ECLI:CZ:NSS:2004:4.AZS.261.2004
sp. zn. 4 Azs 261/2004 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: K.
L., zastoupené Mgr. Evou Oncirkovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Horova
12, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, Praha 7, Nad
Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského
soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 23. 6. 2003, č. j. 59 Az 72/2003 – 35, a o
návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 11. 6. 2002, č. j. OAM-2598/VL-20-17-2002, zamítl žalovaný
žádost o udělení azylu žalobkyně jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona
č. 325/1999 Sb. o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb. o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění zákona č. 2/2002 Sb. Současně rozhodl,
že se azyl podle §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu v platném znění neuděluje,
a že se na cizinku nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu v platném
znění. Žalovaný dospěl k závěru, že žalobkyně neuvedla žádnou konkrétní skutečnost, která
by svědčila, že byla pronásledována z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu a že by
existoval důvod, pro který by jí bylo možno azyl podle uvedeného ustanovení udělit.
Skutečnosti uváděné žadatelkou – výhrůžky a fyzické napadení ze strany bývalého přítele její
dcery a domněnka, že příčinou problémů dcery s rodiči bývalého partnera je ruská národnost
účastnice řízení, nelze pod důvody udělení azylu podle názoru správního orgánu podřadit.
Tím jsou naplněny podmínky ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu v platném
znění, podle něhož se žádost zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí
skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených
v §12 zákona o azylu. Správní orgán neshledal ani důvody, pro něž by mohl žalobkyni azyl
udělit podle §13 a 14 téhož zákona. Konečně pak žalovaný zhodnotil obsah překážek
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu a porovnal je s informacemi o zemi původu
žalobkyně, které měl k dispozici a na jejich základě a na základě výpovědi žalobkyně
nedospěl k závěru, že by ona sama náležela k osobám ohrožených skutečnostmi zakládajícími
překážky vycestování ve smyslu uvedeného zákona.
Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně u uvedeného orgánu opravný
prostředek označený jako odvolání, v němž uvedla, že s rozhodnutím Ministerstva vnitra
nesouhlasí, a nesouhlasí ani s rozhodnutím soudu. Žádala o přezkoumání žádosti.
Vzhledem k tomu, že Vrchní soud v Praze, jemuž byla správním orgánem věc
postoupena, nerozhodl o opravném prostředku do dne nabytí účinnosti zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), t. j. do 31. 12. 2002, stal se soudem
příslušným k rozhodnutí ve věci podle §129 odst. 2 s. ř. s. a podle článku II odst. 1 věta první
zákona č. 519/2002 Sb., kterým se mění zákon o azylu, Krajský soud v Ústí nad Labem,
pobočka v Liberci.
Z důvodu nedostatků v podání žalobkyně, jež nesplňovalo náležitosti požadované
ustanovením §71 odst. 1 s. ř. s., poučil posledně jmenovaný soud žalobkyni usnesením ze dne
10. 3. 2003, č. j. 59 Az 72/2003 – 23 o této skutečnosti a současně ji podle §37 odst. 5
s. ř. s. vyzval k odstranění vad opravného prostředku tak, aby byl v souladu s §71 odst. 1
s. ř. s., označila výroky rozhodnutí, které napadá, doplnila žalobní body, z nichž musí být
patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje napadené rozhodnutí za nezákonné
či nicotné, označila důkazy k prokázání svých tvrzení a učinila návrh výroku rozsudku. Poučil
ji současně, jakým způsobem má opravný prostředek doplnit, a k doplnění a upřesnění
opravného prostředku jí poskytl lhůtu tří týdnů od doručení usnesení. Současně ji poučil,
že neodstraní-li ve stanovené lhůtě uvedené vady, soud opravný prostředek usnesením
odmítne, a že poskytnutou lhůtu může na její žádost prodloužit, zmešká-li ji z vážných
omluvitelných důvodů. Společně s usnesením zaslal soud žalobkyni též další procesní
poučení, jednak o možnosti vznést námitku podjatosti soudců uvedeného soudu, kteří podle
rozvrhu práce budou věc projednávat, dále poučení o tom, že v souladu s přechodnými
ustanoveními zákona č. 519/2002 Sb., jímž byl novelizován zákon o azylu, řízení dokončí
uvedený soud, a konečně též výzvu ve smyslu §51 odst. 1 s. ř. s. k vyjádření účastníků,
zda souhlasí s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Současně s touto výzvou
byla stěžovatelka poučena o možnosti sdělit, zda žádá, aby jí byl zajištěn tlumočník, nebo zda
bude jednat ve svém mateřském jazyce (kterém), příp. ve kterém dalším jazyce se dorozumí.
Současně jí bylo zasláno vyjádření žalovaného k podanému opravnému prostředku s tím,
že ve lhůtě dvou týdnů od doručení vyjádření může sdělit soudu své stanovisko k němu.
Na výzvy soudu doručené stěžovatelce dne 23. 4. 2003, reagovala tato podáním ze dne
25. 4. 2003, označeném jako: věc: 59 Az 72/2003 – 26, opravný prostředek proti rozhodnutí
MV ČR, č. j. OAM-2598/VL-20-17-2002, ze dne 11. 6. 2002, v němž v českém jazyce
sděluje soudu, že trvá na projednání věci při jednání, kterého se chce zúčastnit. Současně
sděluje, že doplnění opravného prostředku provede ve stanovené lhůtě.
Usnesením ze dne 23. 6. 2003, č. j. 59 Az 72/2003 – 35, Krajský soud v Ústí
nad Labem, pobočka v Liberci (dále jen „krajský soud“), opravný prostředek žalobkyně
proti v záhlaví označenému rozhodnutí žalovaného odmítl a současně vyslovil, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění připomněl usnesení soudu,
jímž byla žalobkyně vyzvána k odstranění vad neúplného opravného prostředku a poučena
o způsobu, jakým má doplnění provést i o následcích případného neodstranění uvedených
vad. Potvrdil, že na tuto výzvu reagovala žalobkyně přípisem ze dne 25. 4. 2002, ve kterém
kromě žádosti o nařízení ústního jednání přislíbila též doplnění opravného prostředku ve lhůtě
soudem stanovené. V této lhůtě, ostatně ani do dne rozhodnutí krajského soudu - 23. 6. 2003,
však doplnění opravného prostředku nezaslala. Protože uvedené nedostatky bránily věcnému
vyřízení opravného prostředku, když soud neměl k dispozici rozsah napadení rozhodnutí,
důvody, v nichž spatřuje žalobkyně nezákonnost rozhodnutí správního orgánu a ani návrh,
jak má soud o věci rozhodnout, přičemž pro tento nedostatek nebylo možno v řízení
pokračovat, byl opravný prostředek v souladu s ustanovením §37 odst. 5 s. ř. s. odmítnut.
Citované usnesení krajského soudu napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“)
včas podanou kasační stížností, a to z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. d) a písm. e)
s. ř. s. Důvody pro podání kasační stížnosti spatřovala v tom, že v řízení byla porušena
ustanovení soudního řádu správního (potažmo občanského soudního řádu) o jejích právech.
Stěžovatelka potvrdila, že obdržela výzvu soudu k doplnění opravného prostředku, avšak této
výzvě neporozuměla, resp. nerozuměla tomu, jakým způsobem má opravný prostředek
doplnit, a to z toho důvodu, že neovládá český jazyk. Vyslovila přesvědčení, že tím bylo
porušeno její zákonné právo na jednání v mateřštině, které jí dává ustanovení §18 o. s. ř.
Soud měl podle jejího názoru předmětné listiny s výzvou k doplnění opatřit úředním
překladem do její mateřštiny, aby jim mohla porozumět. Sdělení, že opravný prostředek
doplní, jí psal její známý, který jí však nevysvětlil, jakou formou tak může učinit, a do kdy
musí takové doplnění provést. Stěžovatelka se domnívala, že z jejího opravného prostředku
je patrné, čeho se domáhá, a že svá skutková tvrzení doplní při ústím jednání, o které žádala.
Navíc ji podepsaný soud nepoučil o právu žádat o ustanovení zástupce k ochraně jejích zájmů
v řízení ve smyslu §36 odst. 1 s. ř. s., event. §30 o. s. ř. Stěžovatelka proto navrhovala,
aby napadené rozhodnutí krajského soudu bylo zrušeno a věc mu vrácena k dalšímu řízení.
Vzhledem k závažnosti následků, které plynou z rozhodnutí o kasační stížnosti požádala
ve smyslu ustanovení §107 s. ř. s. o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
s odůvodněním, že jinak hrozí, že bude nucena opustit Českou republiku ještě před konečným
rozhodnutím o jejím právu na azyl, čímž bude vystavena nebezpečí souvisejícím s pobytem
v zemi svého původu.
V písemném vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný uvedl, že stěžovatelkou uvedené
stížnostní důvody nejsou naplněné, neboť rozhodnutí soudu není nezákonné
ani nepřezkoumatelné. Navrhoval, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle
ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl pro její nedůvodnost a nepřiznal kasační stížnosti
odkladný účinek. Žalovaný označil za zbytečný postup soudu, jímž stěžovatelku vyzýval
k odstranění a doplnění vad podání, když opravný prostředek neobsahoval ani jediný
žalobní bod, jakožto nezbytnou podmínku zahájení řízení. Soud nebyl povinen shánět
se po důvodech nesouhlasu stěžovatelky s rozhodnutím, vzdor tomu stěžovatelce umožnil
i za této procesní situace se proti rozhodnutí bránit. Na jeho výzvu stěžovatelka reagovala
v českém jazyce a vlastně si odporuje, tvrdí-li, že výzvě „neporozuměla“, ačkoliv k otázce
případného jednání se vyjádřit dovedla.
Nejvyšší správní soud napadené usnesení krajského soudu přezkoumal v souladu
s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své
kasační stížnosti. Přitom neshledal vady, podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti, a pro něž by se mohl od zásady vázanosti rozsahem a důvody
kasační stížnosti odchýlit.
Kasační stížnost neshledal důvodnou.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného soudního a správního spisu
především zjistil, že řízení o udělení azylu bylo zahájeno dne 15. 5. 2002, kdy stěžovatelka
požádala o udělení azylu a učinila čestné prohlášení, že přijela do České republiky dne
15. 4. 2002. V žádosti rovněž uvedla, že na území České republiky pobývala již v letech
2000 – 2001 a že Ukrajinu opustila společně se svou dcerou A. K. a vnukem B. K., neboť
bývalý přítel její dcery je fyzicky napadal a vyhrožoval jim fyzickým násilím a odnětím
dítěte. V žádosti rovněž uvedla, že je schopna se dorozumět v jazyce ruském a českém.
Rozhodnutí žalovaného bylo vydáno v jazyce českém a stěžovatelka je napadla opravným
prostředkem, v němž neuváděla, že by jeho obsahu neporozuměla. Krajskému soudu byl
opravný prostředek postoupen žalovaným a soud dále postupoval podle §129 odst. 2 s. ř. s. a
nakládal s předmětným podáním stěžovatelky jako se žalobou. Přestože stěžovatelčino podání
neobsahovalo žádný žalobní bod, krajský soud z opatrnosti vyzval žalobkyni k doplnění a
odstranění vad jejího podání. Až poté opravný prostředek odmítl, když stěžovatelka výzvě
soudu nevyhověla.
Stěžovatelka uplatnila stížnostní důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. d) a písm. e)
s. ř. s. Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) uvedeného zákona lze kasační stížnost podat
z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívají v nesrozumitelnosti nebo v nedostatku
důvodů rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Podle §103 odst. 1 písm. e) téhož předpisu
lze kasační stížnost podat též z důvodu nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo
zastavení řízení.
V posuzované věci Nejvyšší správní soud konstatuje, že se zřetelem k obsahu
a důvodům v kasační stížnosti uplatněným, má stěžovatelka za nezákonné rozhodnutí soudu
o odmítnutí návrhu v důsledku vady řízení před soudem, spočívající v tom, že bylo porušeno
její zákonné právo na jednání v mateřštině, když neměla možnost výzvě soudu k odstranění
nedostatku vad návrhu porozumět pro neznalost českého jazyka. K tomu nutno uvést,
že soudní řád správní neupravuje způsob, jakým má soud komunikovat s účastníkem řízení,
jehož mateřským jazykem je jiný než český jazyk. Na takové situace je nicméně pamatováno
v §64 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon (s. ř. s.) jinak, použijí se pro řízení
ve správním soudnictví přiměřeně ustanovení prvé a třetí části občanského soudního řádu.
Podle §18 odst. 1 o. s. ř., v němž se promítá článek 37 Listiny základních práv a svobod, mají
účastníci v občanském soudním řízení rovné postavení, mají právo jednat před soudem
ve své mateřštině, a soud je povinen zajistit jim stejné možnosti k uplatnění jejich práv.
Podle odst. 2 téhož ustanovení o. s. ř. pak účastníku, jehož mateřštinou je jiný než český
jazyk, soud ustanoví tlumočníka, jakmile taková potřeba v řízení vyjde najevo. Totéž platí,
jde-li o ustanovení tlumočníka účastníku, s nímž se nelze domluvit jinak, než znakovou řečí.
Z uvedených ustanovení tak plyne, že ne ve všech případech, kdy mateřštinou účastníka řízení
je jiný než český jazyk, je dána povinnost soudu, ustanovit takovému účastníku tlumočníka.
Tato povinnost v souladu s gramatickým, teleologickým i systematickým výkladem vzniká
soudu pouze tehdy, pokud o to účastník řízení požádá, a pak pouze za situace, že účastník
řízení by pro jazykovou bariéru nemohl účinně obhajovat svá práva v řízení před soudem,
přičemž potřeba tlumočníka musí být zcela zjevná a musí z řízení vyplynout sama, tedy
bez toho, aby soud aktivně zjišťoval, zda jsou naplněny podmínky ustanovení §18 odst. 2
o. s. ř. Z žádného právního předpisu nelze dovodit povinnost soudu zasílat účastníkovi řízení
překlad rozhodnutí či jiných písemností do jiného jazyka. Pouze rozhodnutí soudu v českém
jazyce, jakožto projev svrchovanosti českých státních orgánů na území České republiky,
je zněním autentickým a pro všechny dotčené subjekty závazným. Shora uvedené ustanovení
občanského soudního řádu, stejně jako závazky plynoucí z Listiny či mezinárodních smluv,
směřují především k situaci, kdy je nařízeno ústní jednání, a účastník neznalý jednacího
jazyka by byl znevýhodněn v průběhu jednání, neboť by nemohl bezprostředně reagovat
na jeho průběh, nemohl by např. odpovídat na jemu kladené otázky ze strany soudu apod.
V projednávané věci má Nejvyšší správní soud za to, že stěžovatelka nebyla v průběhu řízení
nikterak znevýhodněna, neboť, jak vyplývá z obsahu správního spisu, který měl krajský soud
k dispozici, sama připustila dobrou znalost češtiny. Krom toho, na výslovnou výzvu soudu,
zda žádá, aby ve věci bylo nařízeno jednání, a zda pro ten případ požaduje zajištění
tlumočníka uvedla pouze tolik, že trvá na projednání věci při jednání, avšak o zajištění
tlumočníka nepožádala. V česky psaném přípisu přislíbila doplnění opravného prostředku,
tomuto slibu však nedostála. Protože krajský soud nemohl za této situace v řízení pokračovat,
neboť k tomu neměl splněny procesní podmínky, nepřicházelo v úvahu ani nařízení jednání,
které stěžovatelka požadovala. Rozhodující však je, že až do doby, kdy napadeným usnesením
o opravném prostředku rozhodl, mu z žádného procesního úkonu či projevu stěžovatelky
nevyvstala potřeba ustanovit jí pro řízení tlumočníka, tak jak to předpokládá ustanovení
§18 odst. 2 o. s. ř. Naopak stěžovatelka sama připustila, že se česky dorozumí a její reakce
na výzvy soudu k odstranění vad podání a skutečnost, že na další výzvu k přibrání tlumočníka
takový požadavek nevznesla jen utvrdila krajský soud v přesvědčení, že znalost češtiny
stěžovatelky je na takové výši, která jí umožňuje porozumět textu sepsanému v češtině,
a tlumočníka pro řízení nepotřebuje. Dokázala zareagovat adekvátním procesním úkonem
k ochraně svých práv, a to včetně též podané kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud vzhledem k výše uvedenému proto dospěl k závěru, že krajský
soud nepochybil, když nepokládal za potřebné výzvy předcházející vydání napadeného
rozhodnutí překládat do jazyka ukrajinského či ruského, a z důvodů neodstranění vad
stěžovatelčina podání ve lhůtě soudem stanovené a nemožnosti pro tento nedostatek v řízení
pokračovat, stěžovatelčino podání směřující proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 6. 2002,
č. j. OAM-2598/VL-20-17-2002, odmítl. Učinil tak za splnění předpokladu, že stěžovatelka
byla o těchto procesních důsledcích poučena.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že neshledal důvody kasační stížnosti uplatněné
stěžovatelkou, a proto kasační stížnost zamítl podle §110 odst. 1 s. ř. s.
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. Protože
žalovaný náklady řízení neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady
v řízení o kasační stížnosti ze spisu nezjistil, a žalobkyně byla v tomto řízení neúspěšná,
rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. 8. 2004
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu