ECLI:CZ:NSS:2004:3.AZS.277.2004
sp. zn. 3 Azs 277/2004 - 70
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Součkové
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: M. P.,
zastoupeného Mgr. Janem Lipavským, advokátem se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí
135, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, nad Štolou 3, pošt.
schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 31. 5. 2004, č. j. 30 Az 279/2003 - 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí bylo rozhodnuto,
že se žalobci (dále též „stěžovateli“) neuděluje azyl z důvodu nesplnění podmínek uvedených
v ustanoveních §12, 13 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“)
s odůvodněním, že žalobce uvedené důvody žádosti o udělení azylu nejsou zákonnými
důvody pro udělení azylu na území České republiky podle ustanovení §12 ani §13 zákona
o azylu a současně nebyl shledán důvod pro udělení humanitárního azylu podle §14 zákona
o azylu; zároveň bylo žalovaným rozhodnuto, že se na žalobce nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Výše popsaným rozsudkem krajského soudu vydaným ve správním soudnictví byla
zamítnuta žaloba proti uvedenému rozhodnutí žalovaného. V odůvodnění rozsudku krajský
soud v uvedl, že žalobcem tvrzené procesní důvody nezákonnosti rozhodnutí správního
orgánu nejsou dány. Výtka nedostatečně zji štěného skutkového stavu byla toliko obecná
a neobsahovala výtky týkající se konkrétních důkazů, které správní orgán neprovedl, ačkoli
je provést měl a mohl. Naopak, krajský soud konstatoval, že správní orgán řádně zjistil stav
věci a že při tomto zjišťování vyšel z relevantních údajů o situaci v Konžské demokratické
republice v době rozhodování. Dále soud prvního stupně konstatoval, že se shromážděnými
důkazy byl stěžovatel řádně seznámen, mohl se k nim vyjádřit a navrhnout jejich případné
doplnění, čehož však stěžovatel nevyužil.
Co se týče samotného hodnocení důvodů, pro které správní orgán rozhodl o neudělení
azylu podle §12 azylového zákona, zde se krajský soud plně ztotožnil s právními závěry,
k nimž dospěl správní orgán na základě jím provedených skutkových zjištění. Stran důvodu
podle §14 azylového zákona krajský soud poukázal na to, že je věcí správního uvážení
správního orgánu, zda podle zákonných kritérií na základě tímto orgánem provedených
skutkových zjištění azyl udělí nebo neudělí a že správní orgán se při postupu podle uvedeného
ustanovení držel zákonem stanovených mezí. Soud se též ztotožnil se závěry správního
orgánu stran neexistence překážky vycestování (§91 azylového zákona) a poukázal na to,
že v řízení před správním orgánem nebyla zjištěna důvodnost obavy stěžovatele z perzekuce,
pokud by se vrátil do země původu.
Ve včas podané kasační stížnosti se namítá jednak nezákonnost rozhodnutí krajského
soudu, která má podle stěžovatele spočívat v nesprávném posouzení právní otázky, a sice
toho, zda stěžovateli má či nemá být udělen politický azyl podle §12 azylového zákona.
Stěžovatel se domnívá, že nebyla správně posouzena otázka odůvodněnosti
či neodůvodněnosti strachu stěžovatele z pronásledování z důvodů náboženství
nebo zastávání určitých politických názorů. Uvedl, že z důkazů provedených v řízení
před správním orgánem vyplývá, že jako člen armádní tajné služby Mobutuova v roce 1992
odmítl střílet do demonstrantů protestujících proti tomuto režimu a že kvůli křesťanskému
vyznání odmítl povel k likvidaci duchovního, za což byl obviněn z velezrady a v případě
návratu do Konga by byl považován za dezertéra. Má tedy odůvodněný strach
z pronásledování z důvodů náboženství (rozkaz zabít duchovního prý odmítl splnit právě
pro své křesťanské přesvědčení, které mu zakazuje zabíjet) a zastávání určitých politických
názorů (nesouhlasil s tehdejším Mobutuovým režimem, a proto odmítl střílet do demonstrantů
proti tomuto režimu protestujících). Dále v případě, že by se vrátil do vlasti, by prý byl
považován za dezertéra a hrozilo by mu za velezradu a odepření rozkazu uložení trestu smrti.
Stěžovatel se tedy domnívá, že z tohoto důvodu je dána překážka vycestování podle §91
azylového zákona.
Dále žalobce poukázal na to, že stejnopis rozhodnutí správního orgánu, který mu byl
doručen, nebyl vlastnoručně podepsán oprávněnou osobou ve smyslu §47 odst. 5 správního
řádu (v daném případě podpisem ředitele odboru azylové a migrační politiky MV ČR PhDr.
T. H.), nýbrž toliko opatřeno úředním razítkem a podpisem osoby v rubrice „za správnost“,
která není totožná s PhDr. H. Z této skutečnosti dovozoval, že rozhodnutí vydané správním
orgánem je nicotné. Argumentoval dále, že vadu spočívající v absenci podpisu nemůže zhojit
ani to, že ve správním spise je obsaženo rozhodnutí PhDr. H. podepsané. Toto rozhodnutí
totiž bylo podle přesvědčení stěžovatele fakticky vyhotoveno v azylovém středisku (mimo
Prahu), ačkoli je v rozhodnutí uvedeno jeho vydání Praze. Podle přesvědčení stěžovatele
musel být stejnopis rozhodnutí bez vlastnoručního podpisu stěžovatele doručen stěžovateli
předtím, než PhDr. H. jiný stejnopis rozhodnutí (ten, který je založen ve správním spise)
dodatečně vlastnoručně podepsal, neboť při současné praxi zasílání spisového materiálu mezi
úřady není pravděpodobné, že by v krátkém časovém úseku mezi vydáním rozhodnutí a jeho
doručením stěžovateli mohlo rozhodnutí absolvovat cestu mezi azylovým střediskem a
Prahou a zpět. V době doručování rozhodnutí stěžovateli tedy oprávněná osoba (PhDr. H.)
ještě neprojevila vůli, vyjádřenou v obsahu rozhodnutí správního orgánu, předepsaným
způsobem. Další skutečností, která nasvědčuje uvedenému názoru stěžovatele, je podle něho i
to, že rozhodnutí, která jsou účastníkům doručována, se vždy doručují pouze s podpisem
osoby, jež je zřejmě vyhotovila. V době, kdy bylo rozhodnutí doručováno stěžovateli, nebylo.
I kdyby byl PhDr. H. s obsahem rozhodnutí, které následně podepsal, seznámen
např. elektronickou poštou, nemohl mít možnost ověřit, zda stejnopis (bez jeho podpisu),
který byl stěžovateli předán, obsahově souhlasí s tím, co mu bylo elektronicky zasláno.
Žalovaný v písemném vyjádření ke kasační stížnosti popírá oprávněnost podané kasační
stížnosti, neboť se domnívá, že jeho rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně byla
vydána v souladu s právními předpisy. I pro řízení o kasační stížnosti pak žalovaný odkazuje
stran důvodů neudělení azylu a rozhodnutí o neexistenci překážky vycestování na správní
spis. Pokud jde o stěžovatelem tvrzenou nicotnost rozhodnutí správního orgánu, zde žalovaný
poukázal na již vydanou judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 29. 1. 2004
č. j. 2 Azs 64/2003), podle níž chybějící podpis na stejnopisu správního rozhodnutí nemá vliv
na zákonnost rozhodnutí o věci samé za situace, kdy správní spis obsahoval rozhodnutí,
na němž žádná z předepsaných náležitostí nechyběla.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a jsou v ní v ní namítány důvody
odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b), d) s. ř. s. a jejím rozsahem a důvody
je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí soudu prvního
stupně a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Pokud se krajský soud se skutkovými zjištěními a s právními závěry správního orgánu
ztotožnil, rozhodně nepochybil a věc posoudil po skutkové i právní stránce zcela správně.
Napadené rozhodnutí krajského soudu je řádně odůvodněno a v tomto odůvodnění
je dostatečně konkrétně zdůvodněno, proč se žaloba stěžovatele proti rozhodnutí správního
orgánu zamítá. Krajský soud se dů vodně ztotožnil se skutkovými zjištěními správního orgánu,
z nichž vyplynulo, že stěžovatel měl v době, kdy opouštěl zemi původu (v roce 1992), podle
všeho odůvodněný strach z pronásledování pro jeho náboženské a politické přesvědčení.
V době, kdy o žádosti stěžovatele o poskytnutí azylu rozhodoval, již odůvodněnost strachu
stěžovatele z pronásledování pominula, a sice proto, že v mezidobí se v zemi původu
stěžovatele významným způsobem změnily politické poměry. Bývalí příslušníci armády
režimu prezidenta Mobutua byli nezřídka začleněni do armády nového režimu, byla schválena
všeobecná amnestie a v zemi lze svobodně vyvíjet politickou činnost. Katolické náboženské
přesvědčení je v zemi plně respektováno a katolická církev zaujímá významné postavení.
Tyto skutečnosti správní orgán zjistil z informace vyžádané od ministerstva zahraničí, kterou
oprávněně považoval za důvěryhodný a dostatečný zdroj informací. S uvedenými zjištěními
správního orgánu není v rozporu ani stěžovatelem spolu s kasační stížností předložená zpráva
amerického ministerstva zahraničí o stavu dodržování lidských práv v Demokratické
republice Kongo. Proto krajský soud právem zjištění, k nimž dospěl správní orgán, shledal
správnými.
Krajský soud proto nepochybil, když žalobním námitkám proti napadenému správnímu
rozhodnutí v tomto ohledu nevyhověl, neboť správně zhodnotil, že výše uvedená skutková
zjištění vedla správní orgán zcela důvodně k tomu, že žádost stěžovatele o azyl posoudil
jako nedůvodnou, neboť dospěl k závěru, že v jeho případě není důvodu k poskytnutí azylu,
a to z žádného z důvodů uvedených v §12, 13 a 14 zákona o azylu. Krajský soud
rovněž nepochybil, jestliže jako správný posoudil závěr správního orgánu, který shledal,
že u stěžovatele neexistuje překážka vycestování podle §91 zákona o azylu.
V kasační stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení napadeného rozhodnutí krajského
soudu též proto, že se jedná o rozhodnutí nicotné, neboť na jeho stejnopise doručeném
stěžovateli chyběl podpis oprávněné osoby, která rozhodnutí vydala. Pokud by se opravdu
jednalo o nicotné rozhodnutí, musel by k této skutečnosti Nejvyšší správní soud přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, část věty za středníkem, poslední alternativa).
Jak již Nejvyšší správní soud rozhodl ve věci sp. zn. 2 Azs 64/2003, nicotnost
(neexistenci) správního aktu způsobují jen takové vady řízení, které mají za následek,
že již vůbec nelze o správním aktu hovořit. Může se jednat o vady spočívají například
v rozhodování absolutně nekompetentním orgánem, rozhodování podle právního předpisu,
který byl přede dnem rozhodnutí bez náhrady zrušen, či absolutní nedostatek zákonem
předepsané formy. Vadu vyskytnuvší se v posuzovaném rozhodnutí správního orgánu ovšem
nelze pokládat za natolik intenzivní, aby mohla založit přímo n icotnost tohoto rozhodnutí.
Za nicotné by toto rozhodnutí mohlo být považováno například tehdy, kdyby se posléze
ukázalo, že absence podpisu oprávněné osoby odráží fakt, že toto rozhodnutí bylo vydáno
zcela bez jejího vědomí. Tak tomu ovšem v daném případě zjevně není. Součástí správního
spisu je totiž vyhotovení rozhodnutí, které oprávněná osoba podepsala. Není tak vůbec
pochyb o tom, že rozhodnutí skutečně vydal PhDr. T. H., ředitel odboru azylové a migrační
politiky, který je k tomu zmocněn příslušným vnitřním předpisem Ministerstva vnitra. Jakkoli
je tedy zřejmé, že správní rozhodnutí je stiženo vadou, spočívající v absenci podpisu
oprávněné osoby na vyhotovení rozhodnutí (§47 odst. 5 spr. ř.), které je doručováno
účastníkům, tak tato vada za situace, že součástí správního spisu je vyhotovení rozhodnutí,
které je podepsáno oprávněnou osobou a je i jinak bezvadné, nezakládá nicotnost tohoto
rozhodnutí. Jakkoli se v teorii správního práva objevují významné názory, podle nichž je
podpis na stejnopise správního rozhodnutí jeho tak zcela nezbytnou náležitostí, že bez tohoto
podpisu se jedná o nicotný akt, z něhož není patrná vůle oprávněné osoby vydat dané
rozhodnutí, Nejvyšší správní soud setrvává na stanovisku, že takto striktní vnímání role
podpisu na správním rozhodnutí není nutné a že postačí, pokud bude u správního rozhodnutí
v případě pochybností testováno, zda je skutečně vydáno s vědomím a v souladu s vůlí
oprávněné osoby.
Co se týče stěžovatelem namítané nicotnosti rozhodnutí správního orgánu proto, že – jak
to tvrdí stěžovatel ve své kasační stížnosti – bylo podle jeho názoru oprávněnou osobou
podepsáno teprve dodatečně, po doručení stejnopisu tohoto rozhodnutí stěžovateli, tomuto
stěžovatelovu závěru nebylo možno přisvědčit. Stěžovatel na podporu svých tvrzení ohledně
důvodů nicotnosti nenavrhl žádné důkazy a jeho tvrzení měla povahu obecných domněnek
a spekulací nepodložených konkrétními skutečnostmi. Podle §109 odst. 3, část věty
za středníkem (4. alternativa) není Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační stížnosti
mimo jiné v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. Nicotnost rozhodnutí
však musí plynout přímo ze zákona nebo být zřetelně patrná z obsahu správního či soudního
spisu, případně (není-li takto patrná) musí být stěžovatelem k prokázání, že rozhodnutí
správního orgánu je nicotné, navrženy důkazy. Zde však nejde ani o případ nicotnosti
plynoucí přímo ze zákona, nicotnosti zřetelně patrné ze spisu (stejnopis rozhodnutí správního
orgánu, který je součástí spisu, opatřen podpisem oprávněné osoby je), ani o případ,
kdy by stěžovatel k prokázání nicotnosti rozhodnutí navrhl nějaké důkazy (obsahem
jeho podání žádné takové návrhy nejsou).
Nejvyšší správní soud dospěl z uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost není
důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatn ě nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 a 7
s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. října 2004
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu