Skutečnost, že pan R.
U. byl státním občanem a na základě jaké právní skutečnosti se jím stal, byla správnímu
orgánu úředně známa, pro potvrzení tohoto správního vztahu nebylo třeba použít ani
správního uvážení, ani aplikovat neurčitý právní pojem. Za takových okolností dospěl
Nejvyšší správní soud k závěru, že předmětné potvrzení o státním občanství je jiným
správním úkonem ve formě osvědčení, které nesplňuje znaky rozhodnutí ve smyslu ust. §65
odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud se tak ztotožnil se závěrem Krajského soudu v Brně a má
za to, že napadené usnesení Krajského soudu v Brně o odmítnutí žaloby ve smyslu ust. §46
odst. 1 písm. a) s. ř. s. je zákonné.
Pouze pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že i kdyby se v daném případě
jednalo o rozhodnutí ve smyslu ust. §65 odst. 1 s. ř. s., nebyla by splněna podmínka žalobní
legitimace stěžovatelky podle uvedeného ustanovení. Jak totiž vyplývá z jeho znění, domáhat
se žalobou zrušení rozhodnutí, popř. vyslovení jeho nicotnosti, může pouze ten, kdo tvrdí,
že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv
v předcházejícím řízení rozhodnutím. V daném případě by tak nemohla zákonnost potvrzení
o státním občanství osoby, jíž je vnučkou, stěžovatelka žalobou naříkat, neboť jím není
zkrácena na svých právech ve smyslu cit. ustanovení. Ve věci je pouhým zájemníkem,
interesentem, jehož vlastní právo není předmětem řízení, ale odvisí od sporného statusu jiné
osoby. I zde by šlo o chybějící podmínku řízení, tento nedostatek by byl neodstranitelný
a krajský soud by musel takové podání usnesením odmítnout, tentokráte podle ust. §46
odst. 1 písm. c) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud se rovněž neztotožnil s námitkou, že krajský soud nemohl řádně
posoudit předmětnou žalobu bez současného projednání žaloby proti potvrzení o státním
občanství paní I. U. V daném případě totiž se soudního spisu zjistil, že podmínky pro vydání
usnesení podle ust. §39 odst. 2 s. ř. s. o vyloučení této žaloby k samostatnému projednání
byly splněny, toto usnesení obsahuje veškeré náležitosti stanovené zákonem a projednání
obou žalob ve společném soudním řízení by nemohlo mít vliv na závěr krajského soudu, že
v případě potvrzení o státním občanství pro pana R. U. se o rozhodnutí ve smyslu ust. §65
odst. 1 s . ř. s. nejedná.
Nejvyšší správní soud tedy z výše uvedených důvodů nezjistil naplnění důvodu
kasační stížnosti podle ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. a kasační stížnost proti napadenému
usnesení proto podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný měl ve věci
úspěch, prokazatelné náklady řízení o kasační stížnosti mu však nevznikly. Soud mu proto
náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky (§53 odst. 3
s. ř. s.)
V Brně dne 2. srpna 2004
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu