ECLI:CZ:NSS:2004:2.AZS.117.2004
sp. zn. 2 Azs 117/2004 – 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce: S. M.,
zastoupeného JUDr. Alžbětou Prchalovou, advokátkou se sídlem v Brně, Dřevařská 25, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně, č. j. 55 Az 325/2003 - 30 ze dne 22. 10. 2003,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 55 Az 325/2003 - 30 ze dne 22. 10. 2003
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) nadepsané
usnesení Krajského soudu v Brně, kterým byl odmítnut jeho návrh, jímž se domáhal
přezkoumání rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-2771/VL-07-03-2002 ze dne 14. 6. 2002.
Rozhodnutím správního orgánu byla stěžovatelova žádost o udělení azylu zamítnuta jako
zjevně nedůvodná podle ust. §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon č. 325/1999 Sb.“). Zároveň žalovaný rozhodl, že se azyl podle ust. §13 odst. 1, 2
a ust. §14 cit. zákona neuděluje a že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování
podle ust. §91 téhož zákona. Soud usnesením návrh stěžovatele ze dne 20. 6. 2002 odmítl
s odkazem na ust. §37 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Uvedené podání postrádalo podle krajského soudu
náležitosti žaloby uvedené v ust. §37 odst. 3 s. ř. s. a v ust. §71 odst. 1 písm. a) až f) s. ř. s.
Soud posoudil podání stěžovatele jako pouhé ohlášení nesouhlasu s rozhodnutím ve lhůtě
stanovené zákonem. Z obsahu podání podle soudu není zřejmé, jaké jsou důvody
nezákonnosti, jaké ustanovení obecně závazného právního předpisu mělo být napadeným
rozhodnutím žalovaného porušeno a rovněž petit žaloby dle soudu zcela chybí. Soud
proto usnesením vyzval stěžovatele k doplnění podání, stanovil mu k tomu lhůtu a současně
jej poučil, že nebude-li výzvě soudu ve stanovené lhůtě vyhověno, soud řízení o tomto podání
odmítne. Podle odůvodnění usnesení vzal soud v úvahu, že stěžovatel sice doložil do spisu
doplnění žaloby, učinil tak však až po uplynutí 15ti denní lhůty k tomu stanovené; soud
z tohoto důvodu k provedenému doplnění nepřihlédl. Podání tak podle usnesení nadále,
i přes výzvu a poučení, nesplňovalo všechny podmínky k tomu, aby se jím mohl soud
meritorně zabývat. Šlo přitom o takové vady, které bránily meritornímu přezkoumání žalobou
napadeného rozhodnutí v mezích vytčených žalobních bodů. Z uvedených důvodů Krajský
soud v Brně podání stěžovatele s odkazem na ust. §37 odst. 5 s. ř. s. odmítl.
V kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že usnesení krajského soudu napadá z důvodu
uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a to v rozsahu výroku, jímž se jeho podání
ze dne 20. 6. 2002 odmítá. Má zato, že odmítnutí jeho návrhu je v rozporu „se zákony České
republiky“, neboť mu nebylo umožněno doplnit žalobu. Soud měl podle stěžovatele
nedostatek důvodů k rozhodnutí, a byl zde tedy „důvod k nepřezkoumatelnosti původního
rozhodnutí a tato vada měla za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé“. Stěžovatel
nesouhlasí se závěrem soudu, že ve svém podání neoznačil napadené výroky. Uvádí, že nemá
vzdělání ohledně právního řádu České republiky a podle poučení, které obdržel
od žalovaného, mu mělo stačit podat žádost o přezkum rozhodnutí soudem. Lhůta, kterou mu
krajský soud v usnesení ze dne 29. 4. 2003 určil k doplnění žaloby, byla pro něj příliš krátká
na to, aby mohl odstranit všechny nedostatky svého podání. Je přesvědčen, že by v případě
rozhodování příslušných orgánů měla být vzata v úvahu i hlediska lidská a humánní, nejen
znění příslušných právních předpisů. Rozhodnutí žalovaného podle jeho názoru nevycházelo
z objektivně zjištěných skutečností, nýbrž pouze z ničím nepodložených domněnek, což se
mělo projevit zejména při hodnocení situace v jeho zemi a hodnocení jeho osobní situace.
Správní orgán měl překročit meze správního uvážení, nebral v úvahu novelu zákona o pobytu
cizinců na území České republiky účinnou od června 2001. Rozhodnutí žalovaného stěžovatel
považuje za rutinní, nevycházející z objektivně zjištěné skutkové podstaty a ve svém důsledku
i překračující meze, které správní orgán má při svém uvážení k dispozici. S ohledem na tyto
skutečnosti požádal stěžovatel Nejvyšší správní soud, aby napadené usnesení Krajského
soudu v Brně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Zároveň stěžovatel požádal
Nejvyšší správní soud, aby jeho kasační stížnosti přiznal odkladný účinek ve smyslu
ust. §107 s. ř. s. Jak uvádí, výkon rozhodnutí a jeho právní následky by pro něj znamenaly
značnou újmu, a to neřešitelnou osobní situaci a přímé ohrožení jeho dalšího života, a to nejen
po stránce ekonomické a z hlediska zajišťování základních životních potřeb.
Ze soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že v podání stěžovatele ze dne
20. 6. 2002 označeném jako opravný prostředek proti rozhodnutí OAMP MV ČR ve věcech
azylu je uvedeno, kdo je podatelem a jaké správní rozhodnutí je napadáno. Dále je v podání
uvedeno, že stěžovatel nesouhlasí s uvedeným správním rozhodnutím s tím, že ve správním
řízení měl dva pohovory, přičemž druhý v pořadí se konal dne 12. 6. 2002, přičemž
rozhodnutí o zamítnutí žádosti o zamítnutí azylu bylo vydáno již 14. 6. 2002. To stěžovatel
podle uvedeného podání považuje za velmi krátkou lhůtu pro posouzení jeho problémů
a dodává, že jeho život a život jeho rodiny jsou ohroženy. Proto žádá „o přezkoumání jeho
žádosti ještě jednou a prosí o pochopení“. Dne 29. 4. 2003 vydal Krajský soud v Brně
usnesení č. j. 55 Az 325/2003 - 16, kterým stěžovatele vyzval, aby ve lhůtě 15 dnů ode dne
doručení tohoto usnesení doplnil a upřesnil své podání ze dne 20. 6. 2002 tak, aby bylo
zřejmé, kdo jej činí, čeho se týká, proti komu směřuje, jméno, příjmení a adresa, na kterou lze
doručovat, kým je podepsáno a datováno, označení rozhodnutí správního orgánu, které
napadá a den jeho doručení nebo jiného oznámení stěžovateli, označení výroků rozhodnutí,
které stěžovatel napadá, označení žalobních bodů, z nichž musí být patrno, z jakých
skutkových a právních důvodů považuje stěžovatel napadené výroky rozhodnutí za nezákonné
nebo nicotné, jaké důkazy k prokázání svých tvrzení stěžovatel navrhuje provést a uvedení
návrhu výroku rozsudku. Toto usnesení bylo prostřednictvím držitele poštovní licence
doručováno stěžovateli na adresu, jež byla stěžovatelem později uvedena i pro řízení
o kasační stížnosti. Ze spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že tato zásilka byla vrácena zpět
jako nedoručená s tím, že podle záznamu na zásilce byla zásilka uložena na poště dne
8. 9. 2003, toto uložení bylo oznámeno, avšak zásilka nebyla stěžovatelem v úložní době
vyzvednuta. Zároveň však soud zjistil, že doručenka nemá všechny náležitosti stanovené
v ust. §50e odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „o. s. ř.“), konkrétně jméno doručovatele. Podle úředního záznamu provedeného
ve spise dne 30. 9. 2003 se toho dne dostavil stěžovatel do soudní kanceláře a převzal kopii
usnesení č. j. 55 Az 325/2003 - 16 a sdělil, že se zdržuje v pobytovém středisku K. Dne 15.
10. 2003 bylo Krajskému soudu v Brně doručeno podání stěžovatele označené jako doplnění
žaloby. V rámci tohoto podání stěžovatel uvedl, které výroky rozhodnutí správního orgánu
napadá, žalobní body odkazem na ust. §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„správní řád), a ust. §12 a §91 zákona č. 325/1999 Sb., které měly být podle jeho slov
správním orgánem porušeny. Pokud jde o skutkové důvody, odkázal na svá podání a ostatní
obsah spisu ve správním řízení. V podání byl rovněž uveden navrhovaný výrok rozhodnutí
soudu. Dále stěžovatel v uvedeném doplnění připojil text psaný v mateřském jazyce
(ukrajinštině) a požádal soud o překlad tohoto textu do českého jazyka. Tento požadavek je
podle něj v souladu se zásadou rovnosti účastníků řízení, jež je zakotvena v čl. 37 odst. 4
Listiny základních práv a svobod a dále rozvedena v ust. §18 o. s. ř. ve spojení s ust. §64
s. ř. s. Ze soudního spisu není prokázáno, že by byl uvedený text přeložen do českého jazyka.
Dne 22. 10. 2003 krajský soud vydal kasační stížností napadené usnesení, kterým podání
stěžovatele odmítl z důvodů, jež jsou uvedeny výše.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Krajského soudu v Brně
z hlediska naplnění důvodů uplatněných v kasační stížnosti. Vyšel přitom z toho, že stěžovatel
v kasační stížnosti explicitně uplatnil důvod podle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
a to konkrétně existenci jiné vady řízení před soudem, která mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé. Z obsahu kasační stížnosti však Nejvyšší správní soud dovodil,
že stěžovatel neuplatňuje rovněž existenci důvodu podle ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
tj. nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu.
Nejvyšší správní soud se v prvé řadě ztotožnil se závěrem krajského soudu, že podání
stěžovatele ze dne 20. 6. 2002 neobsahovalo veškeré náležitosti žaloby ve smyslu ust. §37
odst. 3 a §71 odst. 1 s. ř. s. a že tedy bylo třeba stěžovatele vyzvat k jejímu doplnění,
byť ne v takovém rozsahu, jak soud učinil. Usnesením krajského soudu byl totiž stěžovatel
vyzván k doplnění náležitostí žaloby, a to včetně těch, které byly stěžovatelem již v původním
podání ze dne 20. 6. 2002 řádně uvedeny.
Za nesprávné je však nutno považovat samotné rozhodnutí krajského soudu o odmítnutí
podání. Podle odůvodnění usnesení soud podání stěžovatele odmítl s odkazem na ust. §37
odst. 5 s. ř. s. z toho důvodu, že uvedené podání nebylo přes výzvu soudu ve lhůtě stanovené
ve výzvě doplněno, resp. bylo doplněno až po lhůtě k tomu stanovené, přičemž soud
k takovému doplnění již nepřihlédl. Podle ust. §37 odst. 5 s. ř. s. soud řízení o podání,
které je vadné nebo neúplné, usnesením odmítne pouze tehdy, pokud toto podání není ve lhůtě
stanovené ve výzvě soudu doplněno nebo opraveno a pro tento nedostatek není možno
v řízení dále pokračovat, nestanoví-li zákon jinak. Aby tedy soud mohl uvedené usnesení
o zastavení řízení vydat, musejí být splněny všechny tři podmínky: nedoplnění či neopravení
podání ve stanovené lhůtě, nemožnost pokračovat pro tento nedostatek v řízení a absence
speciální úpravy v s. ř. s. Nejvyšší správní soud má v dané věci za nepochybně splněnou
pouze podmínku první a třetí. Usnesení, jímž byl stěžovatel vyzván k doplnění svého podání,
nutno považovat za doručené dne 18. 9. 2003 na základě uplatnění fikce náhradního doručení
podle ust. §46 odst. 4 o. s. ř. ve spojení s ust. §46 odst. 5 o. s. ř. a ust. §64 s. ř. s. Neboť ani
stěžovatel nezpochybnil, že by se v době pokusu o doručení v místě doručení, které navíc
uvedl jako místo svého pobytu ve svém podání ze dne 20. 6. 2002, nezdržoval.Od uvedeného
dne začala běžet 15ti denní lhůta stanovená soudem k doplnění podání, která uběhla dne
3. 10. 2003. Stěžovatel doručil soudu doplnění žaloby dne 15. 10. 2003, tedy po stanovené
lhůtě. Právní úprava správního soudnictví přitom nepředpokládá speciální pravidla,
která by pro případ, kdy účastník řízení nedoplní svou žalobu, vylučovala aplikaci ust. §37
odst. 5 s. ř. s. První a třetí podmínka tedy splněna byla. Odůvodnění usnesení Krajského
soudu v Brně však neumožňuje zhodnotit, zda a jakým způsobem uvedený soud posoudil,
či je splněna i poslední podmínka aplikace ust. §37 odst. 5 s. ř. s., tj. nemožnost pokračovat
v řízení pro nedostatek spočívající v nedoplnění podání ve lhůtě stanovené soudem,
neboť tomu odpovídající úvaha v rozhodnutí krajského soudu zcela chybí. Je třeba předně
odmítnout závěr krajského soudu, že důvodem pro nezohlednění pozdějšího doplnění podání
je toliko skutečnost, že toto podání nebylo učiněno ve lhůtě stanovené soudem v předmětném
usnesení. Lhůtu podle ust. §37 odst. 5 s. ř. s. je totiž třeba považovat za lhůtu soudcovskou
a z jejího nedodržení není možno automaticky ze zákona dovozovat možnost, resp. povinnost
soudu k pozdějšímu doplnění nepřihlédnout. Takový výklad by navíc činil nadbytečným
požadavek posouzení, zda pro uvedený nedostatek nelze pokračovat v řízení. Nejvyšší správní
soud je přesvědčen, že v případech, kdy účastník řízení doplní své podání sice po lhůtě
stanovené soudem k tomuto doplnění, avšak ještě před vydáním samotného rozhodnutí
ve věci, nejsou bez dalšího splněny podmínky pro odmítnutí návrhu podle ust. §37 odst. 5
s. ř. s., neboť v takových případech je třeba v souladu s cit. ustanovením vždy zkoumat,
zda pouhá skutečnost, že nebylo doplněno ve lhůtě, brání soudu pokračování v řízení,
resp. rozhodnutí ve věci. Lze přitom předpokládat, že tak tomu bude ve skutečně výjimečných
případech.
V dané věci stěžovatel sice nedodržel lhůtu stanovenou soudem v usnesení, jímž byl
vyzván k doplnění svého podání, nicméně své podání doplnil dne 15. 10. 2003, tedy sedm dní
před vydáním usnesení soudu, kterým bylo řízení o podání stěžovatele odmítnuto. Krajský
soud se přitom v tomto svém rozhodnutí nezabýval otázkou, zda a jakým způsobem pouhá
skutečnost, že bylo doplněno po lhůtě, bránila pokračování v řízení. V takovém postupu,
tzn. v absenci uvedené úvahy soudu v rozhodnutí, shledává Nejvyšší správní soud vadu řízení
před soudem, která mohla mít za následek rozhodnutí o věci samé (§103 odst. 1 písm. d/
s. ř. s.).
Otázku, zda podání stěžovatele ze dne 20. 6. 2002 nebylo krajským soudem odmítnuto
přesto správně z toho důvodu, že ani po jeho doplnění nebylo možno v řízení pokračovat,
neboť ani poté neobsahovalo podání veškeré náležitosti žaloby stanovené v ust. §37 odst. 3
a §71 odst. 1 s. ř. s., přitom nemohl Nejvyšší správní soud ze soudního spisu sám posoudit.
Ačkoliv česky psaný text doplnění ze dne 15. 10. 2002 svědčí spíše závěru, že stěžovatel
nedoplnil všechny chybějící náležitosti žaloby, stejný závěr nemohl Nejvyšší správní soud
učinit ohledně textu psaného v ukrajinštině, neboť jeho překlad není ve správním spise
přiložen.
Ostatní námitky stěžovatele obsažené v kasační stížnosti jsou uvedeny pouze obecně
bez doplnění konkrétních skutkových okolností. Řízení o kasační stížnosti je přitom ovládáno
zásadou dispoziční, v souladu s níž Nejvyšší správní soud může kasační stížností napadené
rozhodnutí přezkoumat pouze z hlediska existence či neexistence ve stížnosti specifikovaných
důvodů ve smyslu ust. §103 odst. 1 s. ř. s. V žádném případě mu nepřísluší, aby sám
dovozoval či domýšlel, v čem konkrétně by mohl stěžovatel pochybení správního orgánu
spatřovat. Za této situace Nejvyšší správní soud nemohl ostatní stěžovatelem uvedené
námitky považovat za řádně tvrzený důvod pro podání kasační stížnosti ve smyslu ust. §103
odst. 1 s. ř. s., a proto se jimi dále nezabýval.
Nejvyšší správní soud tedy shledal naplnění důvodu kasační stížnosti podle ust. §103
odst. 1 písm. d) a e) s. ř. s., a to existenci vady řízení před soudem, která měla za následek
nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Proto kasační stížností napadené usnesení
Krajského soudu v Brně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V tomto řízení
je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto
rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.). Je na Krajském soudu v Brně, aby v dalším řízení posoudil,
zda doplnění žaloby doručené 15. 10. 2003 umožňuje pokračování v řízení o žalobě.
Rozhodne také dle svého uvážení o žádosti stěžovatele o ustanovení tlumočníka
do ukrajinského jazyka.
Vzhledem k rozhodnutí ve věci samé a rovněž s přihlédnutím k ust. §78b odst. 1 zákona
č. 325/1999 Sb., podle něhož se cizinci, který předloží doklad o podání kasační stížnosti
proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu
na přiznání odkladného účinku, udělí na žádost vízum za účelem strpění pobytu,
nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně o žádosti o přiznání odkladného účinku
podané kasační stížnosti.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 2 s. ř. s. Krajský
soud v Brně v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 26. října 2004
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu