ECLI:CZ:NSS:2004:4.AS.23.2003
sp. zn. 4 As 23/2003-52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce
Ing. J. Č., zast. Mgr. Ditou Křápkovou, advokátkou v Brně, Obilní trh 4, proti žalovanému
Magistrátu hlavního města Prahy, odbor občanskoprávních agend, se sídlem Praha 1,
Mariánské nám. 2, v řízení o kasační stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
26. 2. 2003, sp. zn. 28 Ca 156/2001,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „stěžovatel “) včas podanou kasační stížností napadl usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 28 Ca 156/2001, jímž byla odmítnuta
stěžovatelova žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 2. 2001, č. j. MHMP 198/2001,
RZ 2/2001. Stěžovatel se ve své žalobě domáhal zrušení uvedeného rozhodnutí, kterým bylo
podle §59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), změněno
rozhodnutí bytového odboru Úřadu městského části Praha 13 ze dne 9. 11. 2000,
č. j. Byt 1770/00/Vo, ve věci zásahu do pokojného stavu podle ustanovení §5 občanského
zákoníku, tak, že návrh žalobce na obnovení předchozího stavu spočívajícího v uložení
povinnosti jeho bývalé manželce zpřístupnit byt č. 48, sestávající ze tří pokojů, kuchyně
a příslušenství v 8. nadzemním patře v P.5 v K. ulici, byl zamítnut. Citované usnesení
Městský soud v Praze odůvodnil tím, že podle Nálezu Ústavního soudu
ČR ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 142/98, Sb. nál. a usn. č. 65/sv. 11, je rozhodování podle
§5 občanského zákoníku příkladem svěření pravomoci správním orgánům rozhodovat
ve věcech občanskoprávních. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí žalovaného lze označit
za rozhodnutí ve věci občanskoprávní, přičemž jeho předmětem nebylo veřejné subjektivní
právo, ale právo soukromé, Městskému soudu v Praze už nepřísluší napadené rozhodnutí
přezkoumat a ve věci rozhodnout. Nový procesní postup je upraven zákonem č. 151/2002 Sb.,
jímž se stanoví v části páté o. s. ř. (§244 a násl.), že se svého práva účastníci řízení mohou
domáhat návrhem v občanském soudním řízení.
Stěžovatel v kasační stížnosti poukazuje na skutečnost, že se jako poškozený
a účastník řízení obrátil dne 10. 3. 2000 se svým podáním na správní orgán prvního stupně,
tj. Místní úřad Městské části Praha 13, přičemž z obsahu tohoto podání mělo být zcela
jednoznačně patrno, že vedle poskytnutí ochrany ve smyslu §5 občanského zákoníku
stěžovatel také požadoval, aby bylo prošetřeno, zda jednáním jeho bývalé manželky nedošlo
ke spáchání přestupku ve smyslu zákona o přestupcích, čímž mě lo dojít k zahájení
přestupkového řízení. Povinnost správního orgánu jednat a rozhodnout ve věci spáchání
přestupku přitom stěžovatel dovozuje ze znění ustanovení §19 a 20 správního řádu.
Stěžovatel je dále toho názoru, že celým svým postupem se správní orgány obou stupňů
dostaly mimo jiné do rozporu se základními zásadami správního řízení, a to zejména
se zásadou vyjádřenou v §3 odst. 3 správního řádu, podle které správní orgány jsou povinny
svědomitě a odpovědně se zabývat každou věcí, která je předmětem řízení, vyřídit ji včas
a bez zbytečných průtahů a použít nejvhodnějších prostředků, které vedou ke správnému
vyřízení věci. Stěžovatel, přestože bere na vědomí, že rozhodování podle §5 občanského
zákoníku je případem svěření pravomoci správním orgánům rozhodovat ve věcech
občanskoprávních, rozhodování ve věcech přestupků je jednoznačně rozhodováním ve věcech
veřejnoprávních a právo stěžovatele účastnit se řízení ve smyslu zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích, jako poškozený, je právem veřejnoprávní povahy. Stěžovatel se tak domnívá,
že řízení před správními orgány vykazovalo ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. vady
spočívající v tom, že při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon, zvláště pak správní
řád, takovým způsobem, že to ovlivnilo zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl
soud napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Z uvedených důvodů proto stěžovatel
navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil Městskému soudu
v Praze k dalšímu řízení.
K námitce stěžovatele, že správní orgány neprošetřovaly, zda jednání L. Č. (bývalé
manželky stěžovatele) nebylo jednáním přestupkovým, žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že
v případě přezkumu rozhodnutí vydaného v řízení o poskytnutí předběžné ochrany podle §5
občanského zákoníku je taková námitka naprosto nerozhodná a nemístná. V této souvislosti
navíc dodal, že danou námitku jako irelevantní odmítl i Ústavní soud
ČR usnesením ze dne 15. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 238/01, kterým odmítl ústavní stížnost
žalobce. Z tohoto důvodu žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené usnesení Městského
soudu v Praze z důvodů v kasační stížnosti uplatněných a dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
V §68 písm. b) s. ř. s. se stanoví, že žaloba je nepřípustná, jde-li o rozhodnutí
správního orgánu v soukromoprávní věci vydané v mezích zákonné pravomoci správního
orgánu. Podle §46 odst. 2 s. ř. s. soud odmítne návrh, domáhá -li se navrhovatel rozhodnutí
ve sporu nebo jiné právní věci, o které má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním
řízení, anebo domáhá-li se návrhem přezkoumání rozhodnutí, jimž správní orgán rozhodl
v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci. V usnesení o odmítnutí návrhu
musí být navrhovatel poučen o tom, že do jednoho měsíce od právní moci usnesení může
podat žalobu a ke kterému věcně příslušnému soudu.
Rozhodnutím ze dne 9. 11. 2000, č. j. Byt 1770/00/Vo změnil žalovaný rozhodnutí
bytového odboru Úřadu městského části Praha 13 ze dne 9. 11. 2000, č. j. Byt 1770/00/Vo,
ve věci zásahu do pokojného stavu podle ustanovení §5 občanského zákoníku, tak, že návrh
žalobce na obnovení předchozího stavu spočívajícího v uložení povinnosti jeho bývalé
manželce zpřístupnit byt č. 48, sestávající ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství
v 8. nadzemním patře v P. 5 v K. ulici, byl zamítnut. Nejvyšší správní soud souhlasí
s kvalifikací posuzovaného právního vztahu učiněnou Městským soudem v Praze, tj. že se
jedná o právní věc vyplývající z občanskoprávních vztahů. Ostatně s tímto závěrem se
ztotožňuje jak žalovaný, tak stěžovatel. Podstatou právní úpravy v §5 občanského zákoníků –
podle které, došlo-li ke zřejmému zásahu do pokojného stavu, se lze domáhat ochrany u
příslušného orgánu státní správy, který může předběžně zásah zakázat, nebo uložit, aby byl
obnoven předešlý stav, přičemž tím není dotčeno právo domáhat se ochrany u soudu – je
poskytnutí ochrany především občanským právům a svobodám, tedy ryze soukromým
zájmům fyzických a právnických osob, což implikuje použití takových prostředků ochrany,
které jsou typické pro soukromoprávní vztahy.
Vzhledem ke shodnému názoru na kvalifikaci rozhodování podle §5 občanského
zákoníku, jakožto činnosti spadající jednoznačně do jurisdikce obecných soudů, nepovažuje
zdejší soud za nutné dále rozvádět důvody podporující správnost učiněného závěru soudem
nižší instance. Nicméně bylo třeba uvážit o zásadní námitce obsažené v kasační stížnosti
týkající se stěžovatelem domnělého řízení o přestupku, které mělo být zahájeno na základě
jeho podání ze dne 10. 3. 2000, kdy, podle názoru stěžovatele, správní orgán o tomto návrhu
vůbec nejednal a nerozhodl. Neučinil tak ani Městský soud v Praze v napadeném usnesení,
ačkoli, jak se zjišťuje z obsahu soudního spisu, stěžovatel na jednání (resp. nečinnost)
správního orgánu v soudem posuzované žalobě poukazoval.
Nejvyšší správní soud souhlasí s názorem stěžovatele, že účastníci přestupkového
řízení mohou být tímto řízením dotčeni na svých veřejných subjektivních právech a tudíž mají
nárok ve smyslu §2 s. ř. s. domáhat se ochrany těchto práv před soudy jednajícími
a rozhodujícími ve správním soudnictví. I když stěžovatel neprovedl precizní a výslovnou
subsumpci svého návrhu pod konkrétní zákonné ustanovení, z obsahu výše uvedené námitky,
která tvořila i jeden ze žalobních bodů v žalobě podané proti rozhodnutí žalovaného,
má zdejší soud za to, že se stěžovatel domáhá u soudu ochrany před nečinností správního
orgánu podle §4 ve spojení s §79 až 81 s. ř. s.
Podle §79 odst. 1 ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis
platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního
orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat
rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. To neplatí, spojuje-li zvláštní zákon s nečinností
správního orgánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu nebo jiný právní
důsledek. V §80 odst. 1 s. ř. s. se pak dále stanoví, že žalobu lze podat nejpozději do jednoho
roku ode dne, kdy ve věci, v níž se žalobce domáhá ochrany, marně proběhla lhůta stanovená
zvláštním zákonem pro vydání rozhodnutí nebo osvědčení, a není-li taková lhůta stanovena,
ode dne, kdy byl žalobcem vůči správnímu orgánu nebo správním orgánem proti žalobci
učiněn poslední úkon.
Ačkoliv současná procesní úprava umožňuje účastníkům řízení účinně se domáhat
ochrany před nečinností správního orgánu ve správním soudnictví, v daném případě Městský
soud v Praze nemohl o předmětném žalobním bodě rozhodnout, neboť institut soudní ochrany
před nečinností správního orgánu, tak jak je upraven v §79 až 81 s. ř. s., byl zaveden
až zákonem č. 150/2002 Sb., soudním řádem správním, který nabyl účinnosti 1. 1. 2003. Soud
tak nemůže rozhodovat o žalobních bodech podle právní úpravy, která nebyla platná v době,
kdy mělo k stěžovatelem požadovanému jednání a rozhodnutí správního orgánu dojít, protože
takovým postupem by byla prolomena zásada zákazu retroaktivity práva, jakožto jednoho
ze základních principů právního řádu jako celku. Přestože lze Městskému soudu v Praze
vytknout to, že se ve svém usnesení s daným žalobním bodem vůbec nevypořádal, nezakládá
takový nedostatek vadu způsobující nezákonnost tohoto usnesení.
V návaznosti na uvedené neshledal Nejvyšší správní soud postup Městského soudu
v Praze nezákonným ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., když podle §68 písm. b) s. ř. s.,
s přiměřeným použitím ustanovení §46 odst. 2 s. ř. s., návrh žalobce odmítl a zároveň
ho poučil o tom, že v posuzované věci se může domáhat svého práva podáním žaloby ve lhůtě
jednoho měsíce od právní moci daného usnesení u příslušného okresního (obvodního) soudu,
a to tak, aby v této lhůtě žaloba došla k soudu příslušnému k občanskému soudnímu řízení
(§82 o. s. ř.). Kasační stížnost tak není důvodná a soud ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatel nebyl ve věci
úspěšný a správní orgán náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepožadoval (§60 odst. 1
s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. 2. 2004
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu