ECLI:CZ:NSS:2004:4.AZS.12.2004
sp. zn. 4 Azs 12/2004-61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petr a Průchy v právní věci žalobce:
B. N. A., zast. Mgr. Petrem Broďánim, advokátem se sídlem Karlovy Vary, Západní 63, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, pošt. schr.
21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9.
7. 2003, č. j. 59 Az 10/2003-17, a o nároku na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 7. 2003, č. j. 59 Az 10/2003-17
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 9. 7. 2003, č. j. 59 Az 10/2003-17 zastavil
řízení o opravném prostředku (žalobě) žalobce ze dne 2. 8. 2002, kterým se u Vrchního soudu
v Praze prostřednictví Ministerstva vnitra ČR (žalovaného) domáhal přezkoumání rozhodnutí
žalovaného ze dne 18. 7. 2002, č. j. OAM-9408/VL-16-P16-2001, jímž bylo řízení o udělení
azylu podle §25 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.
o Policii České republiky, v e znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu), zastaveno,
neboť žalobce se ani přes opakovanou výzvu ze strany žalovaného bez řádné omluvy
nedostavil k nařízenému pohovoru, přičemž stav spisového materiálu neumožňoval žalovanému
rozhodnout ve věci. Pravomoc rozhodnout o podání žalobce přešla od 1. 1. 2003, kdy nabyl
účinnosti zákon č. 150/2002 Sb. – soudní řád správní (dále též jen „s. ř. s.“) na Krajský soud
v Plzni. Naposledy uvedený soud řízení na základě ustanovení §33 zákona o azylu zastavil
v důsledku toho, že ve lhůtě 90 -ti dnů se nepodařilo zjistit skutečné místo pobytu žalobce,
když v době od 23. 4. 2003 do 9. 5. 2003 si žalobce v místě svého hlášeného pobytu
nevyzvedl soudní zásilku a ze sdělení obvodního oddělení Policie ČR v Perninku ze dne
28. 6. 2003 pak vyplynulo, že žalobce se na uvedené adrese nezdržuje a zde ubytovaní
Vietnamci jej vůbec neznají. Protože místo pobytu žalobce se nepodařilo zjistit, soud
mu usnesením ze dne 9. 7. 2003 ustanovil pro řízení ve smyslu §29 odst. 3 o. s. ř., za použití
§64 s. ř. s., opatrovnici M. H., pracovnici Krajského soudu v Plzni. Podle úředního záznamu
v soudním spisu se žalobce dne 4. 8. 2003 dostavil na oddělení správního soudnictví
Krajského soudu v Plzni a osobně převzal usnesení č. j. 59 Az 10/2003-17, o čemž též svědčí
záznam na doručence od uvedeného usnesení, který je opatřen podpisem žalobce.
Proti rozhodnutí soudu o zastavení řízení podal žalobce (dále též jen stěžovatel),
kasační stížnost z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., když podle
názoru stěžovatele soud nezrušil napadené rozhodnutí pro jeho nepřezkoumatelnost.
Stěžovatel svoji kasační stížnost odůvodňuje tím, že správní orgán porušil ustanovení
§3 odst. 4, §32 odst. 1 a 46 zákona č. 71/1967 Sb. o správním řízení (dále jen správní řád)
kde je stanovena povinnost správního orgánu přesně a úplně zjistit skutečný stav věci, když
nebyl se stěžovatelem proveden pohovor a neměl tak možnost vyjádřit se k žádosti o udělení
azylu. Rovněž uvádí, že vždy bydlel a stále bydlí na adrese B. 26, P., a vyjadřuje lítost nad
tím, že neobdržel poštu, ačkoli umístil své jméno na poštovní schránku. Tím,
že důkazy opatřené správním orgánem nebyly úplné a nemohlo tak dojít k jejich správnému
zhodnocení, došlo k porušení ustanovení §32 odst. 1 a §34 odst. 1 a 5 správního řádu.
V doplnění kasační stížnosti ze dne 16. 2. 2004 pak stěžovatel poukazuje také na to,
že zastavení řízení ze strany soudu je mj. v rozporu s obecným principem ochrany veřejných
subjektivních práv uvedených v §2 s. ř. s. Ohledně neúspěšného doručení soudní zásilky
poštou odkazuje stěžovatel na opětovné problémy s poštovní schránkou, které však nijak blíže
neosvětluje. K doručování zásilky prostřednictvím Policie ČR dále uvádí, že vietnamští
občané se obecně chovají zdráhavě, vyhýbavě, pokud se dostanou do kontaktu s Policií ČR.
Zřejmě tak tomu mělo být i v případě tohoto doručování, kdy se vietnamští sousedé mohli
domnívat, že Policie ČR hledala žalobce z jiného důvodu, než z důvodu doručení předmětné
poštovní zásilky a tak žalobce záměrně zamlčeli. Jak je však patrné z podání kasační stížnosti
žalobcem, tak ten se na uvedené adrese zdržuje, neboť si poštu obsahující napadený rozsudek
převzal a podal proti němu zmiňovanou kasační stížnost. Stěžovatel se tedy domnívá,
že v tomto případě nebyly dány podmínky pro zastavení řízení, tak jak shledal Krajský soud
v Plzni, protože se na uvedené adrese zdržoval a převzít poštovní zásilku neodmítal.
Stěžovatel proto navrhuje aby Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí Krajského soudu
v Plzni a věc vrátil zpět k novému projednání.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené usnesení Krajského
soudu v Plzni z důvodů v kasační stížnosti uplatněných a dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, pokud v ní bylo namítáno, že rozhodnutí o zastavení řízení je nezákonné [tedy
důvod, na nějž pamatuje §103 odst. 1 s. ř. s. pod písmenem b)].
Jak vyplývá z obsahu přiloženého spisu, stěžovatel se opravným prostředkem
(žalobou) podanou dne 2. 8. 2002 domáhal vydání rozhodnutí, jímž by Krajský soud v Plzni
zrušil rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 18. 7. 2002,
č. j. OAM-9408/VL-16-P16-2001, kterým bylo rozhodnuto, že řízení o udělení azylu
stěžovateli se zastavuje podle §25 písm. d) zákona o azylu. V průběhu řízení u krajského
soudu byla stěžovateli zaslána soudní zásilka obsahující výzvu k zaslání stanoviska
k vyjádření žalovaného, výzvu ve smyslu §51 odst. 2 s. ř. s., zda stěžovatel souhlasí s tím,
že soud rozhodne ve věci bez jednání, výzvu, zda stěžovatel v případě úspěchu ve věci bude
uplatňovat právo na náhradu nákladů řízení před soudem nebo zda se toho práva vzdá, sdělení
o možnosti vznést námitku podjatosti vůči soudcům, kteří v dané věci přicházejí v úvahu
pro složení senátu určeného k rozhodování ve věci, a žádost o sdělení, který jazyk
je mateřským jazykem stěžovatele, popř. který ovládá či mu aspoň dobře rozumí. Tuto zásilku
se však nepodařilo prostřednictvím pošty stěžovateli doručit, neboť adresát nebyl v místě
svého hlášeného pobytu zastižen, a ani si uloženou zásilku nepřišel vyzvednout.
Ani opakovaný pokus doručit zásilku prostřednictvím Policie ČR nebyl úspěšný. Ve sdělení
Policie ČR ze dne 28. 6. 2003 se pak uvádí, že stěžovatel se na adrese P., B.
26 nezdržuje a zde ubytovaní Vietnamci jej vůbec neznají, přičemž v současné době není
stěžovatel na území ČR přihlášen k žádnému pobytu a zásilka mu tak nemůže být doručena.
Vzhledem k tomu, že se nepodařilo zjistit místo skutečného pobytu stěžovatele, vydal dne
9. 7. 2003 Krajský soud v Plzni usnesení č. j. 59 Az 10/2003-20, kterým byla stěžovateli
ve smyslu §29 odst. 3 o. s. ř., za použití §64 s. ř. s., ustanovena pro dané řízení opatrovnice,
paní M. H., pracovnice Krajského soudu v Plzni. Stejného dne tento soud vydal
i kasační stížností napadené usnesení č. j. 59 Az 10/20003-17, kterým soud podle §33 zákona
o azylu, za použití §47 písm. c) s. ř. s., řízení zastavil, jelikož se nepodařilo zjistit místo
pobytu žadatele o udělení azylu (stěžovatele) a tato skutečnost bránila nejméně po dobu
90 dnů rozhodnutí ve věci. Z přiložených doručenek k oběma z uvedených usnesení
se zjišťuje, že usnesení o ustanovení opatrovnice bylo doručeno jak žalobci, tak opatrovnici,
přičemž toto usnesení nabylo právní moci 29. 7. 2003, a to po uplynutí 15 denní lhůty,
po kterou bylo usnesení vyvěšeno na úřední desce. Rozhodnutí o zastavení řízení však bylo
doručeno pouze žalovanému, nikoliv ustanovené opatrovnici. Podle úředního záznamu
v soudním spisu se však stěžo vatel dne 4. 8. 2003 dostavil na oddělení správního soudnictví
Krajského soudu v Plzni a osobně převzal usnesení č. j. 59 Az 10/2003-17. O převzetí
usnesení o zastavení řízení přímo stěžovatelem svědčí i záznam na doručence od uvedeného
usnesení, který je opatřen podpisem stěžovatele. Dne 12. 8. 2003 pak stěžovatel osobně podal
u Krajského soudu v Plzni kasační stížnost proti usnesení č. j. 59 Az 10/20003-17 o zastavení
řízení.
Dříve, než Nejvyšší správní soud mohl přistoupit k posouzení kasační stížnosti
po věcné stránce, musel nejprve uvážit o tom, zda jsou v daném případě splněny všechny
podmínky řízení, tj. zda nenastala některá ze skutečností předpokládaných v §46 s. ř. s.,
pro kterou by soud musel kasační stížnost usnesením odmítnout
Podle §64 s. ř. s. nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro řízení ve správním soudnictví
přiměřeně ustanovení prvé a třetí části občanského soudního řádu. Podle §29 odst. 3 o. s. ř.
pokud soud neučiní jiná opatření, může předseda senátu ustanovit opatrovníka účastníku,
jehož pobyt není znám, jemuž se nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, který byl
stižen duševní poruchou nebo z jiných zdravotních důvodů se nemůže nikoliv
jen po přechodnou dobu účastnit řízení nebo který není schopen srozumitelně se vyjadřovat.
V daném případě toto ustanovení umožnilo krajskému soudu ustanovit opatrovníka účastníku,
který sice měl procesní způsobilost, avšak nemohl se řízení aktivně účastnit a vykonávat
tak práva a povinnosti účastníka řízení, neboť i přes úsilí soudu zjistit místo jeho skutečného
pobytu, nebylo možné tuto informaci získat. Ustanovený opatrovník proto dnem právní moci
usnesení č. j. 59 Az 10/2003-20, tj. 29. 7. 2003, vstoupil do procesních práv stěžovatele,
přičemž v souvislosti s rozhodovanou věcí se jednalo zejména o právo na doručení usnesení
č. j. 59 Az 10/20003-17 o zastavení řízení. K doručení posledně citovaného usnesení
opatrovníkovi však nedošlo, neboť stěžovatel se dne 4. 8. 2003 osobně dostavil na oddělení
správního soudnictví Krajského soudu v Plzni a osobně usnesení o zastavení řízení převzal.
Tato situace tak zakládá pochybnost, zda je řízení před dotčeným krajským soudem
již skončeno, když soudem stanovený opatrovník usnesení o zastavení řízení neobdržel,
a zda tedy vůbec začala běžet lhůta pro podání kasační stížnosti. V případě, že by lhůta
pro podání kasační stížnosti ještě nezačala běžet, musel by zdejší soud stěžovatelovu kasační
stížnost ze dne 12. 8. 2003 považovat za předčasnou a jako takovou ji podle §46 odst. 1 písm.
b) s. ř. s. usnesením odmítnout.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu nedošlo k pochybení, pokud usnesení
o zastavení řízení nebylo doručeno ustanovenému opatrovníkovi, nýbrž bylo předáno
samotnému stěžovateli při jeho osobní návštěvě krajského soudu. Na postavení opatrovníka
podle §29 odst. 3 je třeba pohlížet jako na účelový institut, který má své opodstatnění pouze
v případě, pokud reálně existují skutečnosti, pro které byl opatrovník ustanoven. Pokud dojde
ke změně situace, kterou měl institut opatrovníka ošetřit (odpadne důvod, pro který byl
opatrovník ustanoven), funkce opatrovníka zaniká a soud nadále jedná s účastníkem řízení.
Opačný výklad, totiž že soud má povinnost jednat pouze s opatrovníkem, nikoli s účastníkem,
a to i za situace, že účastník řízení je schopen před soudem sám vystupovat a jednat,
by znamenal nepřípustný formalismus, který by upřednostňoval právní fikci na úkor reálného
stavu věci. V konečném důsledku by to mohlo znamenat ukrácení účastníka řízení na jeho
ústavně zakotvených právech, zejména práva na spravedlivý proces. (Obdobný názor
je ostatně zastáván i právní doktrínou, např. Občanský soudní řád, komentář, Bureš/Drápal/
Krčmář/Mazanec, 6. vydání, Praha, C.H.BECK, 2003, str. 110.) Z uvedeného tak činí zdejší
soud závěr, že usnesení o zastavení řízení nabylo právní moci 4. 8. 2003, tedy okamžikem,
kdy si stěžovatele toto usnesení osobně vyzvedl na Krajském soudě v Plzni. Kasační stížnost
tedy nebyla podána předčasně.
Podle §33 zákona o azylu soud řízení zastaví, jestliže nelze zjistit místo pobytu žadatele o
udělení azylu (žalobce) a tato skutečnost brání nejméně po dobu 90-ti dnů rozhodnutí ve věci.
Toto ustanovení zakotvuje, že soud zastaví řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí
v azylové věci, jestliže nelze zjistit místo pobytu žadatele o udělení azylu a tato skutečnost
brání nejméně po dobu 90-ti dnů rozhodnutí ve věci. Úkolem Nejvyššího správního soudu při
přezkumu usnesení zastavujícího řízení o žalobě v azylové věci není znovu zjišťovat, zda se
v předmětné době, tedy v době, o níž krajský soud uvedl,
že se stěžovatel nezdržoval na hlášené adrese, stěžovatel na uvedeném místě skutečně
zdržoval. Stejně tak není úkolem Nejvyššího správního soudu podrobně přezkoumávat, jaké
byly příčiny neúspěšného doručování soudních písemností stěžovateli. Úkolem Nejvyššího
správního soudu zde pouze je posoudit, zda krajský soud dostatečně zjistil všechny
skutečnosti podstatné pro zjištění místa pobytu stěžovatele a zda postupoval v souladu
s těmito zjištěními. Pokud tedy krajský soud p ostupoval správně a vyvinul požadované úsilí
ke zjištění místa pobytu stěžovatele, nestačí k nezákonnosti jeho usnesení o zastavení řízení
sám fakt, že se stěžovatel náhle „znovuobjeví“, leda by následně prokázal pochybení
krajského soudu při doručování či zjišťování jeho místa pobytu a při vyhodnocení, že mu tato
skutečnost bránila nejméně po dobu 90-ti dnů rozhodnout ve věci. Pochybení krajského soudu
při doručování písemností stěžovateli při zjišťování místa jeho pobytu Nejvyšší správní soud
neshledal, dospěl však k závěru, že se krajský soud mýlil, pokud z časového hlediska
vyhodnotil, že mu tato skutečnost bránila nejméně po dobu 90-ti dnů rozhodnout o věci.
Z obsahu spisu je totiž patrno, že výzvu k zaslání stanoviska stěžovatele k vyjádření
žalovaného, jakož i výzvu ve smyslu §51 odst. 2 s. ř. s., zda stěžovatel souhlasí s tím, že soud
rozhodne ve věci bez jednání a výzvu, zda stěžovatel v případě úspěchu ve věci bude
uplatňovat právo na náhradu nákladů řízení před soudem, jakož i poučení o možnosti vznést
námitku podjatosti vůči soudcům, kteří v dané věci přicházejí v úvahu pro složení senátu
určeného k rozhodování ve věci a žádost o sdělení, který jazyk je mateřským jazykem
stěžovatele, popř. který ovládá či mu aspoň dobře rozumí, učinil krajský soud dne 18. 4. 2003,
kdy byla tato výzva kanceláří soudu vypravena. Poště se nepodařilo zásilku stěžovateli na jím
udanou adresu doručit dne 23. 4. 2003, protože nebyl zastižen a zásilka byla proto téhož dne
uložena u pošty. Vrácena byla z důvodu, že si adresát zásilku v odběrní lhůtě, která končila
dne 9. 5. 2003, nevyžádal. Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že 90-ti denní lhůtu uvedenou
v §33 zákona o azylu není možno počítat od data, kdy věc krajskému soudu napadla
(jak se zřejmě uvedený soud, soudě podle jeho závěru, domnívá), ale až od data, kdy poprvé
vyšla najevo skutečnost, že místo pobytu žadatele o udělení azylu nelze zjistit, pokud se tato
skutečnost posléze ukáže pravdivou i ve světle ostatních provedených důkazů. Takovým
datem je podle Nejvyššího správního soudu den 23. 4. 2003, kdy zůstal bezvýsledným první
pokus soudu o doručení všech výše uvedených poučení a posléze se ukázalo, že žalobce
se zde nezdržuje a jeho pobyt není znám. Devadesáti denní lhůta počítaná od tohoto data
skončila pak až dne 23. 7. 2003, takže postup krajského soudu, jímž řízení zastavil
již 9. 7. 2003 není v souladu s §33 zákona o azylu a stěžovatelem uplatněný důvod kasační
stížnosti, jímž zpochybňuje zákonnost usnesení o zastavení řízení (tedy důvod uvedený
v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.) lze pokládat za opodstatněný.
Z uvedených důvodů Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo, než zrušit napadené
usnesení Krajského soudu v Plzni a věc mu vrátit k dalšímu řízení ve smyslu §110 odst.
1 s. ř. s., v němž bude vycházet z právního názoru vysloveného v tomto zrušovacím
rozhodnutí, že pro usnesení o zastavení řízení nebyly splněny zákonné podmínky a nemělo
být tudíž vydáno. Věc se vrací do stádia před vydáním tohoto rozhodnutí a krajský soud
znovu o podané žalobě rozhodne.
V novém rozhodnutí rozhodne krajský soud též o nákladech řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 2 s. ř. s.)
S ohledem na charakter rozhodnutí o kasační stížnosti, jímž bylo napadené rozhodnutí
zrušeno, nebylo třeba zvlášť rozhodovat o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti ve smyslu §107 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. 2. 2004
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu